Aby dobro bylo dobro a zlo zlo

Vydání: 2006/38 Když zpověď "nestačí", 19.9.2006

Příloha: Perspektivy

Co život vzal a dal. Jistě jsou životní situace, při kterých se dá použít takové úsloví. Nesmíme však zapomínat, že často to jsou konkrétní lidé, kteří berou, a jiní, kteří dávají. Nejedná se o nějakou neosobní sílu, ale o lidi, kteří ovlivňují život druhých k dobrému nebo zlému. Životní příběh Karolíny Boublíkové a jejího manžela Františka je ukázkou toho, co všechno může být vzato a poničeno. Je také důkazem, že láska a pravda jsou silnější než lež a násilí a že přes prožité bezpráví je možné žít bez hořkosti a hněvu. Je nám pobídkou, abychom dokázali pojmenovávat věci pravými jmény.

***

Karolína Boublíková (zemřela koncem června letošního roku) pocházela z Běšin u Klatov, vystudovala střední obchodní školu a od roku 1935 pracovala jako účetní v pražském nakladatelství Vyšehrad. Její život je spojen se životem manžela Františka Boublíka. Nedávno by se dožila devadesáti tří let. Po 15. březnu 1939 František, tehdy ještě její přítel, utekl do zahraničí a bojoval v československé zahraniční armádě, v okupované Francii se zúčastnil partyzánského boje. Po válce se vrátil do Prahy a začalo krátké období klidu. S Karolínou se vzali a začali společně žít v jedné místnosti. Přišel únor 1948 a František, právník, který hovořil pěti jazyky, byl vyhozen z práce. Manželé se pokusili o emigraci, útěk však nevyšel. Komunistická bezpečnost začala zavírat nepohodlné lidi a František Boublík, člen zahraniční armády, vzdělaný člověk, lidovec, mezi ně patřil. Zatčení přišlo v době, kdy čekali dítě. Při domovní prohlídce Karolína doufala, že si vyšetřovatelé všimnou jejího těhotenství a nechají manžela být. Původně ho odvezli na jednu noc, vrátil se však za dvanáct let. Ještě před vynesením rozsudku ho Karolína navštívila v Uherském Hradišti. Našla manžela neuvěřitelně vyzáblého, s nadvakrát zlomeným nosem. Místní bachaři byli známí svými elektrickými obušky, bitím a ponižováním, patřil k nim i Alois Grebeníček.
Z Františka a jeho kamarádů vytvořili komunisté protistátní orelskou skupinu, která byla odsouzena na dvacet let, odseděli si dvanáct. Karolína zůstala sama. V rozhovoru pro týdeník Respekt o této době řekla: „To bylo skutečně nejhorší období mého života. Od takových lidí, jako jsem byla já, se dávaly ruce pryč, aby z toho nikdo neměl problémy. Ze dne na den byl člověk na všechno sám. Společnost byla prostě najednou striktně rozdělená na ty správné a špatné. A strašně málo lidí mělo odvahu tu čáru překročit. Byla jsem sama, úplně zoufalá.“ Taková situace se samozřejmě projevila i na jejím zdravotním stavu, měla návaly slabosti a další problémy. Po narození syna ji kamarád lékař nechal rok na neschopence, déle to již potom nešlo a začala pracovat. V noci třídila noviny, přes den se věnovala synovi. Začaly chodit výzvy k výslechu do Bartolomějské, StB se snažila manželství rozdělit. Policie přesně věděla, kde Karolína byla, s kým mluvila, kde nakupovala, a stále zjišťovala, s kým se František dříve stýkal. Když nepomohlo očerňování a manželé se nerozešli, začali jí estébáci vyhrožovat, že jí vezmou syna, protože děti zrádců patří do ústavu. Na první návštěvu ve vězení přišla s malým synem, který se táty bál, brečel a ukazoval na fotku: „Tohle je tatínek, ne tamten.“ Ve škole to měl František junior těžké, vždyť byl synem zrádce, ministroval a někteří učitelé dokázali být velmi nepříjemní. On se ale rychle zorientoval a odmítl chodit do pionýra.
Návrat z vězení byl pro rodinu novým začátkem, paradoxně násilné rozdělení rodinu stmelilo. Na druhou stranu se setkali po dvanácti letech a museli si zvykat jeden na druhého a učit se žít spolu.

***

V roce 1968 stála rodina opět před otázkou, zda odejít do emigrace, nebo zůstat v Praze. Rozhodli se zůstat, i když život ve Francii by byl pro rodinu Boublíkovu jednodušší než pobyt v Čechách. Na konci 60. let Františka rehabilitovali, později byla rehabilitace zrušena a definitivně pana Boublíka zbavili křivého obvinění až na počátku 90. let. V té době už byl nemocný a zbývalo mu pouze několik let života.
Po jeho smrti Karolína žila sama, její zdravotní stav se zhoršoval a musela žít v domě s ošetřovatelskou službou. Ve výše zmíněném rozhovoru se novinář zeptal: „Komunisté vám vzali nejkrásnější roky života. Nemohli jste mít další děti, přišli jste o řadu přátel a známých, utržili mnoho ran. Cítíte nenávist?“ A odpověď Karolíny? - „Na to nemám čas. Když jste celý život s někým, koho máte rád, a když máte oporu v Bohu, jdou negativní věci stranou. Já nikdy k žádnému z lidí, kteří nás trápili, necítila nenávist. Jen jsem měla strach a hlavně jsem si přála, aby nám už dali pokoj. I dneska vlastně jediné, co mě zlobí, je zapomínání: teď jsou všichni oběti a nikdo za nic nemohl. To není pravda a na to je třeba myslet: aby dobro bylo dobro a zlo bylo zlo. Já pořád myslím na Františka. Když zemřel, jako by mě zbylo půl. Neustále si s ním povídám.“

***

Moc bezmocných. Solidarita otřesených. Velká slova slavných mužů, která se tak těžko žijí obyčejným lidem. Karolína i František je zakusili ve svém životě vrchovatě. Nechci vyzdvihovat bezmoc jako spíš důstojnost a statečnost, s jakou nesli komunistické pronásledování. Svou dávku bezmoci nesli také v nemoci v posledních měsících svého života.
Den po smrti Karolíny jsem dostal dopis z Francie, byl tam i pohled pro ni. Psali čeští přátelé, potkali francouzského kněze, který znal Karolínu i Františka, vyřizovali pozdrav, který už Karolínu nezastihl... Duše spravedlivých se zdály opuštěné, v pokoji však přebývají.
Tomáš Pavlů Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay