Před Bohem jsme spíš kaktus než břečtan

Vydání: 2010/34 Matka Tereza, 17.8.2010, Autor: Jan Paulas

Až donedávna se jen málo vědělo o skrytém duchovním životě Matky Terezy – o vnitřních zápasech, které byla nucena podstupovat, a o „temné noci“ víry, kterou prožívala od samého počátku svého misijního působení. Teprve její posmrtně zveřejněné soukromé deníky a korespondence tuto skutečnost vynesly na světlo. Více o této „temné noci“ víry hovoříme s teologem P. Pavlem Vojtěchem Kohutem OCD.

Obraz světce bývá tradičně spojován s příkladným vztahem důvěry v Boha. A najednou tu máme deníky Matky Terezy a její dlouhodobé prožívání duchovní temnoty. Jak to jde dohromady?


Odpovím provokativně: náramně dobře! Důvěra v Boha a duchovní temnoty se totiž vůbec nevylučují, naopak! V modlitbě či obecně před Bohem jsme totiž my, lidé – promiňte mi ten příměr – spíše kaktus než břečťan. Dělá nám dobře sucho, a tedy i vyprahlost, nikoli příliš mnoho vláhy! K tomu, abychom tu a tam rozkvetli, nám stačí trocha příležitostné Boží přízně. A k tomu spousta slunečních paprsků, které nás většinou bolestně spalují…
Všední den duchovního života si tedy žádá spíše nedostatek útěch než jejich přemíru; v tomto nedostatku jsme totiž lépe chráněni před pýchou a sebestředností. A věřím, že to platí pro světce úplně stejně jako pro nás, co jsme „svatí jaksi méně“.

Kniha soukromé korespondence Matky Terezy „Pojď, buď Mým světlem“ vzbudila před dvěma lety i u nás nemalou pozornost. Oslovila také vás? Změnila nějak váš pohled na Matku Terezu?

Přiznám se, že knihu jsem dostal zhruba před rokem a ještě jsem se k jejímu úplnému přečtení „neprokousal“. Jen jsem ji prolistoval a občas se začetl… Takže spíše jen tuším, co mě při její poctivé četbě (na kterou se už moc těším!) čeká: asi si znovu a víc sáhnu na lidskost této světice, která mě vždy uchvacovala. A na tom, co mě na ní už dříve přitahovalo – totiž že chtěla a dokázala „udělat něco krásného pro Boha“ – se nejspíš nic nezmění. Předpokládám, že se ve mně ozve to, co se ozývá pokaždé, když čtu intimní zápisky nebo korespondenci svatých, ono augustinovské: „Když mohli oni, proč ne já? A proč nezačít hned teď?“ Předpokládám, že si znovu sáhnu i na to, že svatí jsou „ze stejného těsta“ jako my! A přece se dokázali nechat Bohem vést. To je výzva!

Sv. Jan od Kříže píše o „temné noci“ víry a v jiné duchovní literatuře najdeme termín „noc smyslů“. Jak se tyto „noci“ liší od klasických krizí víry? Nebo jde o totéž?

Už sám Jan, když mluví o „temné noci“, hovoří o „noci smyslu“ a „noci ducha“. Jde o rozlišení jakýchsi dvou zásadních Božích zákroků v duchovním vývoji člověka, srovnatelných s chirurgickou operací bez anestezie. Ne snad proto, že by si Bůh liboval v lidském utrpení, ale zkrátka proto, že v těchto situacích znecitlivění použít nelze…
„Noc smyslu“ je obvyklejší, procházejí jí mnozí a spočívá v podřízení našeho smyslového vnímání duchu. Jednoduše řečeno: přestávám se honit za tím, co mě přitahuje, abych se na to díval, naslouchal tomu a chtěl to ochutnat, a spíše se učím v životě nechávat vést otázkou: „Co chceš ty, Pane, abych dělal?“ „Noc ducha“ je pak naprosto radikální očištění všeho, i našich největších hlubin, jakási zásadní a neúprosná inventura, která prověří i nejskrytější motivace. A ty špatné odřezává… Právě proto, že jde o cosi tak radikálního, ne všichni jsou – podle Jana – schopní „nocí ducha“ projít, takže některé lidi do ní Bůh ani neuvede, protože by ji vůbec nesnesli…
A jestli se mystické noci něčím liší od krizí víry? Záleží na tom, co si pod tím představíme – není totiž krize jako krize! Je-li vyvolána Božím zákrokem, pak ano, pak jde o mystickou noc. Je-li vyvolána něčím jiným, ale nám se stane „příležitostí“ k tomu, aby na nás Bůh pracoval, může se nocí stát! Je-li výsledkem jen naší vlažnosti nebo našeho hříchu a tento pád nás „nenakopne“ k plné otevřenosti Božímu působení, pak stěží… Pak budeme spíše „zahnívat“ ve spokojenosti se sebou.

Kdy je tedy taková krize víry znakem duchovního růstu a kdy je naopak důsledkem zanedbání? Lze to rozpoznat?

Jan předkládá tři známky autentičnosti noci: neschopnost meditovat a zabývat se Božími věcmi, způsobená vyprahlostí; nechuť zabývat se místo toho něčím světským; láskyplná pozornost vůči Bohu. První známka sama o sobě může vypovídat o zanedbání duchovního života; první dvě známky mohou odkazovat na nějakou duševní porušenost; jen přítomnost i té třetí ujišťuje, že jde o Boží konání. Ovšem na začátku je tato láskyplná pozornost vůči Bohu – právě proto, že noc je velmi bolestná – prožívána výhradně jako „starost, že Bohu nesloužíme dostatečně“. Jde tedy o jakousi zdravou nespokojenost s námi samými před Bohem. To je, spolu s účinnou láskou k bližnímu, rozhodující známka duchovního růstu.


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 7 13. – 19. února 2018

Půst je cesta k sobě, Bohu i druhým

Čas odříkání a újmy je pouze jednou z podob čtyřicetidenního období, do něhož vstupujeme touto Popeleční středou. Půst však klade na křesťany mnohem větší nároky.…

celý článek


Putuji směrem k Domovu, píše Benedikt XVI.

O víkendu uplynulo pět let od rezignace papeže Benedikta XVI. Stalo se to poprvé po 600 letech. Nyní oznámil, že už je „na pouti k Domovu“.

celý článek


Uznán 70. zázrak z Lurd

Biskup Jacques Benoit-Gonnin ze severofrancouzské diecéze Beauvais vyhlásil, že církev uznává uzdravení řeholní sestry Bernadette Moriauové (79) za lurdský zázrak. Je v…

celý článek


Jak může vypadat dobrý půst?

Někteří lidé se nad otázkou v titulku příliš nezamýšlejí. Občas si něco odepřou, nejedí maso a jsou uchlácholeni zkušeností, že stejně tak, jako půst přišel, tak zase odejde…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay