Požadavky homosexuálů zůstávají neadekvátní

Vydání: 2004/41 Nedostatek duchovních vůdců?, 5.10.2004, Autor: Štěpán Plaček

Poslanecká sněmovna v druhé půli září připustila do třetího čtení návrh zákona o registrovaném partnerství (projednávat se bude opět pravděpodobně během října). O tomto návrhu, o nároku homosexuálů na rovnoprávnost či o hodnotě rodiny jsme mluvili s psychologem Josefem Zemanem, ředitelem Národního centra pro rodinu.

Jak hodnotíte, že návrh zákona o registrovaném partnerství jde narozdíl od předchozích let úspěšně do třetího čtení?
Je to výsledkem tvrdého a soustavného tlaku, jemuž se nemohli vyhnout ani poslanci. Probíhal hlavně prostřednictvím dlouhodobé a agresivní mediální kampaně, která se dosti úspěšně snažila vytvořit atmosféru, že zpochybňování „práv homosexuálů“ je relikt středověkého myšlení a projev fundamentalistické netolerance. Tento tlak má důležitý kontext. Zákon totiž bývá označován jako průlomový. Tak jej například označil známý komentátor Petr Fischer v LN v únoru letošního roku v článku vysmívajícím se ve jménu pokroku lidoveckým poslancům.

Tento průlom se nemá týkat ani tak samotných homosexuálů (těm v podstatě nijak neusnadní řešení jejich problému). Tak zvaný boj za práva homosexuálů je součástí momentálně nejútočnější snahy o politické vyjádření tzv. sociální dekonstrukce. Tato současná filosofická koncepce se soustřeďuje na kritiku křesťanských, ale i humanistických kategorií, zejména hodnot. Ve jménu hledání většího prostoru osobní svobody se navrhují cesty jak zpochybnit základní kameny společnosti a ve vzniklém prostoru nejistoty neustále diskutovat o hodnotách nových. Toto je způsob myšlení např. radikálního feminismu a ekologismu. Průlom tedy spočívá v tom, že má být přijatý zákon, který vnutí společnosti ničím nepodložený názor, že homosexualita je „akceptovaná odlišnost“, nikoli problém, který zásadním způsobem mění reprodukční chování člověka.

Zastánci návrhu tvrdí, že zákon přinese rovnoprávnost homosexuální menšině. Jak posuzujete tento nárok na rovnoprávnost?
Teorie nerovnoprávnosti či diskriminace je uměle vytvořena. Někdejší právní a společenské postihování homosexuality bylo opuštěno nikoli tlakem homosexuálů, ale pozitivním vývojem většinové společnosti. K odsouzení jakékoli diskriminace a nerovnoprávnosti společnost prostě dospěla a je to důvod k optimismu zvláště pro nás křesťany, že se naplňuje Boží záměr s člověkem. Může nás mrzet, že to jde, možná i naší vinou, tak pomalu. Za teorií diskriminace se však skrývá jiný záměr a to je snaha dosáhnout na jakési vyrovnání za údajná příkoří, která společnost vůči homosexuálům vytváří. Ve skutečnosti jde o snahu dosáhnout některých výhod, kterými společnost oceňuje výkony rodin a které jsou jakýmsi symbolem společenského ocenění člověka, který má odvahu a odhodlání investovat dlouhodobě své nejlepší síly do rodiny, to je i do budoucnosti celé společnosti.

V souvislosti s registrovaným partnerstvím se často hovoří o možných důsledcích pro institut rodiny.
Současná rodina žije v nepříznivém prostředí. Složitost a proměnlivost doby přináší rizika, kterým lépe čelí nezávislý jedinec, nebo pár, který je stabilní jen do té míry, která ani jednoho ani druhého neomezuje. Společnost však potřebuje nyní více než dříve rodiče, kteří jsou ochotni se zříci části svých příležitostí a výhod ve prospěch vytvoření dobrého prostředí pro děti a věnovat se více než dříve jejich výchově. V dobrých rodinách totiž vzniká lidský kapitál, suma všech schopností lidí, které jsou rozvinuty vzděláním. Tento kapitál je nyní pro prosperitu společnosti nejdůležitější.

Homosexuální soužití k rodině nesměřuje a přesto společenskou ochranu vyžaduje. Tvrdí totiž, že „dlouhodobé partnerské vztahy osob stejného pohlaví plní tytéž funkce, jako dlouhodobé partnerské soužití osob pohlaví rozdílného“ (důvodová zpráva k příslušnému zákonu). To není pravda, nebereme-li v úvahu nepočetné výjimky.

V jiných zemích už podobné normy byly přijaty. Jakou tyto země udělaly zkušenost?
Země, které přijaly zákonnou úpravu institutu registrovaného partnerství, věnují (s výjimkou Maďarska) podpoře rodiny nesrovnatelně větší pozornost než my. Předpokládané negativní účinky na rodinu tedy mohou být mírnější. Podstatné však je, že tyto účinky nelze existujícími vědeckými metodami jistě prokázat. Budou-li rodiny za určitý čas fungovat lépe, nebudeme oprávněni říci, že jim existence registrovaného partnerství neublížila, budou-li fungovat hůře, nemůžeme říci, že je to vlivem registrovaného partnerství. Jediné co víme je, že rodiny produkují lidského kapitálu stále méně a že jej neumíme žádným jiným způsobem získat. To je důvod k opatrnosti, ne k nepodloženým prohlášením typu „nikomu to neublíží a nám to prospěje“. Zodpovědnější by bylo pokusit se odstranit v příslušných několika zákonech jednotlivé nespravedlnosti vůči dlouhodobě spolužijícím homosexuálům, týkající se např. změn vlastnictví nebo dědictví společně nabytého majetku a bydlení, možná by bylo správné lépe definovat existující institut „osoby blízké“.

Tvrzení, že manželství je pro každého a stát do toho nemá co mluvit, která opakovaně v dlouhodobé mediální kampani zazněla, je znehodnocením jedné z našich základních civilizačních hodnot. Existují podložené teorie o tom, že právě západoevropský typ rodiny umožnil nevídaný industriální rozvoj a vznik moderní společnosti. Stejně tak existují podložené obavy, že rozpad stabilní a reprodukující se rodiny bude ohrožovat naší existenci jako technologicky nezávislé civilizace.

Jak vnímáte postoj české církve a věřících k problematice homosexuality a registrovaného partnerství?
Zdá se mi, že narůstá počet věřících, kteří jsou schopni rámcově chápat složitost problému, znají zhruba oficiální stanovisko církve, a nemají problém mít dobrý vztah s člověkem, o kterém vědí, že je homosexuál. Je to též díky pozitivnímu posunu v postojích celé společnosti. Veřejná vyjádření biskupů k této otázce byla kultivovaná a srozumitelná, krátká diskuse s některými aktivisty z protestantských kruhů, zastávajících odlišná stanoviska, nebyla konfrontační. Delikátní otázka pastorace osob s odlišnou sexuální orientací zůstává problémem, ale velmi důležité kroky, signalizující zájem o dialog, učinil otec biskup Václav Malý.

Osobně znám gaye, kteří jsou v úsilí o křesťanský duchovní život úspěšní. Dokonce ani necítí potřebu zavádět zvláštní diskusi o nárocích, které jim jejich život přináší. To však neznamená, že bychom my jako církev neměli mít zájem o jejich podporu, byť je to prakticky obtížné.

ŠTĚPÁN PLAČEK Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay