Agnes Štreitová

Vydání: 2004/30 Muži na mateřské, 28.10.2004, Autor: Ivana Jeništová

Příloha: Doma

Manželka Jindřicha Štreita. Pochází z Plzně, z rodiny hudebníka. Učí v Základní umělecké škole v Rýmařově hru na housle, klavír, zobcové flétny a kytaru. Ve volných chvílích se věnuje hudbě. V době Jindřichovy perzekuce mu byla věrnou oporou. Koncem 80. let spolu s manželem pořádali na Sovinci setkání a výstavy nonkomformních umělců, na které jezdili milovníci svobodného umění z blízka i daleka. Po revoluci dokonce pořádala zájezdy na sovinecké vernisáže jedna olomoucká cestovní kancelář.

Jak se vám žije na Sovinci?
Jindra vidí život na Sovinci jinak než já. V posledních letech nebyl v součtu v každém roce tak asi půl roku doma a pokud je, tak je nepřetržitě ponořen do práce. Vypnout práci se mu daří například na koncertech, na ty spolu chodíme rádi. Jsem tady většinou sama, ale nestěžuji si. Naučila jsem se zvládat mužské práce, můj tatínek byl sice muzikant, ale také kutil a to mám asi po něm. Udržuji vše sama, natírám, sekám zahradu; zatím sílu mám, ale stýská se mi po městě. Na Sovinci jsem v úplné izolaci, hlavně v zimě. Zimní večery jsou tady drsné, stejně jako podmínky pro život, není tady ani obchod.

Změnily fotografie nějakým způsobem váš život?
Nebrala jsem si slavného člověka, teď ho mám. Považuji za vzácnost udržet si vztah, i když se od základu změnily podmínky.

Jaký je Jindřich po návratu z cest? Změnil se po příjezdu z Čečny?
Všimla jsem si, že má v sobě neuvěřitelnou fyzickou a psychickou odolnost, s jakou jsem se setkala u mála lidí. Vím, že Jindra není válečný fotograf, všude, kde dosud byl, nebyla přímo válka. Nevím, jaký by se vrátil z místa válečného konfliktu. Centrem a symbolem jeho prožívání jsou pro mě jeho fotografie. Jindra se těžko otvírá, hodně věcí se o něm dovídám právě z nich. Od samého začátku, co jsme spolu, jsem se tak dovídala o jeho vnitřním prožívání to, co by jinak neřekl. Vždy, když se vrací z cest, nastávají chvíle sbližování. To asi prožívají všechny ženy, jejichž muži odjíždějí na delší dobu. Musíme se pak znovu přiblížit, ale není to negativní. Vím ze zkušenosti, že po první euforii po návratu pak nastane krize sžívání, ale postupně se všechno zlepší a vztah se vyrovná.

Nebála jste se o něj?
Bála. Pohyboval se neustále s ozbrojenými muži a v autě. Nefunguje tam pošta, ale v centru Berkatu bylo možné spojení přes internet a SMS, i když to byla drahá záležitost. Věděla jsem, že se vrátí pouze z Boží milosti, v nic jiného nelze doufat. Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 14. – 20. srpna 2018

Nanebevzetí s procesím i kroji

V neděli 12. srpna prožívala řada farností a mariánských poutních míst slavnost svátku Nanebevzetí Panny Marie, který připadá na tuto středu. Jde o jedno z nejčastějších…

celý článek


„Osmašedesátý“ v Katolických novinách

Pražské jaro umožnilo církvi – byť jen nakrátko – rozvinout své aktivity. Nové možnosti se otevřely i tehdejším Katolickým novinám. Atmosféru z doby před padesáti…

celý článek


Kaplani pomáhají, dokud je potřeba

Práce vojenského kaplana neznamená jen být nablízku kamarádům na bojišti. V případě potřeby musí sloužit i jejich blízkým. Jak taková pomoc vypadá po skonu tří českých…

celý článek


Jak správně využívat Facebook?

„Čas je nejcennější dar, kterého se nám od Boha dostává, a je třeba jej umět užívat,“ uvedl na svém facebookovém účtu papež koptské pravoslavné církve Tavadros…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay