Poznat písmena neznamená umět číst

Vydání: 2014/36 Ve Žďáru fandili rodině, 2.9.2014, Autor: Zita Chalupová

Jak zdokonalovat dovednost čtení a rozlišovat informace nepravdivé od pravdivých, jsme se zeptali socioložky JIŘINY ŠIKLOVÉ. 

Vysedávání u počítače a hltání zkratkovitých informací na sociálních sítích ke gramotnosti příliš nepřispívá. Snímek autorka
 
V našich končinách je valná většina lidí gramotná. Umíme textu rozumět? Zejména když jsme dnes zahlceni zkratkovitými informacemi z reklam, internetu i dalších médií?

Umět přečíst slova a podepsat se či napsat vzkaz, že přijdu až za dvě hodiny, není v pravém slova smyslu gramotnost. V naší zemi bychom měli považovat za gramotnost schopnost přečíst si článek a pak si říci, co bylo jeho obsahem. A to neumějí ani lidé, kteří jsou gramotní. Dovedou číst, ale nedovedou dát informace dohromady, vidět souvislosti, poznat záměr, ideu a často i ideologii ve sdělení.

Celé generace zde vyrůstaly v situaci, kdy jsme apriorně tomu, co bylo ve zprávách či v novinách, nevěřili. Nebo jsme četli „mezi řádky“, tedy co tam nebylo vysloveno, ale jen naznačeno. Tento přístup ke čtení tisku nebyl jen za komunistů, ale i za protektorátu. Obraty jako, „ze strategických důvodů německá statečná armáda vyklidila město Minsk a pokračuje směrem na Varšavu“, byly součástí oblíbených vtipů. A projevy prezidenta Antonína Novotného, „maso bude, soudružky a soudruzi“, taky nevybízely k přemýšlení, ale jen ke smíchu. Pak jsme byli zahlceni zcela necenzurovanými novinami, kde se autoři snažili co nejvíce čtenáře šokovat. A dodnes platí, čím horší zpráva, tím lépe se časopis prodává. Proto se musíme naučit o zprávách přemýšlet a ptát se KDO to napsal, KDE to bylo publikováno.

Dokážeme rozlišovat informace seriózní od těch planých, bulvárních, často nepravdivých?

To se nedá žádným výzkumem zjistit, ale dle reakcí čtenářů, příspěvků na internetu soudím, že mnozí to nedovedou, že se nadále řídí úslovím, „co je psáno, to je dáno“. A proto jsou mnohdy otráveni a zbytečně zklamáni.

Jak se tedy dopracovat k tomu, že člověk nevěří všemu, co na něj média chrlí?

Neověřená zpráva je obvykle uvedena odkazem, kde to či ono bylo publikováno, ale nic více. Moje přítelkyně, když byla velvyslankyní v USA, říkala, že se člověk, země či politik smí urazit jen nad informací, která se ho dotýká, pokud byla uveřejněna ve Washington Post.

Člověk by si tudíž měl vytvořit filtr, který by propouštěl jen fakta relevantní, informace by třídil a pomáhal nám hlídat si, čemu věnujeme pozornost. Ovšem jak to udělat? 

Nejlepší rada zní: Všímejte si nejen obsahu článku, ale i kdo ho napsal a kde byl publikován. Důležité také je, na které stránce byl a kolik prostoru mu noviny věnovaly. Takzvaná okurková sezona, neboli léto a čas dovolených, kdy se skoro nic neděje, nepřímo nutí novináře, aby zvyšovali atraktivitu svého časopisu tím, že z problému dělají záhadu, naznačují souvislosti, které nejsou prokázané. Denně věnuji četbě deníků nejméně dvě hodiny svého času. A přesto nečtu všechno, některé rubriky, stránky zcela vynechávám. Z jiných si dělám i poznámky, ale vždy také s datem vytištění a alespoň zkratkou autora. Za pár týdnů podobného postupu zjistíte, kde je hranice bulvárního sdělení a kde můžete získat informace pro svůj vlastní názor.

Jistě se nabízí také možnost hledat si ověření a argumenty sám. Ale ve většině případů to není reálné…

Ověřuji si zprávy jen v případě, že jsou z oboru, který mne zajímá a kterému rozumím. Pak vím, kam se podívat, zda je to vůbec možné. Ostatní beru pouze jako informace či pomluvy. Politický vývoj mne zajímá, ale pak je dobré si zase všimnout, kde to dotyčný politik řekl, zda to bylo prohlášení, nebo jen názor toho, kdo to slyšel. Někdy stačí položit si otázku: „A proč by to, prosím vás, dělali? Kdyby to byla pravda, asi by se o vzniku toho či onoho nějakou dobu vědělo.“

Za časů našich prababiček zdaleka všichni lidé neuměli číst. K čemu nám gramotnost vlastně je? Vždyť i prababičky žily, leckdy šťastně, a možná ani potřebu číst nepociťovaly…

Štěstí a informace a vzdělání spolu nesouvisejí, jak si myslíme. Tehdy je rozčilovalo, co o nich řekla sousedka a kdo je jejich nepřítel ve vedlejší vesnici, koho se musí bát, aby jim nezapálil stoh nebo stodolu. Ale dnes se prostor, který vnímáme, rozšířil, a proto se zajímáme i o události tisíc kilometrů vzdálené. Těch, jež jsou až za oceánem či Středozemním mořem, se bojíme méně než těch, které jsou nám blíže.

 

 
Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay