„Eldéenka“ – radost, nebo smutek?

Vydání: 2006/16 Místo studentů v církvi, 18.4.2006, Autor: Karolína Peroutková

Příloha: Doma

Léčebna dlouhodobě nemocných ve Zlíně je zařízení, které slouží k doléčení nemocí, a jejími klienty jsou většinou  starší lidé. Ti musí zvládnout nejenom těžkou nemoc, bolest a samotu, ale mnohdy také pomalu plynoucí čas, během nějž si klienti promítají radostné i bolestné chvíle svého dosavadního života.

Dalo by se říci, že starý člověk chodí po třech nohách nebo jezdí po dvou kolech. Pro koho je takový pohyb příliš namáhavý, nebo dokonce nemožný, tomu nezbývá než trávit své dny na lůžku a stává se ležícím pacientem, tzv. ležákem.

Drobný pán v nadměrných nemocničních kalhotách odměřuje chodbu pravidelnými kroky. Je vidět, že se mu chodí těžce - chvílemi se zastavuje a opírá se o hůl. I přes vynaloženou námahu se usmívá: „Musím se stáří bránit, jak se dá. Kdybych to vzdal, kde bych teď byl? Stačí jen troška pevné vůle.“

Mnoho pacientů „eldéenky“ ovšem podobnou krátkou procházku po chodbě nezvládne. Devadesátiletá stařenka na pokoji číslo tři ze svého lůžka už vstát nedokáže. Přesto neztrácí optimismus: „Čas trávím tím, že vzpomínám. Pořád jenom vzpomínám. Vždyť bylo tak hezké pracovat a třeba si u toho zpívat. Práce mě držela na nohou až do devadesátky. Ani teď nesmím jen tak zbůhdarma ležet: pořád cvičím.“

Ležící člověk má jiný pohled na svět než chodící. „Ležák“ na „eldéence“ se někdy mění v uzavřenou, mlčenlivou osobnost. Ani další klienti zařízení o něm neví víc – znají jen jeho jméno a to, na co si stěžuje. Takový člověk může pro někoho představovat jen tělo, které sestřičky pravidelně umývají, krmí, ošetřují a přebalují. To tělo celé dny mlčí, neřekne vůbec nic a v noci nespí.

„Nedovedu si představit, že bych byla stará a ležela v nemocnici se sondou nebo na kapačkách,“ přiznává se ošetřující zdravotní sestra. „Dnešní medicína zvyšuje věk dožití, ale hodnotu života nezlepšuje. Co z takového života ti lidi mají? Prodloužení života je pěkné, ale počurávají se, všechno je bolí, jsou zmatení a utíkají.”

Z čeho já možu mět radost?

Práce zdravotnického personálu v léčebně je velmi náročná. Mladé sestry si uvědomují, že těžkou prací u starých ležících klientů samy stárnou. Práci, která je někdy doslova vysává, by rozhodně nemohl dělat každý – nestačil by na ni fyzicky ani psychicky. „Člověk přijde po práci domů a nemá ani chuť někam jít a s někým se bavit. A přece nejsem tak stará, abych si nemohla zajít do kina,“ podiví se jedna ze zdejších sester.

Náročnost práce sester si klienti uvědomují. Jedna z nich, která právě bývala zdravotní sestrou v nemocnici, říká: „Sestřičky tady toho mají hrozně moc, nikdy bych tu pracovat nechtěla. Pro řadu z nás představuje sestřička jakousi maminku. Jsou tak citlivé!“

Každou neděli chodí do léčebny jáhen. „Nikdo neví, co je pro nás dobré,“ říká. „Jestliže pán Bůh sešle na člověka utrpení nebo nemoc, neměli bychom se ptát ,Proč to postihlo zrovna mě?‘, ale: ,Co mně, bezmocnému, tím chce Pán říci?‘ Každé utrpení má svůj smysl. Člověk se pak zamýšlí nad sebou, svými blízkými a uvědomuje si hodnotu zdraví.“

Jáhen se sklání ke stařičké paní na posteli a promlouvá k ní: „Nejsme tu sami, je tu s námi také Ježíš a chce nám pomoci. Říká nám: ,Neboj se!‘ Ale my na něho často zapomínáme a bojíme se ho oslovit: ,Pane, pomoz mi. Ty znáš všechno, co potřebuji, co mě tísní a co mě bolí. Dej mi potřebnou sílu, abych dovedl snášet kříž, který na mě doléhá.‘“

Kromě víry mnoha pacientům pomáhá jejich rodina. Jedna klientka má ve váze na nočním stolku veliký pugét rudých růží. Pocházejí z její zahrádky a nosí jí je manžel, který se už těší, až si bude moci ženu vzít zpět domů a starat se o ni. Na maminku nezapomínají ani děti a často ji navštěvují. Vnoučata jí přinesou obrázky nebo své vlastnoruční výrobky. Babičce visí nad postelí neuměle sešité látkové sluníčko.

Recept na životní optimismus nabízí jiná klientka: „Na špatné zapomínám, a to dobré si furt omílám.“ Ne každému se to ale daří. Další paní hubuje: „Z čeho já možu mět radost? Jaké já mám pěkné vzpomínky? Snad jenom na dobu, kdy jsem byla malá. Teď celý den čučím do blba nebo na hodiny, jak se jim pomalu sunou ručičky. Někdy si myslím, že by bylo lepší, kdybych už tady nebyla.“

Zaručeným receptem na zlepšení nálady je pro každého z nich návštěva někoho z blízkých. Za postarším těžce nemocným „ležákem“ přišla jeho manželka. Sklání se k němu a hladí ho po hlavě: „Jaký byl ten můj velký tanečník, jak lehučko tancoval,“ vzpomíná. „A na vojně jakú měl přesnú mušku; byl dovedný aj pracovitý. Našli jsme sa na Provodově na púti Panny Marie. Spolu jsme si pomáhali, na poli aj v kravíně. Postavil nám ze stodoly chalupu na bývání. Vážila jsem si s ním života a on se mňú. Vážím si ho a modlím sa za ňho. Takového druhého bych už nenašla, tak enom aby mně chudáček neumřel - to je moje největší přání.” Manžel se na ni i přes všechnu svou bolest s láskou podívá a mlčky se usměje. Manželčina slova nevyváží přinesené sladkosti, ovoce a dárky. Projevená láska k blízkému člověku je největším lékem vedoucí k uzdravení, nejen na „eldéence“. Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay