Vydání: 2017/10 Čas na postní obnovu, 7.3.2017, Autor: Pavel Hošek

Nedivím se, že v Bibli najdeme mnohem více varovných příkladů nespravedlivého hněvu, ba ničivého vzteku, než pobídek k svaté rozhněvanosti. Kain zesiná hněvem ze závisti, Saul bledne vzteky při pohledu na Hospodinova miláčka Davida, Jonáš zuří, když Ninivští činí pokání, bratr marnotratného syna plane rozhořčením, když návrat jeho nezdárného sourozence vyvolá radost a veselí. Zuřiví strážci pravověří ukřižují Krista, potom ukamenují Štěpána, ve svaté horlivosti skřípají zuby a zatínají pěsti, a přitom jsou úplně mimo. Jejich spravedlivý svatý hněv nemá se spravedlivostí a svatostí nic společného.
Plyne z těchto neveselých příběhů nějaké poučení? Zřejmě ano. Zdá se, že když se usídlí ve zbožném srdci hořkost a pýcha, rády na sebe berou převlek svatého hněvu. Jak to pěkně řekl známý spisovatel C. S. Lewis, ze všech zlých lidí jsou zbožní zlí lidé ti nejhorší. Jedno smutné úsloví pak praví, že člověk nikdy nekoná zlo tak důsledně, jako když jedná v souladu se svým svědomím a ve svatém rozhorlení. Nedá se nic dělat – kdo plane hněvem, ztrácí soudnost, přeceňuje sám sebe, svou pravdu, svůj výklad situace. Kdo má srdce plné bolesti a křivdy, až příliš snadno uvěří, že jeho zuřivý hněv je oprávněný.
Lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš
Většina důvodů hněvu je koneckonců příznakem duchovní nezralosti či nedostatkem víry a lásky. Ať je to netrpělivost, závist, pomstychtivost nebo strach, vesměs se jedná o neblahé protějšky ovoce Ducha Svatého. Je-li tímto ovocem „láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání“ (Gal 5,22-23), dokážu si jen stěží představit člověka, v jehož srdci vládnou tyto nebeské kvality, jak zároveň zuří a zatíná pěsti. Bible opravdu mluví častěji o samospravedlivém hněvu než o hněvu spravedlivém. Jistě i proto nám radí moudrý Jakub, ať jsme rychlí k naslouchání, ale pomalí k hněvu, „vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš“ (Jak 1,19-20).
A přece – ačkoli bych rád jako netrpělivý neurotik neřekl o hněvu, svém starém nepříteli, ani jedno dobré slovo – nemůžu zamlčet jedno důležité „ale“. Jsou lidé a jsou situace, ve kterých je hněv jedinou náležitou reakcí – a nemusí jít jen o Pána Ježíše a jeho vypráskání penězoměnců z Chrámu. Lidé poddajní a plaší, příliš laskaví, pokorní nebo bázliví, než aby se dovolávali svých práv, by jistě měli občas zdravě vypěnit, nenechat sebou orat, praštit pěstí do stolu a říci: Tak dost! Zdravý hněv může být protestem spravedlnosti proti bezpráví, důrazným „Ne!“ vůči zlu. Můžeme ho potřebovat jako nezbytnou motivaci k tomu, abychom se zastali lidí, kterým někdo ubližuje.
Hněv způsobený nehoráznou nespravedlností se ale musí nejprve proměnit, má-li se stát zdrojem tvořivé energie. Musí být přetaven v očistném ohni Ducha Svatého, jinak povede k tvrdosti srdce, k jalové zatrpklosti a hořkosti. Proto kdykoli mě něco vytáčí do nepříčetnosti, počítám v duchu do deseti a snažím se myslet na to, jaký budu, až mi bude osmdesát. Jestli se stanu „nerudným žlučovitým dědkem“, jak mi občas žertem prorokuje manželka, nebo velkorysým staříkem, který „s laskavými vějířky vrásek kolem očí shlíží na lidské hemžení“. Nevím, jak to dopadne, ale vím, co bych si přál.
Co vyzařují kostelní lavice?
V kostele potkávám četné zástupce obou táborů. Je to velká škoda, když kostelní lavice občas plní zachmuřené obličeje a zakaboněné tváře. Nevěřící lidé pak mívají dojem, že z církve nevyzařuje víra, láska a naděje, ale úzkost a zloba nespokojených škarohlídů, kteří se tak nějak pořád zlobí na to, že svět už není, co býval. Možná je to trochu nespravedlivé hodnocení, ale úplně od věci to asi není. A to je povážlivé. Církev totiž určitě nemá do svého okolí vyzařovat zamračený hněv na hříšníky. Jestli správně rozumím Bibli, měla by kolem sebe šířit kvalitu Božího království. A touto kvalitou není svatý hněv, ale – jak říká apoštol Pavel – „spravedlnost, pokoj a radost v Duchu Svatém“ (Řím 14,17).