Architektura českého školství na písku

Vydání: 2011/38 František Vaňák, 15.9.2011, Autor: Petr Střešňák

Příloha: Perspektivy

Většina lidí má pochopitelnou touhu najít si zaměstnání, které by odpovídalo jejich zaměření, nebylo příliš vyčerpávající, přitom však dobře placené. Když už se „poštěstí“, nastupuje snaha udržet si místo co nejdéle – zdůvodnit, obhájit jeho nezbytnost (je to „stálý boj“: v různých souvislostech pořád slýcháme slova jako zefektivnění, restrukturalizace apod. – přičemž o různé paradoxy nebývá nouze). Domnívám se, že toto prosté konstatování v podstatě osvětluje příběh státních maturit, potažmo dalších školských reforem.

„Kam se hrabe Brusel,“ odfukují si ředitelé škol či jejich zástupci. Tuny papírů, bezpočet nesmyslných kolonek v nadbytečných protokolech, opakovaně zasílané metodické pokyny, ale zásadní informace doručované se zpožděním… Ministr slibuje organizační zjednodušení, nicméně sám ví, že mnohé bylo se společností Cermat nasmlouváno na čtyři roky dopředu. Přebujelá byrokracie nicméně není tím nejhorším. Hlavním problémem zůstává obsah a smysl.

Státní maturity poprvé

Státní maturity úroveň sice sjednocují, ale nezvyšují. Pro gymnázia se staly snadnou překážkou, pro odborně zaměřené školy mnohdy pohromou. Nic překvapivého. Rozdělení na základní a vyšší úroveň nemohlo fungovat – vyšší úroveň jako „vstupenka na vysoké školy“ není zatím příliš dotažená a akceptovaná idea. Nyní je otázkou nastavení reparátů: vyjdou „odborníci z Cermatu“ studentům vstříc (dle známého hesla „maturita na podzim – maturita s jistotou“), nebo bude ze sedmadvaceti tisíc adeptů maturitního vysvědčení většina „odepsána“? Cermat je nevyzpytatelný. To, s jakou vehemencí (arogancí) se bránil uveřejnit zadání státních (!) maturit, je skutečně nehorázné. Po čtrnácti letech příprav je výsledná podoba MZ (maturitní zkoušky) tristní. Pokusme se o stručnou rekapitulaci. Kulturní rozhled byl zúžen na požadavek dvaceti přečtených knih. Studenti se začasté naučili nazpaměť obsah díla a něco o autorovi. Tři minuty mluvili jak kniha, zbylých dvanáct bylo čirým zoufalstvím. Ve výsledku ovšem uspěli. Uspět mohli i ti, kteří četbu úplně ignorovali. Pokud byli přirozeně inteligentní a výřeční (a měli pevné nervy) – potřebné body do protokolu získali následným rozborem neuměleckého textu a jazykovým projevem… Slohová práce byla oproti minulosti zkrácena ze čtyř stran na minimálně dvacet řádek. Nehodnotil se obsah (pouze korespondence: text – zadání), což prakticky znamená, že maturant může na výbornou napsat třeba erotickou povídku či extremistický článek (pokud bude jazykově a stylisticky v pořádku)… „Zlatým hřebem“ nové podoby MZ byl centrálně vyhodnocovaný didaktický test. Přesněji řečeno test bystrosti a odolnosti vůči stresu. Kdo několik minut poctivě zkoumal pár let starou ligovou tabulku, vyhořel z taktiky (nikoli z češtiny!)… Dodejme, že MZ z cizích jazyků byly podle všeho připraveny kvalitněji, alespoň z tábora angličtinářů tolik výtek nezaznívá. Zatím nepovinnou matematiku si zvolila menšina studentů – přesto právě u ní byly výsledky nejhorší (14,4 procenta neúspěšných). Současný ministr chce, aby byla matematika za tři roky povinná na všech typech škol. Snad se tak nestane, není to dobrý nápad. Zkušenost říká, že „matematici“ mají většinou i solidní obecný rozhled. Humanitně zaměřené osobnosti si však přes veškerou snahu s matematikou často „nepotykají“. Budou výhledově například konzervatoristé dostávat pouhé výuční listy?

Hlavně si to užít?

Když se nějací sportovci dostanou do fáze turnaje, kterou sami neočekávali, zhusta reagují na novinářské dotazy větou: „Teď už si to chceme prostě užít!“ Myslím, že analogicky chápe svůj ministerský post i Josef Dobeš. Chce si to „užít“, je to hráč. Rozjel státní maturity se slovy, že nehodlá čtyři roky jen tak alibisticky přežívat v závětří. S úspěchem maturit dojemně spojil i své setrvání ve funkci – což je obdobné, jako kdyby řidič autobusu oznámil cestujícím, že pokud se s nimi vybourá, nechá toho a půjde řídit tramvaje. Dobeš je chytrý a pracovitý (jako mnoho politiků), ale odborně nepříliš kompetentní – v televizním pořadu Václava Moravce například „chlapsky“ přiznal, že neví, jak v současné době funguje systém podávání přihlášek na střední školy. Ve svém rezortu odhalil pár nekalostí, třeba že někteří zaměstnanci ministerstva mají tolik „vedlejšáků“, že patrně ani nespí, jiné má však sám na triku. (To, s jakou zarputilostí se – navzdory výzvě soudných senátorů napříč politickým spektrem – zastával svého „šovinistického odborníka Bátory“, včetně poukazu na to, že jde o katolíka(!), bylo mírně řečeno nepochopitelné a skutečné pohnutky si lze jen domýšlet.) Inu politik… České školství však nezávisí a nemůže záviset na dočasné – jakkoli výrazné – figuře. V ideálním případě by ho měli kočírovat erudovaní, osvícení pedagogové a objektivní politici. V reálu to bohužel jsou „fachidiotičtí hlídači svých teplých míst“ a „zvedači rukou ve stranických dresech“. Výjimky nepochybně existují, ovšem bez šance něco zásadního ovlivnit.

Ekonomika proti pedagogice

Jsou různé zájmy a různá přesvědčení, která ignorují věcnost, zamlžují meritum. Z toho vyplývají všelijaké exhibice a divadlo před veřejností. Všudybudů a Mámilů školských reforem máme přehršle, nadzvedněme však s Komenského Poutníkem „brýle mámení“. Zásadní otázkou jsou samozřejmě finance, resp. napětí mezi státním dluhem, nutností šetřit a snahou prozřetelně investovat do vzdělání. Ekonomika stojí proti pedagogice, tak to zkrátka je. – „Zvyšme počet dětí ve třídách!“ Ale pak půjde kvalita výuky rapidně dolů, učitelé budou spíš krotitelé (děti už dávno nejsou vycepovanými pionýry). – „Optimalizujme počet škol!“ Jinými slovy: komerčně nelákavé budovy přežijí (tušíme, co a jak by nakonec rozhodovalo). – „Dejme větší pravomoci ředitelům, škola je jako firma, ať sami ohodnotí kvalitní učitele na úkor nekvalitních!“ Pravicový nápad coby návrat k „normalizačním pořádkům“, kdy soudruh ředitel má své oblíbence, „donašeče“ – a pak ty druhé. – „Hledejme tedy, jak odlišit dobré učitele od špatných!“ To lze jen v krajních případech, jinak to možné není. Přísný učitel může více naučit, ale taky si třeba jen léčit mindráky. Má kantor uměle vylepšovat konečnou klasifikaci, aby měl „lepší výsledky“? Současným trendem je zohledňování plné aprobace a celoživotního vzdělávání učitelů. I to má svá úskalí a absurdity. Nově platí předpis, že učitel musí mít v úvazku alespoň padesát procent svého aprobovaného předmětu. Schopný angličtinář se státnicí, pokud není vystudovaným „učitelem angličtiny“, nemůže učit to, co umí nejlépe a čeho je nejvíce potřeba. A profesní vzdělávání? Buď to učitel chápe a sám si své znalosti průběžně prohlubuje, nebo tak nečiní. Pak ovšem centrálně řízené kurzy a certifikace nepomohou – stane se z nich „učení pro učení“ a „papír pro papír“. Je jasné, že stávající platové předpisy, zohledňující pouze odsloužená léta, nejsou ideální a dostatek mladé krve do škol nepřivedou. Úkolem kompetentních osob ale má být poctivé mapování terénu a hledání co nejpraktičtějších řešení (třebaže menšího zla), nikoli prosazování jednostranných vizí. Téměř vždy bude „něco za něco“. Příkladem mohou být výběrová gymnázia. Tím, že nejnadanější žáci odcházejí, značně upadá úroveň tříd na základních školách. Ale pokud by tuto možnost neměli, většinou by zakrněli. V oblasti vzdělávání nejde tolik o všelijaké tabulky a srovnávání, která se čas od času objevují v médiích – zda jsou naši žáci v tomto před Dánskem a v onom až za Maďarskem. Jde přece o mnohem víc: o duševní, potažmo duchovní zdraví národa v dohledné budoucnosti. A dodejme, že už dnes povážlivě nalomené.

Vzdělání má budoucnost. A školství?

Ondřej Šteffl, liberálně uvažující expert, zakončil jednu svou přednášku slovy: „Vzdělání má určitě světlou budoucnost, ale jak to bude se školstvím…?“ Samozřejmě, zachytit tempo doby je obtížné i pro jednotlivce či malé firmy, natož pak pro institucionální kolos. Navíc škola tu není primárně pro to, aby zachycovala všechny aktuální trendy. V atomizované a relativistické společnosti je ale v podstatě nemožná shoda na nějaké jednotné a akceptovatelné ideji, vizi. Alternativa k oficiálnímu školství v podobě internetu, ale též knih, televize, různých kurzů i neformálních společenství je přirozená a vlastně žádoucí. Jinak nezbývá, než se smířit s potěmkinovskou vesnicí, kdy z rukou pracovníků Výzkumného ústavu pedagogického vzešlé „rámcové vzdělávací programy“ tvrdí, že žák po absolvování ZŠ využívá Ohmův zákon při řešení praktických problémů, v krátkých mluvených projevech správně dýchá a volí vhodné tempo řeči, objasní funkci dvou organismů ve stélce lišejníků, řeší reálnou situaci pomocí rovnic a jejich soustav, využívá při tvořivých činnostech prvky lidových tradic atd. Jistě, pořád tu jsou jednotlivci; inspirovaní a inspirující kantoři, entuziasté, pracanti. Školní mládež je vnímá – v kontextu dalších učitelů, též jiných autorit a vzorů. Jsou to právě oni, jejichž práce má opravdový smysl, na nichž skutečně záleží.

Církevní školy na závěr

Závěrem bych rád zmínil církevní školy. Nemám s nimi žádnou osobní zkušenost, ale úspěch církevních gymnázií při státních maturitách je pozoruhodný. Na druhém pólu církev provozuje zařízení třeba jen s dvouletými obory. Dobře si vede také mnoho škol základních a mateřských. Kéž by si toho česká veřejnost pořádně všimla.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay