Příběh vesmírného kočovníka

Vydání: 2012/48 Kardinálové se sešli v Římě, 27.11.2012, Autor: Marek Orko Vácha

Změnil by se mi život, pokud by nebyl Bůh? Ta otázka je velmi důležitá, mnoho lidí kolem takto žije. Jak vlastně vypadá svět bez Boha?

Jsme jen osamělí vesmírní kočovníci? Snímek NASA

 

Ta otázka je na první pohled provokativní a mnozí věřící si ji třeba ani nikdy nepoložili: Změnil by se mi život, pokud by nebyl Bůh? A má pravdu Dostojevskij, že pokud Bůh není, je všechno dovoleno?

Zatímco některé věřící takové otázky možná nikdy nenapadly, jiní se jim asi podvědomě brání, neboť tuší, že by mohly následovat otázky další: A proč bych žil jinak než teď? Co je hlavním motivem mého „křesťanského“ jednání? Pokud něco dělám jenom proto, že existuje Bůh, který mě vidí, tak platí, že kdyby nebyl, činím pravý opak? Pokud by to bylo skutečně tak, zřejmě by to nebyla dobrá zpráva o našem charakteru a už vůbec ne o naší víře.

Dnešní téma se proto pokusí tuto otázku nahlédnout z různých stran. P. Marek Vácha, čerstvý vítěz literární ankety Kniha čtenářů KT, nás pozve na malou procházku vesmírem bez Boha. Filozof Jan Sokol pak shora zmíněné otázky uchopí a pokusí se je rozluštit. Jako červená nit se celým tématem táhne zmíněná známá Dostojevského věta. Jak jí vůbec rozumět? I na ni se pohledy různí…


 

Britský fyzik a teolog John Polkinghorne soudí, že je těžké poznat Boží přítomnost, protože žádný tvor ze své zkušenosti nezažil Boží nepřítomnost. Ten výrok lze i obrátit: je těžké představit si Boží nepřítomnost, neboť žádný z nás tvorů jsme ji nikdy nezakusili. Jako kdyby ryby měly spekulovat, jak by vypadal svět bez vody, nebo ptáci, jaký by byl svět bez vzduchu. Když apoštol Pavel říká, že v Bohu žijeme, pohybujeme se a jsme, když věřím, že jediný dech proniká mé bytí až do posledních svazků tančících strun, je těžké si představit svět bez Boha, bez Slova, které je Životem vesmíru, bez dechu, který proniká do posledních kvant mého těla.

Protože nevidím do myslí druhých, nevím, jak mnoho ateistů je schopno dotáhnout své úvahy až do konce a jak se jim žije ve světě, ve kterém explicitně není Bůh přítomen – a na rozdíl od Dostojevského opravdu nevím, zda je jim vše dovoleno a jak o tom oni sami soudí. Následující pohled nabízím a nevnucuji. Je určitým pokusem o popis světa mých ateistických přátel či spisovatelů, pravda, ponejvíce biologů či jiných přírodovědců, kdy se z textů a střípků snažím zrekonstruovat jejich svět. Jaký by byl vlastně svět bez Boha? Tak tedy:

JEN TICHÝ A MRAZIVÝ…

Vznikl jsem z 13,7 miliard let staré hmoty, z mraku prachu a plynů. Kdybych dějiny Země sledoval od začátku, viděl bych nejprve svítící a žhavou lávu, na které se později začne tvořit zemská kůra a ještě později první oceány. Kdybych nyní mohl sledovat pohyb hmoty jako ve zrychleném videu, po 4,5 miliardách let ze Země vyletí raketa Apollo směrem k Měsíci! Díky slunečnímu záření, gravitaci, setrvačnosti a fyzikálním zákonům se hmota vzdouvá, víří a přeskupuje. Důsledkem pohybu hmoty jsem já, cítící, tázající se. Co se to během let s hmotou stalo, že se proměnila do mě?

Kdybych mohl sledovat dějiny hmoty, viděl bych, jak jednoho dne učinila první nesmělý taneční krok, poprvé cosi načmárala na stěny jeskyně, poprvé začala nezištně milovat. Hmotě se začaly zdát sny, vyslovila své první slovo, poprvé zkusila, co to udělá se světem, když se rozhodne takto, a ne jinak.

Jednoho dne jsem já, kus země, otevřel oči, rozhlédl se kolem – a zjistil, že ve vesmíru není nic, smysl ani Bůh, žádný účel, žádná hudba a žádný důvod existence, jen tichý a mrazivý metronom vesmíru, na milimetr přesná choreografie hvězdných drah. Jsem uvnitř Univerza, které je skladištěm galaxií, a já jediný inteligentní tvor v něm. Žádná spravedlnost ani nespravedlnost, hvězdy, které se večer co večer se strojovou pravidelností objevují na vypočitatelných místech oblohy, mrazivé prázdno hvězdného nebe nade mnou a podobně mrazivé prázdno mravního zákona ve mně.

Hmota této planety mě ze sebe vyvrhla jako bublinu bahna. Mým otcem je neosobní svět a já, dítě země, jsem jediný myslící, cítící, milující a zoufající v zemi strojů, vytvořený slepou evolucí s vahami a šátkem kolem očí. Čtyři miliardy let se hlína této země vířivě roztáčela a výsledkem piruety písku jsem já. A s hrůzou jsem zjistil, že se dívám do mrazivé a prázdné pouště světa beze smyslu, do hlubinných propastí vesmíru, který je netečný k mému volání, kde není nikoho, kdo by se zajímal, jestli jsem, jestli jsem dobrý, nebo zlý, a kdo by se zajímal vůbec o něco. Byl jsem vržen do ne-
osobní, studené a neosídlené klece prostoru, do země, do doby a do těla, které jsem si nevybral, ve kterém se potácím jako osamělý vesmírný kočovník. Jsem zajatcem v bublině prostoru, vězněm v samotce světa.

MOZEK JAKO VLHKÝ POČÍTAČ

Byl jsem vytvořen Nikým, koho bych mohl oslovit, koho se zeptat, kdo by byl. Nemyslící dalo vznik myslícímu. Bezesmyslné a bezúčelné víření písku dalo vzniknout mně, který se ptám po smyslu a účelu.

Nejsem ničí obraz, jsem bezobrazný obraz sebe samého, nikam nesměřující a nejistý. Dějiny mého světa jsou pusté a beze smyslu. Moje tělo není nic než vehikl genů, které mnou hýbají a určují, že mám hlad nebo žízeň, že v určitý čas se vyrobí chemikálie, které prosáknou do krevního oběhu, a s ironií pak sleduji sám sebe, jak v romantické iluzi svobodného rozhodnutí hledám partnerku na předání svých genů. Tělo je způsob, jakým DNA vytváří další DNA, mozek je vlhký počítač, jehož jediným úkolem je co nejvíce namnožit geny, které ho vytvořily, a to je vše – nakopírovat své geny do další generace, v příběhu člověka není nic víc skryto.

Náboženství v této perspektivě není než berličkou pro slabé, kteří nemají odvahu se podívat tváří v tvář naší vesmírné samotě, kteří by jinak neustáli absurditu své existence. Země je továrna bez tvůrců, pomalý chod strojů a nic víc. Voda vytažená teplem do mraků a padající nezúčastněně zpět, vypařování a déšť, znova a znova, rok co rok, miliony a miliony let, nahoru a dolů. Moji rodiče jsou tyto výrobní linky a pojízdné pásy evoluce, jsem výsledkem absurdně náhodného chemického procesu. Mohu přemýšlet o svém vzniku a příběhu, jehož jsem součástí – mám ale vůbec věřit své inteligenci, když jsem vznikl tak neinteligentními procesy? Mám věřit svému rozumu, když i tento rozum vytvořily náhodné a nerozumné síly?

A co moje bolest, když v noci úzkostí nemohu spát, má ona někde nějaký smysl? Je někde zapsána, zaznamenána, zvážena a naměřena, má nějakou hodnotu, trpím zbytečně, nebo ne? Nebo je to jen zkrátka bolest, přelévaní chemikálií v mozku, salvy elektrických potenciálů, nahodilé a beze smyslu, odehrávající se v mé lebce a bez jakéhokoli vztahu k vnějšku. Bolest, ze které zbude hromádka prachu?

PROČ NEODEJÍT?

Základní otázka veškeré filozofie pak zní: je tu někde nějaký důvod, proč z tohoto světa neodejít, je zde důvod, proč Bohu, v něhož nevěřím, nevrátit vstupenku? Pokud po smrti nic není, odpadá pozdější odpovědnost, vždyť odejít z tohoto světa je jako odejít ze zakouřené místnosti. Byl jsem vržen do studeného a zmatečného světa a nebyl předem tázán, zda se chci narodit – do tohoto těla, země a doby, do tohoto slzavého údolí. Svou existenci vnímám jako vesmírnou nespravedlnost, kosmickou absurditu…

NEBESA NEJSOU ABSURDNÍ

Nevím, jak dobře a jak vůbec se těmto mým přátelům ateistům v tomto světě žije, a snad stojí za to společně domýšlet věci dál, snad stojí za to hledat a jít kus cesty společně. Ale věřím – a nemohu nevěřit – že nebesa vypravují o Boží slávě a dílo jeho rukou zvěstuje obloha. Nebesa se nepřou, zda Bůh je, nebo není. Nebesa nejsou absurdní.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

Vesmír dnes a sv. Tomáš Akv. Hugo Albert 1.12.2012 11:24
I jen etologie je dost samonosná Michal 30.11.2012 15:11

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay