Vydání: 2011/5 Církev a média, 26.1.2011, Autor: Tomáš Tatranský

Příloha: Perspektivy

Nedávno jsme na tomto místě vedli rozhovor o protestantské mentalitě s evangelickým farářem Milošem Rejchrtem (Perspektivy 24/2010). Tentokrát jsme na naše stránky přizvali našeho předního pravoslavného teologa, abychom – v návaznosti na úvodní článek Richarda Čemuse SJ – seznámili čtenáře s některými aspekty bohaté tradice východního křesťanství.

Jaké jsou zdroje vašeho zájmu o pravoslavnou teologii a co z pravoslavné nauky vnímáte jako nejinspirativnější pro svůj duchovní život?

Zájem o pravoslavnou teologii je integrálním pokračováním mého zájmu o patristiku. Pravoslaví je totiž živou tradicí svatých otců a to se projevuje jak v teologii, tak hlavně v životě pravoslavné církve. Vybrat jednu nejinspirativnější věc je velmi těžké, když je tu nevyčerpatelná pokladnice církevní tradice. Ale asi je to pravoslavná soteriologie – nauka o spáse – která je průsečíkem trojiční nauky, christologie, antropologie, učení o prvotním hříchu a eklesiologie zahrnující na- uku o svátostech. Centrální místo zde má učení o theosi–zbožštění, podle něhož má být život člověka kosmickou liturgií, která posvěcuje jeho i celý svět.

Často se říká, že pravoslaví je ve srovnání s katolicismem spíše než na racionalitu orientováno na niterný duchovní život a na uctívání Božího tajemství. Jde o pouhý předsudek, nebo se domníváte, že toto tvrzení odráží skutečný stav věcí?

Není to ani úplná pravda, ani to není nepravda. Pravoslaví není iracionální mystické blouznění, byť zná tzv. blázny pro Krista. Je pro něj spíše typické těsné sepětí dogmatiky a mystiky. Smysl lidského života je nalézán v životě v Bohu. Pokud jde o racionalitu, již pro antickou filozofii racionalita spočívá v tom, že se mohu vztahovat k Bohu. Není to novověká racionalita utržená z řetězu. Pro pravoslaví je také typické rozlišení rozumu--logu a mysli, která se řecky nazývá nús. Zatímco rozum je racionální, mysl je intuitivní a kontemplativní. Mysl má být nadřazená rozumu. Pokud není rozum posvěcován myslí, ve které působí Duch Svatý, jde o patologický stav. Někteří autoři přitom ztotožňují mysl se srdcem.

Jak se pravoslaví dívá na ekumenismus? Považujete vy osobně za důležitější diskusi teologů o věroučných otázkách, anebo takzvaný „ekumenismus lidu“, tedy spolupráci věřících různých církví například v rámci společné charitativní činnosti?

Pravoslaví se po určitém váhání připojilo k ekumenickým snahám, aby svědčilo o pravdě. To také zůstává jeho hlavním ekumenickým programem. Fakticky jsou však motivy současného pravoslavného ekumenismu různé. Za doby komunismu byla například ekumenická fóra často zdrojem cenných mezinárodních kontaktů či místem získávání prostředků. Také se mi zdá, že ekumenismus konstantinopolského – ekumenického – patriarchátu má specifické motivy, protože jeho vliv by se bez ekumenického hnutí zmenšoval. Ekumenismus v současnosti nicméně nemá v pravoslaví příliš dobrý zvuk a některé skupiny ho považují přímo za blud. Já osobně si myslím, že ekumenické diskuse i spolupráce věřících různých konfesí mohou být užitečné a obohacující. Zároveň se však poněkud skepticky domnívám, že jednota křesťanů je zřejmě eschatologickou veličinou a že možná bude znamením času.

Jak známo, vztahy mezi katolickou a pravoslavnou církví byly v minulosti negativně poznamenány mimo jiné napětími mezi pravoslavnými věřícími a řeckokatolíky. Doznívají tyto spory i v současnosti, nebo dnes naopak vnímají pravoslavní řeckokatolíky jako ty křesťany, kteří jsou jim přirozeně nejbližší?

Vztah pravoslavné a řeckokatolické církve je poznamenán řadou historických křivd. Takzvaní řeckokatolíci se v Řecku až na jednotlivce nevyskytují, zcela dominantní je tam pravoslavná církev. Z pravoslavného pohledu jsou řeckokatolíci původně pravoslavní křesťané z území katolických panovníků sousedících s ruským pravoslavím, kteří byli před staletími zásahy z vnějšku sjednoceni s Římem, proto o nich hovoříme raději jako o uniatech. Po mnoha vzájemných sporech dnes platí, že unie tu je jako připomínka nepřípustného násilí a proselytismu páchaného na pravoslavných, ale také jako připomínka nepřípustného násilí páchaného v 50. letech minulého století komunistickým režimem na řeckokatolících. Mezi těmito dvěma církvemi zůstala blízkost obřadová, nikoli věroučná, takže o nějaké speciální blízkosti z mého pohledu nelze hovořit. Ovšem je třeba říci, že u uniatů existuje proud, který usiluje o obnovu a očištění od latinských vlivů. To zřejmě s určitým uklidněním vztahů otevírá nové cesty. Zdá se mi také, že k tomu přispívá přehodnocení vztahu Říma k pravoslavné církvi i k řeckokatolíkům.

Jak chápe pravoslavná církev své misijní poslání? A jak vnímá misijní činnost jiných církví na územích, kde většinu věřících tvoří pravoslavní křesťané?

Pravoslavná církev byla v minulosti považována za nemisijní. Pro misii nebyly většinou vhodné podmínky, a tak hlavní aktivitu vykonávala pravoslavná církev na svých vlastních územích, případně v diasporách. V současnosti pravoslavné misie působí na různých místech světa, ale největší a nejúspěšnější je v Africe, kde se pozoruhodně prosazuje alexandrijský patriarchát. K druhé části otázky – musíme rozlišit misii a proselytismus, tj. v tomto případě působení na pravoslavné, aby se stali protestanty nebo římskými katolíky. Zvláště v Rusku jde o velmi citlivou věc, neboť po pádu sovětského režimu byly struktury pravoslavné církve značně zdevastované a dodnes se pracuje na jejich plném obnovení. Proselytismus tak chápeme jako zneužívání situace a radíme, aby se misionáři realizovali buď na Západě, kde se ruší kostely, anebo aby se vydali cestou nejvyšších obětí například do islámských zemí.

Jaká je konkrétní situace pravoslaví v České republice? Kolik zde žije pravoslavných křesťanů? Jaké je jejich národnostní složení? Jaké jsou nejvýraznější aktivity, kterými pravoslavná církev oslovuje českou společnost?

Podle posledního sčítání v roce 2001 bylo v České republice zhruba 23 tisíc občanů pravoslavného vyznání. Podle situace ve farnostech se domníváme, že by počet věřících při dalším sčítání měl opět vzrůst, a také odhadujeme, že jsou tu další desítky tisíc věřících ze zemí bývalého Sovětského svazu, ze Slovenska, Rumunska, Bulharska, Srbska a Řecka. Zřejmě nejvíce věřících pochází z Ukrajiny. Nejvýraznější aktivitou pravoslaví je a musí být modlitba, dále pravoslavná církev všude, kde dostává prostor, hájí tradiční křesťanskou morálku a úctu k rodině. Někteří naši duchovní navíc pracují v protidrogové, vězeňské a nemocniční sféře. Máme časopisy Hlas pravoslaví a Sůl země, zajímavé internetové stránky, připravujeme pravoslavné vysílání Radia Proglas, máme křesťanskou akademii ve Vilémově. Naše církev se také například podílí na činnosti památníku hrdinů heydrichiády při pravoslavné katedrále v Praze, který je hojně navštěvován zvláště studenty.

Mnohým katolíkům by v současnosti mohl připadat inspirativní přístup pravoslavné církve k manželství, konkrétně fakt, že pravoslavná církev dává za jistých okolností rozvedeným lidem možnost uzavření nového církevního sňatku…

Manželství v pravoslavném pojetí je svátostí, která je získávána v zákonném svazku skrze požehnání kněze a je završena ve společném přijetí eucharistie. Podle pravoslaví manželství nekončí smrtí jednoho z manželů a druhé manželství, tedy i ovdovělých, je považováno za hřích. Milost, která překonává lidský hřích, však může být odmítnuta – například ve smilstvu. Pak přestává láska existovat. Církev tento stav konstatuje. Kvůli lidské slabosti je pak akceptován druhý sňatek jako nová možnost. Již v prvním tisíciletí ti, kdo chtěli vstoupit do druhého manželství, podléhali kanonickému trestu a byli odloučeni od svatého přijímání. Druhý sňatek byl tedy pouze civilní. Po čase však kajícníci opět směli přistoupit k eucharistii, čímž došlo k jisté církevní legalizaci dalšího sňatku – přesto mu církev nežehnala. Později, když církev získala i občansko-právní poslání, musela žehnat i sňatkům, s nimiž nesouhlasila. Kněz však v takových případech nesměl a dodnes nesmí přijít na svatební hostinu. Pravoslavná církev tedy druhý sňatek z teologického hlediska pouze toleruje a obřad druhého sňatku má výrazně kající charakter.

Jak se pravoslavná církev dívá na otázky spojené s předáváním života? Existují v této oblasti pevně dané normy, pokud jde o otázky spojené s antikoncepcí či s problematikou asistované reprodukce?

V těchto otázkách nepřijala pravoslavná církev žádná závazná rozhodnutí. Manželství je prvotně vztahem dvou lidí, vztahem vzájemné lásky, a není tedy pouze legální možností plodit děti. Tento přístup zamezuje degradaci bezdětných manželských párů, kterých je stále více. Jedním z důvodů tohoto chápání manželství je, že pravoslavná církev nezná nauku o dědičném hříchu, k jehož šíření dochází při početí. Dětem má být v každém případě umožněn plně lidský život, a proto je plánování rodiny něčím, co je staré jako lidstvo samo. Ostatně naprostá zdrženlivost je také radikálním způsobem regulace početí. Osobně bych trochu zpochybnil rozlišování mezi přirozenou a umělou antikoncepcí. Co je přirozeného na oněch úkonech a výpočtech přirozené antikoncepce? Je naprostá zdrženlivost něčím přirozeným? Není snad každá lékařská kontrola lidských funkcí umělá? Je vše tak zvaně přirozené též dobré? Problém plánování rodiny by měl řešit každý pár samostatně s poradou duchovního otce, přičemž pravoslavná církev nemá pochybnost, že interrupce je vražda, a tedy těžký hřích. Pokud jde o asistovanou reprodukci, je to krajně problematická záležitost a myslím si, že některé věci s ní spojené jsou nepřípustné.

Pavel MILKO (nar. 1971) přednáší pravoslavnou dogmatiku na Husitské teologické fakultě, kde působí v Ústavu východního křesťanství. Je jedním ze dvou šéfredaktorů Parrésie – revue pro východní křesťanství, v pravoslavné církvi zastává místo tajemníka úřadu pražské eparchie (diecéze). Je autorem knih Órigenés učitel (2008) a Úvod do byzantské filosofie (2009), do češtiny přeložil např. Mystagógické katechese sv. Cyrila Jeruzalémského (1997) nebo Veliký velkopostní kánon sv. Ondřeje Krétského (2003).