Apoštol nevidí plody své práce

Vydání: 2007/16 Současná dětská kniha: kvalita či kýč?, 16.4.2007

Příloha: Doma

Jmenuje se Antonín Lukeš. Narodil se v roce 1962 ve Vítkově u Opavy, záhy nato se celá rodina přestěhovala do Olomouce. Zde Antonín se čtyřmi sourozenci vyrůstal a vyučil se strojním zámečníkem. Po nešťastném úrazu, který zanechal následky na ruce, se pustil do studia: absolvoval večerně ekonomickou školu a vystudoval teologii.
Víra byla v jeho životě vždy přítomna. Později se setkal s Misionáři Identes (v roce 1994 byli uznáni na diecézní úrovni jako Veřejná asociace věřících, o deset let později jako Institut zasvěceného života) a dva roky po prvním kontaktu (v roce 1996) se stal členem komunity. „Můj tehdejší představený Alberto Giralda mi jednoduše a bez skrupulí řekl, abych se přestěhoval do Prahy. A já jsem věděl, že do té Prahy prostě musím. Něco, co nechcete ztratit, se nedá mít na distanc. Život v komunitě má jedno základní pravidlo, a tím je láska. Myslím, že právě proto jsem později misi v Ekvádoru přijal s poklidem a povděkem,“ říká Antonín.
Dnes tedy žije v Ekvádoru. V metropoli Quito vyučuje ve škole náboženství a zároveň vedení účetnictví na univerzitě Loja, kterou Misionáři Identes vedou. Kromě toho se pravidelně setkává se skupinou mladých lidí a dětí. „Tato setkání jsou bezprostřednější a osobnější. Ve Střední Americe je ve srovnání s Evropou exploze dětí. Mládí je všude plno. Na univerzitě se s ním nesetkávám, protože ta je koncipována jako soubor subcenter po celé zemi určených pro dálkové studium. Tedy pro dospělé, kteří jsou schopni si je zaplatit. Pro většinu mladých je takové studium z ekonomických důvodů nedostupné,“ vysvětluje Antonín a dodává, že univerzita je finančně soběstačná: školné sice není vysoké, ale studentů je hodně. Navíc má vlastní tiskárnu skript, keramickou dílnu, mlékárnu, takže nedávno mohla koupit nemocnici, z níž je nyní nemocnice fakultní. „Misie neznamená smířit se s nouzí, ale přinášet víru, vzdělání a kulturu života vůbec. A tady se to daří. Univerzita v Quitu už misijní stanicí není, ale zakládá subcentra i v nejzazších koutech Ekvádoru – a tam to misijní stanice jsou,“ dodává Antonín.
Bolestnějším problémem jsou školy základní a střední. Jedna z nich, kterou misionáři vedou, je určena pro chudší vrstvu. Existují fondy, které dětem na školné přispívají, ale dětí je víc než peněz. Jak říká Antonín, někdy se najde donátor z čiré Boží milosti.

Knihovnu pro Indiány
Obecně není v Ekvádoru taková míra chudoby, aby lidé umírali hladem. Jádro chudoby spatřuje Antonín v nízkém vzdělání a špatných hygienických návycích: „Výmluvným příkladem jsou Indiáni. Jsou to mírní lidé, ale žijí v otřesném prostředí – zápach hnoje prostupuje všechno, muži se opíjejí do němoty, mezi nimi běhají jejich ženy, děti, slepice, psi... A přitom jsem si všiml, že děti jsou disponované úplně stejně jako moji někdejší spolužáci ze základní školy, kteří třeba vystudovali vysokou školu. Člověk pochopí, že tyto základní kulturní nedostatky nedovolí normálním lidem normálně se rozvíjet. Dispozice se časem stane indispozicí.”
Na otázku, co se mu během ekvádorské mise zatím podařilo, Antonín odpovídá: „Jednou mi řekl náš generální představený, že apoštol nikdy nevidí plody své práce, ale současně, je-li duch člověka prodchnut duchem apoštolským, jeho apoštolát působí nepřetržitě. Jistěže může být misionář zdravotním bratrem, učitelem nebo koordinátorem charitativní akce. Je mi ale proti srsti takto apoštolskou misi redukovat. Hlásání evangelia a charitní dílo se nedají oddělit.“ Antonín se spolu s dalšími bratry věnuje dětem v základní škole, připravují duchovní rekolekci Motus Kristi pro mladé, v indiánské komunitě plánují založit knihovnu. Nebude to znamenat, že tam přivezou skříň s knihami a zase odjedou. Knihy mají být prostředkem k navázání bližších kontaktů, které se snad budou dále rozvíjet.
Je za námi doba postní i Velikonoce. V Ekvádoru je oblíbeným zvykem karneval, ten nejpověstnější bývá ve městě Ambato. Měl by začínat v neděli před popeleční středou, spíš ale začíná podle toho, jak jsou lidé, hlavně děti, nedočkaví. A všechno veselí uzavírá vážná popeleční středa. Pokud jde o Indiány, jsou to více méně pokřtění vyznavači šamanismu. „S vírou vyjádřenou skutečně jako krédo se u nich setkáte opravdu vzácně. Ale současně nechtějí žít odděleně od ostatních. Bohužel jejich staleté tradice a zvyky určitou distanci zakládají. Koneckonců stejně jako zvyky naše,“ říká Antonín a uzavírá: „Povolání a misie v sobě vlastně zahrnují i nutnost nelpět na vlastních zvycích a jít dál. Připomíná mi to, jak svatý Pavel zvěstuje Krista, který nikdy nelpěl na tom, že je roven Bohu. Zvyky ale zároveň nejsou k odhození, jsou k tomu, aby se k sobě vázaly jako květiny.“
ZITA CHALUPOVÁ Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay