Příběhy chudoby, ponížení, zloby a beznaděje

Vydání: 2010/3 "Třetí svět" Evropy, 13.1.2010, Autor: Renáta Holčáková-Masto

Následující příběhy tří osob a jejich rodin nejsou na Sicílii žádnou výjimkou, či dokonce úmyslně vyhledanými extrémními případy k uspokojení čtenářského hladu po senzaci. Řeč je o obyčejných lidech z kdysi střední vrstvy, jakých jsou v této zemi tisíce – a často s příběhy mnohem tragičtějšími.

V nejhorším prodáme zuby

Ještě donedávna si spokojeně žili v malém, i když vlhkém třípokojovém bytě starého domu na předměstí Catanie. Dnes je jejich domovem garáž. Pravda, poněkud větší, lehce by se tam vešla dvě auta. „Jak se to stalo? Víte, že ani sami nevíme. Najednou jsme nebyli schopni z našeho důchodu platit nájem bytu, kde jsme žili víc než padesát let. Zpočátku jsme to různě látali z úspor, které jsme si ještě v lirách našetřili. Když došly i ty, nebylo zbytí. Museli jsme pryč,“ vzpomínají na začátek svého úpadku manželé Pasquale a Giuseppina Carusovi. Oba mají dohromady měsíční příjem 500 euro, což je vlastně minimální důchod, který pobírá Pasquale. Giuseppina žádný důchod nemá, protože byla vždycky v domácnosti. A tak když se nájem v jejich bytě vyšplhal na 380 euro, ze zbývajících 120 euro nedokázali při nejlepší vůli vyžít. Nejprve hledali pomoc na obecním úřadě, zašli i na Charitu, ale marně. Potřebných na Sicílii jsou totiž dlouhé seznamy, zato prostředků k pomoci jen omezené množství, takže většinou dostanou přednost postižení občané či rodiny s mnoha dětmi. „Anebo ti, co si to umí zařídit,“ dodává zahořkle Pasquale. „Vždycky jsem se o rodinu dokázal postarat, aniž bych se musel za něco stydět nebo se snížit k nějakým špatnostem,“ přejede si palcem po tváři, a tak beze slov řekne všechno (tímto gestem je na Sicílii označována mafie – pozn. red). „Pracoval jsem rukama a tvrdě, někdy od rána až do noci. Zedničina není žádná legrace a v těch vedrech, to bych vám nepřál zažít,“ vzpomíná Pasquale. Své řemeslo využil Pasquale i v novém domově – v garáži. Vybudoval zde příčku, za kterou umístil záchod a sprchový kout s umyvadlem. Veškeré přípojky a odpady vznikly samozřejmě „načerno“. Zbytek „obytného prostoru“ je rozdělen barevnými závěsy: za červenou látkou je kuchyně, hnědá skrývá ložnici, která je zároveň obývacím pokojem. Okna zde nenajdete, jen úplně u stropu jsou dva větší zamřížované otvory, jimiž dovnitř proudí vzduch a proniká pruh světla. „Když je venku hezky, máme pootevřené garážové dveře, a tak nemusíme svítit. I svíčky dneska něco stojí. Elektřinu zapojujeme jen výjimečně, abychom se vešli do měsíčního rozpočtu,“ říká paní Giuseppina. Momentálně prý s penězi vycházejí na chlup přesně. Nájem za garáž činí 150 euro, k tomu musí připočíst platby za vodu, plynovou bombu a peníze na jídlo a léky. „Máme velké štěstí, že nám zdraví zatím jakž takž slouží, protože nějaké větší léčení bychom si nemohli dovolit,“ připouští Pasquale. „V nejhorším prodáme i moje zuby,“ hlesne Giuseppina a jde vypnout bublající kafe. „Svoji zubní protézu jsem už prodal, i dvě zlaté korunky. Zastavárny je teď vykupují,“ vysvětluje mi Pasquale ženinu poznámku. „Jsem ale chlap, na mně se to ztratí, já nemusím být krásný,“ směje se muž. Vzápětí ovšem s naprosto vážnou tváří a snad i zlobou v očích dodává: „Nikdy bych však nedovolil, aby je prodala i manželka. Nemohl bych ji takhle ponížit. Já jsem se přece vždycky o rodinu postaral, vždycky…!“

Manželství v nedohlednu

Jákopo a Agáta spolu chodí už sedm let. Víc než pět roků uvažují o svatbě, plánují společný život. „Bohužel jen plánujeme, protože nic jiného nám nezbývá. Nemáme na to, abychom si založili rodinu,“ chrlí ze sebe s neskrývanou zlobou Jákopo. Pracuje od svých čtrnácti let, kdy začal různě na stavbách, pak pomáhal ve skladu, chvíli byl i ve fabrice na cihly, ale tam si odrovnal záda a musel pryč. Veškerá práce byla ovšem vždy „načerno“. „Nikdo vám tady nedá smlouvu, a pokud ano, dostanete tak malé peníze, že z toho nevyžijete. A já si přece chci založit rodinu! Momentálně bych ovšem neuživil ani sám sebe. Navíc moje snoubenka nemá práci,“ vypočítává všechny překážky Jákopo a pokračuje: „Pro chlapa je tady těžké najít práci, o ženských ani nemluvě. Vždycky bývají zneužívány a využívány. Každý si na ně troufne, a když se jim to nelíbí, mohou jít – za dveřmi čeká zástup dalších. Pracují od nevidím do nevidím a dají jim třeba jen 350 nebo 400 euro.“ Jákopo trpce připomíná, že do nedávna to fungovalo jinak – muž byl schopen svou ženu vždy finančně zabezpečit, i proto byly ženy v domácnosti a staraly se o rodinu. „Co ale platilo v minulém století, dnes už neplatí. A tomu říkají pokrok?! Ať jdou…“ mávne rukou Jákobo. Smutno je mu, když prý slyší vzpomínat své rodiče či prarodiče – za jejich časů bývalo také zle, zvláště po válce třeli bídu s nouzí, ale den ode dne se jejich situace pomalu zlepšovala. „Dnes je to naopak s každým ránem horší a horší. Je to hrozný pocit. Ta beznaděj vás pomalu sžírá a ničí. Zkuste si to – žít bez naděje,“ zlobí se Jákopo. Vůbec se prý nediví, že se lidé přidávají k rodinným mafiánským klanům. „Padrone (mafiánský vůdce – pozn. red) vás na holičkách nikdy nenechá. Najde vám práci, zabezpečí vaši rodinu.“ Na námitku, že za touto prací se často skrývá zločin, Jákopo nic neříká. Pak se ale rozohní, že politici jsou mnohem větší zločinci. Nakonec vytahuje z rukávu další důkaz neudržitelnosti poměrů: „Můj poslední zaměstnavatel nedává kolegovi ani peníze na děti, které má dostat od státu ve výplatě. A on chudák drží hubu, protože jinak by neměl ani to málo, co dostává. Doma má čtyři děti, které musí aspoň jíst. Tak po sobě nechá šlapat. Víte, jak chlapovi je? To pak stačí málo, pohár přeteče a vy uděláte nějakou hloupost,“ hlesne sklíčeně. Poté se na chvíli odmlčí a dodá: „Něco vám řeknu: Pokud by za mnou přišli tamti s nějakou nabídkou, neodmítnu je. V ničem se neliší od ostatních. Tak proč bych měl mít výčitky?! Copak chceme tak moc? – Žít jako normální lidé všude jinde v civilizovaném světě, kam prý taky patříme…!“

Odsouzen k smrti

Potkala jsem ji v čekárně ordinace obvodního lékaře. Ta pětačtyřicetiletá žena byla evidentně v koncích. „Můj muž má asi nádor na mozku, alespoň neurolog si to myslí,“ svěřuje se mi. „Poslal nás na magnetickou rezonanci, aby se vědělo víc. Tak jsem tam volala, abych vyšetření objednala. Víte, co mi řekli? Volné místo je prý až za dva roky. Rozumíte? Za dva roky!“ opakuje stále nevěřícně žena. Na její námitku, že za dva roky už tu manžel nemusí být, jí klidný hlas v telefonu odvětil, že takových případů je prý většina. A pokud je jeho stav urgentní, ať si vyšetření zaplatí. Prakticky všechna vyšetření je na Sicílii možné absolvovat na předpis – to znamená, že zaplatíte pouze tzv. tiket, který činí kolem 50 euro, zbytek za vás uhradí příslušný region. Čekací doby se ovšem v takovém případě pohybují řádově v měsících, někdy i v letech. Regionu totiž často dojdou nebo se někam „ztratí“ finance. Pokud si přejete být vyšetřen během několika dnů či týdnů, nezbývá vám, než si vyšetření zaplatit celé sám. V případě magnetické rezonance se jedná o více než 1 000 euro. „Nevíte, kde bych takové peníze vzala? Už teď mám problémy zajistit manželovi všechny léky, které má od doktorů předepsané. Jenže bez toho vyšetření ho nemůžou dál léčit. Je jim jedno, že je ještě mladý, že máme dvě děti,“ rozpláče se usedavě žena. Poté se sklopenou hlavou vstupuje do ordinace. Přišla jsem na řadu po ní. S lékařem se známe už nějaký ten pátek, a tak jsem si dovolila otázku, co té ženě v její situaci poradil. „Je to prakticky neřešitelné. Buď máte peníze a pak si můžete léčbu i vyšetření dovolit, nebo holt musíte čekat a doufat, že se ho dožijete. Takový je tady systém,“ hlesl rezignovaně doktor. „Jediné, co jsem jí mohl poradit, bylo to, ať při sebemenším zhoršení jeho stavu odveze manžela na pohotovost do nemocnice. A pak ať jenom doufá, že na příslušném oddělení bude místo a oni ho přijmou. Za takových okolností mu v nemocnici udělají bezplatně i magnetickou rezonanci,“ nastínil mi lékař krutou realitu a vše uzavřel slovy: „Zkrátka musí mít štěstí nebo známosti. V opačném případě je nejspíš skutečně odsouzen k smrti.“

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay