Právo a spravedlnost nejsou totéž

Vydání: 2017/1 Denně prokazujte dobro, vyzval papež, 3.1.2017, Autor: Kateřina Koubová

„Moc s sebou nese velkou odpovědnost za změny, které činíte,“ říká v novoročním rozhovoru pro KT vrchní státní zástupkyně LENKA BRADÁČOVÁ.


„I odsouzený může vnímat rozhodnutí jako spravedlivé,“ říká vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová. Snímek Aleš Masner

Sídlíte v budově Vrchního soudu, kde se v 50. letech odehrávaly politické procesy. Dýchá na vás její minulost, to, do jakých končin se justice může dostat?

Historie se zde psala i na konci druhé světové války, kdy se tady rozhodovalo o osudech nacistických zločinců, a trest byl vykonáván na vedlejším dvoře pankrácké věznice. Dříve jsem působila v budovách, které byly novější, bez historie ve vztahu k justici. Zdejší obrovské chodby však mají vliv také na úřad, lidé se na nich neradi setkávají. Ale je to monumentální a pro justici důstojná budova. Velký respekt mám před porotní místností, kde se odehrávaly procesy jak po skončení války, tak v 50. letech. Uvědomíte si, jaký dopad může mít to, když v justici nepůsobí správní lidé a když je motivována jinak, než by měla být. Když působí ve strachu a pod tlakem, když se zpronevěří svému zásadnímu poslání, když soudní moc přestane vyvažovat ostatní moci.

Za vším si pak musíme představit člověka, protože ty procesy vedli lidé, ne instituce. V konkrétní situaci selhali jednotlivci, i když byli v nezáviděníhodné pozici. Mnohdy šlo o to, jestli oni sami budou dále žít, nebo ne. Umím si představit, co by se stalo, kdyby se nepodvolili výkonné moci. Avšak i to patří k odpovědnosti, která je s funkcí soudce nebo státního zástupce, tehdy prokurátora, spojena.

Jak se pozná dobrý soudce nebo dobrý státní zástupce? Stačí znalost paragrafů, nebo jsou na něj vyšší nároky?

Ideální soudce či státní zástupce by měl být člověk, kterému lidé důvěřují, požívá společenské úcty a jeho rozhodnutí jsou respektována. Zní to jednoduše, ale vede k tomu dlouhá cesta. Závisí to na charakteru, povahových vlastnostech, ale i na schopnosti se neustále vzdělávat. Soudci i státní zástupci by měli být v rozhodování odvážní a svobodní. Měli by být schopni odlišit věci špatné od dobrých, a to sami, bez berliček a spoléhání se na jiné. Čím více se totiž spoléhám, tím méně jsem ochoten nést odpovědnost za svá rozhodnutí.

Není dnes obtížnější přesvědčit lidi o nestrannosti soudů, když se na veřejnost dostávají útržky ze spisů či různé nahrávky, což dříve nebylo možné?

Cíl soudce je stejný jako před sto lety: správně rozhodnout a umět to důvěryhodně, tedy srozumitelně vysvětlit. Neznamená to, že obě strany sporu budou s rozhodnutím souhlasit, ale měly by ho po vyčerpání všech zákonných prostředků respektovat. Obvykle je každá ze stran přesvědčena o svém právu a soud rozhodne ve prospěch jedné. Cílem je, aby i druhá strana měla důvěru ve správné rozhodnutí a dobrovolně ho splnila. Špatné je, pokud musí dojít k nucenému výkonu. To je známkou, že se respekt k justici vytrácí. Musíme si také uvědomit, že se před soudy řeší mnohem více vztahů než před sto lety. Tehdy měla justice daleko menší působnost. Dnes je dostupnější, ale respekt by se přesto neměl vytrácet, což je problém. V trestním řízení se svědci či obvinění bez omluv nedostavují k soudu a maří soudní řízení. Ve všech zemích tomu tak ale není. Je to odraz kvality společnosti.

Jak ale důvěřovat justici, když jsme svědky zvratů jako v kauze bývalého středočeského hejtmana Ratha?

Tak této věci nerozumím ani já. Na jednu stranu nesmíme propadat teoriím, které zpochybňují všechny a všechno. Ocitáme se v toku nahodilých informací, které mnohdy nejsou podloženy žádnou analýzou nebo poznatky. V okamžiku, kdy mu podlehneme, můžeme propadnout paranoii, kdy budeme věřit všem spekulacím či propagandě a přestaneme důvěřovat pilířům státu.

Na druhou stranu jsou případy, které mohou vyvolávat pochybnosti, a je možné, že při nich došlo k excesu. Je však třeba rozlišovat, nelze paušalizovat. Navíc případy, které se povedly, se neprezentují tolik jako tyto excesy. Je na justici umět představovat své výsledky. Avšak pokud chcete porozumět odbornému názoru, musíte mít znalosti, což chce nějaký čas.


Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

Lenka Bradáčová (* 1973 v Roudnici nad Labem) je vrchní státní zástupkyně v Praze. Po ukončení roudnického gymnázia vystudovala práva na UK. V roce 2001 byla jmenována státní zástupkyní v Litoměřicích. O dva roky později se stala náměstkyní krajského státního zástupce v Ústí nad Labem. Byla prezidentkou Unie státních zástupců ČR (2008 až 2014). Dozorovala několik mediálně sledovaných trestních kauz, včetně vraždy Honzíka Rokose zabitého svou matkou, kauzu ústeckého vraha Miroslava Ritticha či korupci soudce Ondřeje Havlína.
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay