Pražští mučedníci - svědkové víry, kteří se nevzdali

Vydání: 2011/4 Vládní reformy, 18.1.2011, Autor: Petr Alkantara Houška

Kdo navštíví kostel Panny Marie Sněžné v Praze na Jungmannově náměstí, zajde pravděpodobně podle možnosti i do boční kaple sv. Michaela. Tam vlevo za mříží je oltář sv. Petra z Alkantary. Pod ním jsou uloženy ostatky čtrnácti františkánů, kteří zemřeli násilnou smrtí při přepadení kostela a kláštera na masopustní úterý 15. února 1611. V tomto roce tomu bude 400 let.

Přišli do Prahy roku 1604 jako misionáři, aby zde sloužili pastoračně katolické menšině a svým působením, zvláště kázáními, náboženskými debatami a vzorným příkladem řeholního života, který shodně dosvědčují jejich současníci, získávali i další věřící. Celý areál kostela a kláštera kdysi založený Karlem IV. pro karmelitány byl více méně v sutinách a opuštěn, jedině boční kaple tehdy zasvěcená Panně Marii byla způsobilá pro bohoslužbu. Příchozí řeholníci prožili již na našem území nějaký čas, přišli do Prahy z Brna a Olomouce a rychle se učili česky. Dokonce máme za to, že vikář kláštera Bedřich Bachstein byl Čech, protože pocházel z Pěnné u Jindřichova Hradce a byl českým kazatelem. Noví řeholníci, pokud byli kněžími, byli zpovědníky významných osobností a také mezi arcidiecézním duchovenstvem požívali značné vážnosti, takže byli voláni jako rozhodčí v různých sporných záležitostech.

OBVINĚNÍ KATOLÍKŮ

Těžká situace nastala od konce ledna 1611, za doby tzv. pasovského vpádu do Čech. Toto politické dobrodružství Habsburka pasovského arciknížete Leopolda bylo podmíněno slabou vládou jeho psychicky nemocného strýce císaře Rudolfa II., který hledal ve svém příbuzném oporu proti svému bratrovi Matyášovi, aby jej nezbavil vlády. Vpádu Pasovských muselo čelit české stavovské vojsko, které jim nakonec znemožnilo ovládnout Prahu a rozprášilo je. Na vpádu Pasovských neměli vinu katolíci, na- opak jejich čelní představitelé včetně papežského nuncia a kancléře království Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic čelili dvorským pletichám, které invazi předcházely. Přesto se však rozšířila dezinformace, jako by strůjci vpádu byli katolíci a kláštery měly být místem pro úkryt zbraní a rozprášených pasovských jezdců. Lid, který se seběhl i z pražského okolí na obranu Prahy po domácku ozbrojený, se tak nakonec obrátil proti klášterům. Po přepadení kapitulního děkanství a kostela na Vyšehradě a kláštera v Emauzích se lid rozdělil na tři proudy: jeden táhl na Karlov, druhý na klášter sv. Anežky, kde byli tehdy dominikáni, a třetí na minority u Sv. Jakuba. Na Karlově v klášteře augustiniánů byl zavražděn opat, převor a klášterní bratr. Na obranu minoritů u Sv. Jakuba se však postavili řezníci se svými širočinami, ač byli luterského vyznání. Jezuitský klášter zachránilo stavovské vojsko. Nejhůře se vedlo františkánům u Panny Marie Sněžné. Kostel i klášter obklíčilo okolo 700 útočníků. Jejich vůdcem byl berounský měšťan a dobrodruh Matouš Hovorčovský z Kolivé Hory.

VYVRAŽDĚNÍ NEVINNÝCH

Protože kostel byl otevřen po skončení mše svaté, vtrhla početná skupina útočníků nejprve do chrámu. Zde krutým způsobem zabila dva kněze a bratra laika. Kněz Jan Martinez, rodem Španěl, byl usmrcen ve chvíli, kdy se snažil odnést do bezpečí ciborium s Nejsvětější svátostí oltářní. Ačkoliv do posledního dechu chránil eucharistii vlastním tělem, došlo nakonec k jejímu zneuctění. Další kněz Bartoloměj Dalmasoni, Ital, byl zabit, když vycházel ze zpovědnice v dnešní kapli sv. Michaela, tehdy zasvěcené Panně Marii. V přilehlých prostorách byl pak zabit pomocný sakristán laik Jan Rode, rovněž Ital, který hledal útočiště v depozitáři sakristie.

ZEMŘEL PŘI MODLITBĚ

Ozbrojený dav, který zaměřil pozornost na klášter, setkal se s vážnou překážkou: brána vedoucí do kláštera z prostranství před kostelem byla uzavřena a celou hodinu odolávala náporu útočníků. Když byla konečně rozbita a vyvrácena, nalezli vetřelci v samotném klášteře čtyři řeholníky, které zavraždili. Nejprve bratra Krištofa, původem Holanďana, staršího kuchaře, který přicházel ze dvora a nesl dřevo do kuchyně, dále klerika Klementa ze Švábska, který připravoval na stoly a vyšel z jídelny do ambitu, potom v prvém poschodí jáhna Jeronýma z Arese, Itala z Milána, který se s rozepjatýma rukama modlil před oltáříkem Panny Marie Pomocné, a konečně v klášterní nemocnici kněze Šimona, Francouze, který byl na lůžku, protože byl už krátce předtím zraněn venku násilníky. Po delší době objevili útočníci schody z horního patra ambitu na klášterní půdu. Tam se uchýlil vikář kláštera zmíněný P. Bedřich Bachstein, který zastupoval nepřítomného kvardiána Jiljího Smouta, Belgičana, který byl na služebních cestách. Jako zástupce představeného měl P. Bedřich za mladé bratry odpovědnost zakotvenou v řeholi. Proto se snažil odvést je do relativního bezpečí. Nakonec byl Bedřich usmrcen spolu s řeholním bratrem mladším kuchařem Emanuelem, který patrně pocházel ze zemí Koruny české, a dvěma novici Janem, kandidátem bohosloví, a Antonínem, pomocníkem v kuchyni. Oba byli patrně rovněž ze zemí Koruny české. Mrtvoly těchto čtyř řeholníků byly svrženy otvorem v klenbě na dlažbu kostela a dopadly doprostřed chrámu. Pronásledovatelé nakonec pronikli i do věžičky, která se tyčila nad kostelní střechou. Tam s dovolením představeného uchýlili se tři řeholní bratři: podjáhen Kašpar Daverio, Ital, klerik Jakub, Němec z Augsburku, a bratr Didak Jan, krejčí, o němž se neví, odkud pocházel. Všichni tři byli usmrceni a jejich mrtvá těla byla shozena po příkré střeše do nádvoří, kde byla nabodána na kopí.

VYDRANCOVÁNÍ KLÁŠTERA

Kostel i klášter byly vetřelci zpustošeny, liturgické předměty a oděvy zneuctěny, zničeny cenné dokumenty a před vykradením nebyly ušetřeny ani hrobky zemřelých. Obnažená a zohavená těla povražděných řeholníků zůstala pohozena a nepohřbena až do soboty. Tehdy byla péčí dvou šlechtičen paní Maxmiliány, manželky pana purkrabího Adama ze Šternberka, a paní Anny, vdovy po panu Janu Jindřichovi z Písnice a na Schoenbachu, královském vicekancléři, za pomoci rodinných příslušníků a dvou měšťanů ošetřena a uložena bez rakví přímo do hlíny v klášterním dolním ambitu blízko brány. V dubnu 1611 bylo z rozkazu staroměstského práva odsouzeno k smrti 14 vrahů a již v říjnu toho roku byl klášter opět obsazen františkány. Za pět let po smrti bratří poručil pražský arcibiskup Jan Lohelius těla exhumovat a pohřbít v kapli Panny Marie. V této kapli později zasvěcené sv. Michaelu odpočívají dodnes pod oltářem sv. Petra z Alkantary. Věřící od počátku považovali umučené bratry za Bohem oslavené mučedníky a záhy se šířily pověsti o zázračných zjevech nad jejich hrobem. Jejich úcta na soukromé úrovni nebyla nikdy přerušena a trvala v nějaké podobě i v dobách nepříznivých, jako bylo například období josefinismu nebo období totality. 15. únor byl vždy připomínán jako datum jejich smrti, v době barokní velmi okázale, kupříkladu i eucharistickými průvody na odčinění zneuctění Nejsvětější svátosti při drancování kostela. Dnes si připomínáme umučené bratry i každého 15. dne v měsíci při mši svaté. A ani v současnosti nechybí případy vyslyšení naléhavých proseb na jejich přímluvu.

STANOU SE SVĚTCI?

Beatifikační proces začal už v druhé polovině 17. století, zvláště díky tomu, že byla k dispozici řada významných svědectví současníků, ale bohužel byl časem přerušen. Ve 20. století byl obnoven v roce 1911 při příležitosti výročí 300 let od smrti bratří. Avšak vzápětí přišla 1. světová válka, která si vyžádala opět odložení. Čilou aktivitou ve prospěch beatifikace se vyznačovala 30. a 40. léta minulého století. Proces probíhal znovu na diecézní úrovni a na základě dovolení z Říma byly ostatky umučených bratří exhumovány, prohlédnuty a identifikovány, proces proběhl řádně, a když byl před arcibiskupskou kurií ukončen, byla všechna akta předána z Prahy do Říma příslušné kongregaci. Velikou zásluhu na studiu pramenů a jejich publikování měl františkán P. Klement Minařík, který věci beatifikace jako vicepostulátor věnoval mnoho náročné práce. Po Sametové revoluci byl proces obnoven a nyní se modlíme za to, aby při výročí 400 let od smrti mučedníků dospěla beatifikace ke konečnému završení.

P. Petr Alkantara Houška, OFM, bývalý vicepostulátor

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay