Arménské utrpení

Vydání: 2007/44 O umírání a smrti, 30.10.2007

Příloha: Perspektivy

Sněmovna USA hodlá schválit zákon, který by odsoudil genocidu Arménů v roce 1915 (podobně již učinil parlament francouzský). Turecko hrozí zhoršením turecko-amerických vztahů. Problémům východního Středomoří není konce. O zmíněné genocidě jsme už psali. Připomínáme ji znovu článkem německé historičky, který se nevyhýbá ani tehdejšímu podílu Německa na této události.

Každý rok 24. dubna si arménští křesťané připomínají strašlivou událost: v letech 1915/16 se stalo jeden a půl milionu Arménů obětí genocidy, nástroje kruté poturčovací politiky Osmanské říše. Už za sultána Abdul-Hamida v letech 1895/96 došlo k hrozným masakrům a v roce 1909 bylo během pogromu v Kilikii usmrceno třicet tisíc Arménů. Mladoturci měli v plánu zcela vyhubit Armény v šesti provinciích říše. Pochody smrti bez jídla, pití, v obrovském horku končívaly v mezopotamské poušti. Při výstavbě železnice Berlín–Bagdád byly zřízeny koncentrační tábory pro statisíce mužů, kteří pak byli po jejím dokončení postříleni.

Světová válka jako příležitost
Očitý svědek August Bernau, zástupce americké olejářské firmy, napsal 10. září 1916: „Je tu úplná poušť. Na kopci střeží žandarmové dvě stě čtyřicet Arménů, kteří jsou za ukrutných podmínek vystaveni smrti hladem. Viděl jsem vyhladovělé ženy, jak hledaly v koňském trusu nestrávená semena...“ První světová válka se stala Arménům osudnou. Už ztráty území za balkánských válek 1912/13 se staly pro panturecké nacionalisty podnětem k etnické homogenizaci říše. V srpnu 1914 podepsali německý vyslanec a turecký velkovezír spojeneckou smlouvu a Turecko vstoupilo do války na straně ústředních mocností. Stovky německých důstojníků se zapojily do výcviku jeho armády. Německá vláda byla o pozdějších masakrech přesně informována. Vojenští odborníci vracející se z Turecka o nich zachovávali mlčení.
Plán vyhubení Arménů vypracovala skupina Ittihad (aktivisté z hnutí mladoturků) už v roce 1912. Vedl ji ministr vnitra Mehmet Talaat paša, jeho kolegy byli lékaři Beheddin Šakir a Mehmet Nazim. Ti v jedné nemocnici v provincii Trapezunt usmrcovali kojence vařící vodou a jejich mrtvolky nechali v bednách spouštět do moře. Na ukrutnostech se podíleli policejní náčelník Džumbolat a šéf tajné služby Seyfi. Informace o událostech potlačila vojenská cenzura, pouze některým diplomatům a misijním společnostem se podařilo podat o nich kusé zprávy. Byl to především německý pastor Lepsius, Dánka Karen Jeppeová, německé zdravotní sestry Laura Möhringová a Paula Schäferová, Američané H. Morgenthau, vyslanec v Istanbulu, a J. Jackson, konzul v Aleppu.
Poslední fáze genocidy začala na jaře 1916. Pochody smrti vrcholily na podzim. Dvě stě padesát tisíc lidí, kteří to přežili, zahnali vojáci do jeskyní a tam je upálili. Z Deir-es-Sor, lágru v poušti, se zachránilo jen několik dětí díky kanibalismu. Spisovatel A. T. Wegner doprovázel jako zdravotník turkofilního barona von der Goltz, velitele 6. osmanské armády, i místy, která byla dějištěm hrůz. Už v listopadu 1915 hlásil do vlasti: „Okraje cest jsou plny zoufalých a vyhladovělých arménských běženců... Právě jsem prošel lágrem, ze všech stran na mě hleděl hlad, smrt, nemoci, zoufání. Zápach výkalů a hniloby byl nesnesitelný... Ze všeho nejhorší byl však pohled na zubožené děti... Všechna horská údolí jsou plna takových lágrů, průsmyky Tauru táhnou proudy vyhnanců, jsou jich statisíce...“ – Wegner pořídil se značným osobním rizikem řadu fotografií a záznamů, které pak předal americkému vyslanci. Dnes představují dokument nesmírné ceny. Dožil pak v Itálii těžce traumatizován tím, čeho byl svědkem.
Zachovaly se i některé depeše, které rozesílal v letech 1915/16 ministr Talaat místním prefekturám. Vybízel k důsledné likvidaci všech Arménů v jejich obvodu, a to bez obav, neboť odpovědnost bere na sebe on. Mrtvoly je třeba ihned odstranit, aby je cizinci nemohli fotografovat. Kdo by jim předával informace, má být zatčen a předán vojenskému soudu...
Německý velvyslanec v Istanbulu Wagenheim přísně zakázal německým styčným důstojníkům poskytovat nešťastníkům jakoukoli pomoc. Ti z nich, kteří proti masakrům protestovali, byli ihned vraceni domů.

Snaha zastřít zločin a její důsledky
Dne 30. října 1918 musela osmanská vláda podepsat na britské vlajkové lodi Agamemnon bezpodmínečnou kapitulaci. Poválečná vláda Kemala Atatürka přistupovala pod britským tlakem k stíhání strůjců genocidy jen váhavě. V březnu 1923 masové vrahy amnestovala. Pětici ze skupiny Ittihad se podařilo emigrovat. Generál Hans von Seeckt jim zajistil krytí až do Berlína. Zpracování genocidy neproběhlo. Někteří masoví vrahové byli dokonce uctíváni jako hrdinové. Spravedlnost pak vzala do svých rukou arménská organizace „dašnaků“. Ministra Talaata zastřelil v roce 1921 v Berlíně arménský student Teilirjan. Expremiéra Saida Halima stihl v Římě týž osud. Rok poté podlehl atentátu lékař-vrah Šakir. Nezvykle skončili Mehmet Nazim a Izmail Džumbolat: Atatürk je v roce 1926 nechal oběsit. Připravovali totiž na něho atentát.
Vyhubení Arménů se stalo truchlivým předobrazem zločinů 20. století. Byl to „holokaust před holokaustem“ – napsal Elie Wiesel. Nacisté se z něj poučili. Uplatnili stejnou taktiku při vyhubení Židů. V roce 1943 nechali exhumovat Talaatovy tělesné pozůstatky, které pak byly za přítomnosti nacistického velvyslance von Papena slavnostně uloženy na čestném pohřebišti v Istanbulu. Atentátníka Teilirjana porota osvobodila pro údajnou nepříčetnost v době činu – aby se předešlo diskusím o pozadí. Proces sledoval německožidovský student práv M. W. Kempner. Stal se pak hlavním žalobcem USA při Norimberském procesu. V roce 1980 napsal o arménské genocidě: „Vyvraždění nejméně 1,4 milionu křesťanských Arménů na pokyn turecké vlády se stalo první programovou genocidou tohoto století (...). Čin studenta Teilirjana upozornil svět na důležitý posun v chápání mezinárodního práva. Už na počátku arménské genocidy se proti ní ozývali stateční lidé ve jménu lidskosti a nenechali se odradit nesmyslnou zásadou, podle níž se stát nemá vměšovat do vnitřních záležitostí jiného státu (...). Cesta od holokaustu nejméně 1,4 milionu křesťanských Arménů k holokaustu šesti milionů Židů trvala pouhých dvacet let (...). Proti každému zločinu proti lidskosti, byť by byl zaštítěný státem, může bojovat jiný stát nebo jeho občané. Dokonce proti němu bojovat musí.“
Magdalena S. Ghmelingová
Převzato z Die Tagespost (22. 4. 2006). Kráceno. Mezititulky redakční. Snímky archiv redakce. Přeložil pp
Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay