Práce Jakuba Demla: mnohdy průkopnické, vždy specifické

Vydání: 2011/7 Jakub Deml, 7.2.2011, Autor: Aleš Palán

Půl století je doba, za kterou stihne mnohé literární dílo spolehlivě zapadat prachem. Existuje uzavřeno ve zdech univerzitních knihoven, snad se s ním studenti setkávají i v učebnicích, ale není už dávno živé, natož burcující. Literární odkaz Jakuba Demla do této šablony nezapadá. Tento literát a katolický kněz se ostatně měřítkům a konvencím vymykal už za svého života. Snad právě proto může jeho práce přinášet útěchu a znepokojení i po tak dlouhé době. Jakub Deml zemřel před padesáti lety 10. února 1961 v třebíčské nemocnici.

Deml je vnímán jako předchůdce literárního expresionismu a surrealismu; literární historik Jaroslav Med ho označuje za jediného českého autentického prokletého básníka. Znalec Demlova díla Vladimír Binar loni vydal obsáhlou demlovskou publikaci, začala také vycházet Demlova korespondence – oba ediční počiny si vydobyly solidní pozici v prestižní anketě Lidových novin Kniha roku. Deml měl nejednoznačné vztahy s církevní hierarchií, byly mu dokonce odňaty jeho pravomoci a nemohl se dál věnovat pastoraci. Před soudem stanul už za první republiky (ve věci urážky prezidenta) i po druhé světové válce, kdy byl obviněn z kolaborace, a básníkovu odsouzení zamezil tehdy velmi vlivný Vítězslav Nezval. Po roce 1948 Deml v podstatě nemohl publikovat a jeho dílo zmizelo z knihoven. Doba a okolnosti tedy Demlovi nepřály (nebo snad on nepřál své době?). Každopádně i přes všechnu nepřízeň, nepochopení a halasné diskuse s oponenty, ke kterým byl Deml vždy velmi ochoten, tu zůstává jeho dílo. Na rozmíšky a pře se zapomíná, ty skutečně zapadají prachem, kvalita literární práce, mnohdy průkopnické a vždy zcela specifické, trvá.

Časté přijímání

Jakub Deml se narodil v západomoravském Tasově 20. srpna 1878; byl synem malého rolníka a kupce. Za války někdy básník připomínal, že jeho dědečkovi kolovala v žilách německá krev a už ve svých jedenácti letech se Jakub naučil německy, když pobýval na „wechslu“ – dnešní terminologií řečeno na jakémsi výměnném pobytu – v rakouském Laa. Po návratu domů zemřela Jakubovi matka, snad její předčasný odchod (stejně jako brzká smrt sestry) může být důvodem, proč hledal v dospělosti tak často pochopení u žen. Na tomto místě je třeba říci, že všechny dohady o tom, že by kněz Deml měl s některou z nich poměr, jsou pouhé spekulace. Fámy, že Pavla Kytlicová či Marie Rosa Junová byly jeho milenkami, nebyly nikdy přímo ani nepřímo doloženy a jako bulvarizačním prvkům se jim nebudeme dále věnovat. Jakub Deml vystudoval v Třebíči gymnázium, v Brně vstoupil do semináře a roku 1902 přijal kněžské svěcení. To už začal publikovat. Určující vliv na etablaci Demla jako literáta měla přátelství (a někdy i následné roztržky) s básníkem Otokarem Březinou, sochařem Františkem Bílkem, grafikem Josefem Váchalem a nakladatelem Josefem Florianem. Pod Florianovým vlivem se mladý kněz Deml stal horlivým propagátorem papežského dekretu o častém svatém přijímání. Zatímco dobová praxe byla taková, že většina věřících chodila k přijímání jednou dvakrát ročně o velkých svátcích, Deml neústupně propagoval přijímání každou neděli, nebo dokonce každý den. To však nebylo zřejmě reálně proveditelné – kostely bývaly plné a přijímání by liturgii neúměrně protáhlo. Ve sporu s brněnským biskupstvím se Deml s odvoláním na stanovisko papeže odmítl podřídit, a záhy musel z duchovní správy odejít – byť s výsluhou. Ještě před první světovou válkou vycházejí stěžejní Demlova díla Hrad smrti a Moji přátelé. Na sklonku války pak první číslo periodika Šlépěje, které Deml vydává a kde otiskuje své názory další dlouhá desetiletí. V roce 1922 – po letech neklidného putování – se usazuje v rodném Tasově, kde si posléze díky prezidentskému daru staví rozlehlou vilu. V Tasově pak Deml prožije celý zbytek života. Dál intenzivně tvoří: v polovině třicátých let píše například vynikající román Zapomenuté světlo. V období druhé republiky Deml dává zaznít antisemitským tónům, za války se ale zachová i statečně, když Němci, kteří pátrali po partyzánech, zajali v Tasově několik rukojmích, a Deml se nabídl, že se s nimi vymění. V padesátých letech neskončil Jakub Deml v kriminále, tak jako mnozí jiní duchovní, nesměl ale publikovat a měl zemřít zapomenut. Po těžké nemoci Deml v únoru 1961 skutečně zemřel. Zájem o jeho dílo ale trvá dál – knihy věnované Demlovi vycházely v samizdatu a s novým rozmachem po roce 1990. Systematické zmapování jeho nesmírně rozsáhlé práce je úkolem pro další desetiletí.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 21 21. – 27. května 2019

Chrámy zvou k noční návštěvě

Více než 1 600 kostelů a modliteben se tento pátek zapojí do Noci kostelů. Stovka z nich poprvé.

celý článek


Redakci KT navštívil nuncius

Minulé úterý zažila redakce vzácnou návštěvu. Do týdenní porady se zapojil apoštolský nuncius Charles D. Balvo.

celý článek


Pouť se čtenáři na Velehradě

Pro čtenáře, posluchače a diváky křesťanských médií připravili jejich tvůrci společnou pouť na Velehradě. Uskuteční se na Den dětí – v sobotu 1. června.

celý článek


Jak žít v náboženské pustině

Kostel praská ve švech. Na nedělní mši svaté se sejde tolik lidí, že musejí stát. Věková skladba je pestrá. Takové poměry jsou v některých oblastech spíše vzácným jevem.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay