Příběh jednoho dne - 28. října

Vydání: 2008/43 20 let od úmrtí boromejky matky vojtěchy hasmandové, 21.10.2008, Autor: Aleš Palán

Příloha: Doma

S malou dávkou nadsázky by se dalo říct, že revoluční nadšení lidu vzniklo 28. 10. 1918 na základě nedorozumění. Nezávislost na Rakousku-Uhersku pak vyhlásil jako první katolický kněz, který šel náhodou kolem.
Co se tedy přesně to osudové pondělí přihodilo? Vlivný politik a člen předsednictva Národního výboru Antonín Švehla vešel brzy ráno do Obilního ústavu na Václavském náměstí a nechal si svolat zaměstnance. Oznámil jim, že přebírá tento úřad – tak důležitý pro zásobování země potravinami – do výkonné moci Národního výboru. Nesetkal se s větším odporem… Tento bezesporu prozíravý akt bývá někdy prezentován jako rozbuška, která vyvolala lidové bouře. Skutečnost je ale mnohem bláznivější.
Den před tím, v neděli 27. října, poslal rakouský ministr zahraničí hrabě Gyula Andrássy nótu prezidentu Wilsonovi. Hovoří v ní sice o „právech národů rakousko-uherských, zejména o právech Čechoslováků a Jihoslovanů“, nicméně pravým smyslem diplomatického listu je nabídka separátního „příměří na všech frontách“. Jinými slovy: Rakousko vidělo, že má válku prohranou, ale nechtělo kapitulovat, jen zastavit boje. S tím pochopitelně nemohla Amerika souhlasit a faktickou kapitulaci pak Rakousko uzavřelo až 3. listopadu. Andrássyho nóta nicméně dorazila v pondělí dopoledne do pražské redakce Národní politiky a tady, než text přeložili do češtiny, vyvěsili do vývěsky, kde se zveřejňovaly „horké“ informace, ceduli s jediným slovem: „Příměří.“ Jeden redaktor vyvěsil z okna červenobílý český prapor. U vývěsky se srotilo několik desítek zvědavců. Redakce na ceduli připsala zdánlivě uklidňující slova „Podrobné zprávy vyvěsíme za chvíli“ a pracovala na překladu nóty. Slovo „příměří“ mělo ovšem na shromážděný hlouček elektrizující účinek. Zvlášť, když se záhy ve vývěsce objevila celá Andrássyho nóta a přítomní si mohli přečíst doušku o „právech Čechoslováků“. Nějaký voják před vývěskou sňal ze své uniformy rakouské insignie a hodil je na zem. Dav se dal do pohybu. Nově příchozí Pražané už nótu nečetli, pro nával se k ní ani nemohli dostat, nicméně ze slov „příměří“ a „práva Čechoslováků“ si dali dohromady, že Rakousko-Uhersko kapitulovalo a uznává samostatnost Československa. Byla to zcela mylná úvaha, nicméně kola dějin už nešla zastavit.
Dav procházel pražskými ulicemi, napadl několik židovských obchodníků, zprvu málem lynčoval a pak na ramenou nesl písničkáře Karla Hašlera (byl to také Žid), volal: „Sláva Wilsonovi! Ať žijí naši legionáři! Svoboda!“
V té chvíli se čtyřčlenné předsednictvo Národního výboru dozvědělo o pozdvižení lidu – v ulicích už byly snad desetitisíce lidí a některé továrny zastavily práci. „Mužové 28. října“ – Švehla, Rašín, Stříbrný a Soukup – se rozhodli, že podobně jako ráno Obilní ústav převezmou do vlastních rukou celou správu země. Vydali se proto na místodržitelství...

Navždy lámeme pouta
Čest vyhlásit jako první samostatnost Československa tak připadla agrárnickému poslanci a katolickému knězi Isidoru Zahradníkovi. Ten se v noci vrátil z Loun a ráno, nic zlého netuše, se procházel centrem Prahy. Na Příkopech „kdosi zvolal mé jméno a už jsem byl na ramenou“– jak na tyto dějinné okamžiky později Zahradník vzpomínal. Dav zkrátka poslance poznal a za všeobecného nadšení se ho chopil. Od jásajících demonstrantů se Isidor Zahradník dozvěděl, že „jsme samostatni“ a když ho dav dopravil pod sochu svatého Václava, vystoupil před shromážděnými s improvizovaným proslovem: „Navždy lámeme pouta, v nichž nás týrali věrolomní, cizáčtí a nemravní Habsburkové. Jsme svobodni!“ Samostatné Československo bylo oficiálně prohlášeno. Stát, který záhy ústy svého prezidenta tvrdil, že katolíci budou mít jen tolik práv, kolik si jich sami vydobudou, vyhlásil duchovní (ačkoliv Zahradník později z katolické církve vystoupil).
K dovršení absurdit je dlužno připomenout, že poté, co se iniciativy chopilo předsednictvo Národního výboru, jež mezitím pochodilo dobře na místodržitelství, napadla poslance Zahradníka velice rozumná myšlenka, že revoluci je třeba rozšířit i mimo Prahu. Šel proto na nádraží a instruoval zřízence dráhy v tom smyslu, aby informovali své kolegy v jiných městech. Co je na tom absurdního? Na základě této aktivity se stal Isidor Zahradník v první československé vládě ministrem železnic.


Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 17 24. – 30. dubna 2018

Kardinál Josef Beran už je doma

Kardinál Josef Beran je po více než půl století zpátky doma. Přivítaly ho zvony chrámů v celé republice. Ze země odjel v roce 1965, ale ve své svatovítské katedrále…

celý článek


Studenti se na Velehradě zabývali odpovědností

Více než šest set mladých lidí přijalo minulý týden pozvání na Studentský Velehrad. Setkání, které od čtvrtka do neděle na poutním místě už počtrnácté uspořádalo…

celý článek


Desátá Noc kostelů už za měsíc

Jubilejní Noc kostelů se v českých a moravských diecézích uskuteční už za necelý měsíc. Brány chrámů se otevřou v pátek 25. května. Právě v těchto dnech se připravují…

celý článek


Selhání, za které platíme dodnes

Kdysi filipo-jakubská noc, nedávno Vatra míru, dnes „pálení čarodějnic“. Poslední označení v sobě skrývá historii, na niž bychom neměli zapomenout a na kterou se…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay