26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Anketa: Kdo je pro mě Ježíš?

14. 6. 2016

|
Tisk
|

Abychom byli vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by nás vyslýchal o naději, kterou máme, především si musíme sami odpovědět na otázku: „Kdo je pro mě Ježíš?“Ilustrační snímek Shutterstock

Vydání: 2016/25 Kostely hlásí statisíce návštěvníků, 14.6.2016, Autor: Jaroslav Šubrt

Mons. Tomáš Holub, biskup plzeňské diecéze
Ježíš Kristus je pro mne především Emmanuel, tedy „Bůh s námi“. Jeho příběh je pro mě základem pro víru a naději, že vznešené a povznášející pravdy o Bohu nejsou pouhou berličkou pro slabé, ale že prošly radikálním zátěžovým testem v konfrontaci se zlem a lhostejností. On je tím, kdo se dle svědectví evangelií dokáže orientovat na konkrétní ženu či konkrétního muže, a to nikoliv na základě morálního apelu, ale je motivován skutečnou a prožívanou láskou k člověku. On je ten, komu věřím upřímnost takového vztahu. A prožil jsem, že tímto konkrétním člověkem jsem pro něj i já. A on je ten, kdo svrchovanost takového vztahu pro mě potvrdil svým zmrtvýchvstáním, a tak moji touhu po lásce, jež by byla schopna překročit horizont tohoto světa, vytrhl z naivně nasládlého prostoru utopie.

Miloslava Hofmanová, farářka Českobratrské církve evangelické
Kristus, Pán, Syn Boží, který zemřel za naše hříchy. Ježíš sám se ale o tajemství své osoby vyjadřuje spíš zdrženlivě. Místo toho koná, sklání se k nemocným, opovrženým, outsiderům. Ježíš uzdravuje, stoluje s hříšníky, osvobozuje posedlé. Z lidské společnosti je odepsán svou smrtí na kříži. Láska jsou činy, láska koná, láska vede až za hrob. Těžko pochopitelné tajemství víry, o němž k nám mluví jeho příběh. Ježíš je pro mě ukazatel cesty k Bohu, k Tajemství, které stojí uprostřed mého života, k němuž mohu mít vztah a které má vztah ke mně. Ježíšův celý život je prostoupen svobodou. Z příběhů zachycených evangelisty lze cítit závan ducha naprosté svobody a důvěry Bohu. Jak odchází středem, jak moudře mluví, jak moudře mlčí, jak moudře jedná. Žije v Bohu, v něm je zakotven. Ježíš je ukazatel k Bohu, k Otci, k Tajemství, v němž jediném je skutečná svoboda a láska, která je nad lidské chápání.
Ježíš je pomoc a posila na rozbouřeném moři života, dává klid a pokoj. Ježíš je pro mě cesta, po které není vždy úplně snadné jít, ale která je dlážděna důvěrou, že i když jako člověk selhávám, klesám, i když vím o svých stinných stránkách a slabostech, kterým mnohdy podléhám – on mě přijímá, vede, zvedá, učí. Z této důvěry mohu žít, a to mě naplňuje hlubokou láskou, vděkem a pokorou.
Mons. Pavel Konzbul, pomocný biskup brněnské diecéze
Když si přečteme různé knihy o Ježíši, můžeme ho vnímat jako politického revolucionáře, proroka, rabína, kouzelníka, dokonce i jako vůdce sekty zasvěcené halucinogenním houbám. Podíváme-li se ale na Ježíše očima víry a evangelia, vidíme někoho jiného. Vidíme muže, který je podle evangelisty Jana „cesta, pravda a život“. Právě toto svědectví, které o sobě sám Ježíš říká, mě oslovuje nejsilněji. Je to nabídka vydat se na cestu, jít v pravdě za pravdou a prožít to naplno. Právě proto jsem si tento citát vybral jako své biskupské heslo.
Jsem přesvědčen, že církev by měla být ta, která ve svobodě nabízí Krista jako cestu. Problém může být s pojmem pravdy. V křesťanské i židovské tradici je totiž pravda spojována s pokorou. Jedna definice říká, že pokora je odvaha k pravdě, a protože nejvyšší pravda je Bůh sám, tak nás vede k němu. Rabínský příběh vypráví o tom, jak žák přijde k učiteli moudrosti a ptá se: „Rabi, v našich knihách čteme, že se Bůh setkal s člověkem a lidé s Bohem mluvili, naslouchali a rozuměli mu. Proč se už dnes s Bohem nesetkáváme?“ Rabi přemýšlel a pak odvětil: „Protože se už nikdo nedovede tak hluboko sklonit.“ A tak bych chtěl onu trojici slov, která charakterizují to, čím je pro mne Ježíš, doplnit o křesťanské synonymum pravdy – o pokoru.
Gabriela Ivana Vlková, sestra dominikánka a biblistka
Ten, o kom svědčí Písmo i zkušenost generací věřících přede mnou a v koho se podle toho učím věřit, protože já sama jsem si ho „nevymyslila“. Ten s kým mluvím v modlitbě (jak věřím), když se snažím zachytit ozvěnu jeho příběhu kolem sebe. Nejlépe to vystihuje biblické: cesta, pravda, život. Jeho příběh mi ve světě plném utrpení přece jen dává smysl (cesta), věřím, že mne provází (pravda/věrnost) a že existuje cíl (život). Vztah k němu bych nechtěla stavět na pocitech a přiznám se, že ani příliš nehorlím pro tituly, jimiž je obvykle hlásán. Snad mi vadí, že bývají předmětem sporů, jako bychom jim bůhvíjak rozuměli. Slova vyznání nejsou nedůležitá, ale chtěla bych se k nim připojovat spíš nesměle. Vždyť i na to Petrovo se pamatuje jen díky tomu, že z cesty vyznávaného „Pána“ nesešel, když jeho tvrdé řeči nebylo snadné rozumět (J 6,68), a nakonec stvrdil svou oddanost k němu (J 21,17). Připomínám si, že není rozhodující říkat „Pane“, ale činit, a tak stavět na skále (Mt 7,21-27).
Aleš Weiss, spolupracovník Pražského centra židovských studií při FF UK

I když Ježíš leží daleko na periferii mého náboženského života, vždy se se zájmem setkávám s jeho „obrazy“ v evropské hudbě, malířství, literatuře a v neposlední řadě i v dějinách židovského myšlení. Mnohem více než Ježíš evangelií přitahuje můj zájem Ježíš jako „mimetická figura“, která se ve svých různých podobách stávala průsečíkem židovsko-křesťanského vztahů, ale i součástí zápasu o vlastní identitu moderních Židů. Křesťanští teologové a církevní historici až do relativně nedávné doby charakterizovali Ježíše především prostřednictvím jeho vzpoury proti judaismu. Ten byl často nespravedlivě spojován s nemilosrdným legalismem, partikularismem či bezobsažným ceremonialismem. Od druhé poloviny 19. století, kdy Abraham Geiger následován dalšími židovskými historiky rozproudil diskusi o Ježíši jako představiteli dobového judaismu, se Ježíš začal vracet do židovské sebereflexe po dlouhých staletích jako „jeden z nás“. Mezi jinými jako loajální Žid a představitel rabínské etiky v pojetí liberálního judaismu, jako rebelující syn svého národa v pojetí sekulárního sionismu nebo jako starověká obdoba Ba’al Šem Tova, mystika překonávajícího náboženství, v myšlení Martina Bubera.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou