Povoláním moderátor, srdcem námořník

Vydání: 2008/18 Čína - země plná kontrastů, 29.4.2008, Autor: Renáta Holčáková-Masto

„Moderátor zpráv a člověk s druhým nejmenším počtem veřejně prezentovaných grimas na světě, hned po Arnoldu Schwarzeneggerovi,“ prohlásil kdysi někdo o Bohumilu Klepetkovi. A nebyl až tak daleko od pravdy. Jak ukazuje následující rozhovor, je stejně tak i obyčejným tátou od rodiny a vášnivým mořeplavcem.

Je o vás známo, že milujete moře a mořeplavbu. Plánujete, kam vás vlny zanesou letos?

Náš rok, myšleno rok v naší rodině, odměřují v posledních letech začátek a konec hokejové sezony, protože naši synové hrají hokej, a dlouhodobě Vánoce a letní dovolené – vždy po dovolené už se těším na Vánoce a po Vánocích zase na letní dovolenou. A tak už zase opravdu pomalu začínám přemýšlet, kam se podíváme. Moře je pro mě, coby srdcem námořníka, nezbytnou nutností. A v oblibě máme moře spíš chladnější, drsnější.

Vy sám vlastníte loď, nebo si ji půjčujete?
Sami loď nevlastníme, i když o tom někdy sním – ani bych se s ní nemusel nikam plavit; ke štěstí by mi stačilo, kdyby byla zakotvená někde v přístavu, já bych na ní pobýval a staral se o ni… Ale plavba na jachtě by pro nás teď byla stejně problematická, s několikaměsíčním miminkem – v září se nám narodil třetí syn. A tak si spíš vždy naplánujeme pobyt někde na venkově, u moře, a baví mě vžívat se do představy, že jsem tam, v tom přímořském venkově, domorodcem. A loď si užiji aspoň náhražkově tak, že se do naší dovolenkové cesty často snažím vložit plavbu trajektem, a co nejdelší – takže když do Británie, pak ne po trase Calais-Dover, ale aspoň 16 hodin plavby přes noc z Ijmuidenu do Newcastlu nebo z Cuxhavenu do Harwiche…

Jak se u vás tato záliba zrodila? Dokonce jste prý chtěl být námořníkem. Přesněji lodním lékařem. Začal jste i studovat medicínu, ale nakonec jste toho nechal, proč?
Jak se u mě tato záliba zrodila? V knihách. Úplně na počátku, snad když jsem v 70. letech jako kluk přečetl knihu českého námořníka Jana Kozmíka Plavby a návraty. A už mě to nikdy nepustilo – ani v dospívání, ani v dospělosti, ani teď. Co mě lákalo, nebylo pozlátko cestování, které tehdy mělo ještě atraktivnější příchuť než dnes, ale že tento vnitrozemský stát má své lodě, své námořníky, kteří jako jeho vyslanci brázdí moře celého světa. Žel, teď už má jen námořníky; lodě, moderní obchodní flotilu budovanou desetiletí, „rodinné stříbro“ svého druhu, si nechal rozprodat, rozkrást… A tak už se 30 let zajímám o vše, co se týká Československé, respektive České námořní plavby. A čím jsem kdy opravdu toužil být, pak palubním důstojníkem na našich námořních lodích. Vámi zmiňovaný lodní lékař byl jen jakousi náhražkou v této touze. Měl jsem už doma přihlášku na Vysokou námořní školu do Kaliningradu, ale po tatínkově smrti jsem žil jen s maminkou a věděl jsem, že jí to nemohu udělat – nechat ji doma samotnou a jít na 6,5 roku studovat do ciziny. Vymyslel jsem tedy okliku – šel jsem studovat medicínu s tím, že budu lodním lékařem. Ale na medicíně mě zajímaly opravdu jen ty lodě. Ostatně – posty lodních lékařů se na českých námořních lodích po revoluci stejně rušily.

Která z cest vám nejvíce utkvěla v paměti?
Skutečně bylo několik cest, které se mi vryly do vzpomínek. Například víc podivných zážitků ve vesnicích anglického Cornwallu. Třeba u vesnice Tintagel, na útesech, kde místní lidé potkávají jakéhosi ducha. Pozorovali jsme tam tuleně, když z jinak klidného Atlantiku nečekaně přišla velká vlna, ve které zmizel náš tehdy čtyřletý syn. Vlna ho odnášela přes hranu útesu do oceánu, když se těsně přede mnou z vody vynořila jeho ruka. Popadl jsem ji a syna za ni vytáhl. Už bylo namále. Synovi se tehdy nic nestalo, jen manželka, která pro něj taky skočila, byla o útesy hodně odřená. Byl to zvláštní zážitek, ale i na něj s odstupem vzpomínáme rádi.
A ještě na jednu cestu budu do smrti vzpomínat. Když jsem byl šéfredaktorem zpravodajství České televize, byl jsem na stáži v USA. Její součástí byla i jakási setkání a jednání ve washingtonském Pentagonu – 11. září 2001. Přijeli jsme do něj zhruba 5 minut předtím, než tam vrazilo letadlo unesené teroristy. Bylo zvláštní, jak místo takového velkého neštěstí, autenticky zažitého, vypadá vlastně obyčejně. Ani si v prvních chvílích neuvědomujete, že na místě, které vidíte, v situaci, které jste přítomní, zahynulo tolik lidí.

Měl jste strach? Na co jste myslel?
Právě že v té chvíli, kdy jste takové události bezprostředně přítomní, kdy jste jejími aktéry, si ani strach neuvědomujete. Nemáte na něj čas. To až později, když o prožitém můžete přemýšlet. Musím přiznat – spíš se ve mně v té situaci dříve „probudila jakási novinářská hyena“, nebo profesní povinnost, chcete-li. Cítil jsem nutnost a povinnost autentické zpravodajství dostat včas do našeho vysílání, do Událostí. Jenže mobilní sítě na místě té tragédie tehdy nefungovaly – byly přetížené a spadly, jediný telefonní automat byl beznadějně obsazený a do centra Washingtonu nebylo možné se dostat, protože americké úřady okamžitě uzavřely všechny mosty přes řeku Potomac, za kterou Pentagon je. Nakonec se to podařilo. A teprve, když jsem splnil tuto novinářskou povinnost a mohl zatelefonovat domů, na mě vše dolehlo – z toho, co jsem zažil, čemu jsem unikl.
Nebo že náš tehdy už očekávaný a ještě nenarozený druhý syn mohl být pohrobkem.

Mluvíme-li o strachu, která z vlastností by námořníkovi určitě neměla chybět?
Hodí se něco „ze zásad mořeplavby“ i pro běžný život, kde se v bouřích zmítáme dnes a denně? To je těžké, takto paušalizovat nebo rozdávat moudra. Snad jen – myslím, že každý by měl žít a v životě se chovat v souladu se svým svědomím, popřípadě v souladu s vírou – to platí na moři stejně jako kdekoliv jinde. Jiná věc je, že i tak člověk může chybovat…

Máte nějakého oblíbeného mořeplavce?
Mám jich rád hodně. Jsem rád, že mě berou jako jednoho ze svých řad, rád se s nimi scházím – ať jsou to kapitáni, důstojníci, řadoví námořníci, lidé z managementu námořní plavby nebo třeba lodní kuchaři. Mnozí taky mají moře a lodě v srdci, a tak se dál plaví, i když už to zaměstnání není zdaleka tak lukrativní jako dřív. A já jim závidím jejich vzpomínky z dob, kdy ještě mohli hrdě jezdit na českých obchodních lodích.

Mezi vaše záliby patří kromě moře a lodí také rodina. Jaký okamžik z rodinného života se vám bez dlouhého přemýšlení vybaví?
Není to jeden okamžik, spíš je to naprosto přirozená součást veškerého mého smýšlení a konání – vše, co dělám, o čem přemýšlím, je s automatickým povědomím o mých blízkých. Hlavně proto mám tak rád už zmiňované Vánoce a dovolené – že je trávíme spolu, s manželkou a našimi třemi dětmi. Nikdy bych proto nejel na dovolenou sám – sebeatraktivnější zážitek by pro mě byl nezajímavý, kdybych se o něj nemohl podělit s nimi. A ptáte-li se mě, jaký okamžik se mi vybaví, když se řekne rodina, je to i úplně obyčejná vzpomínka, jak jsme všichni společně doma a třeba hrajeme nějakou hru. Ve všední praxi je to ale i myšlenka na hokej. Už jsem říkal, že oba naši starší kluci ho hrají, a tak jsme na zimních stadionech bez výjimky denně – buď má trénink jeden, nebo druhý, nebo oba, nebo se cestuje za zápasy. A každodenně je to logistický úkol, jak vše naplánovat a skloubit s pracovními povinnostmi, péčí o třetího nejmladšího Teodorika a chodem domácnosti.

Váš silný vztah k rodině jistě souvisí i s tím, že jste poměrně brzy přišel o své rodiče. Vyrovná se člověk s podobnou ztrátou vůbec někdy?
S něčím se člověk vyrovná, s něčím ne. S něčím časem, s něčím nikdy. Nejvíc mě mrzí, že moji rodiče za svého života nemohli poznat moji manželku, nemohli se potěšit z vnoučat, nedožili se toho, že jsem vystudoval, dosáhl určité úrovně v zaměstnání. Mrzí vás i věci všednější – představuji si, jak by se můj tatínek, taky velký milovník hokeje, chodil dívat na své vnuky, jakou by měl radost, že jeho vnuk Jeromek teď byl s českým hokejovým výběrem hrát v Kanadě…

V čem byste chtěl být rodičům podobný?
O těch věcech se veřejně špatně mluví. Když ale zemřeli a zůstal jsem sám, cítil jsem povinnost žít tak, aby se za mě nemuseli stydět.

Říká se, že rodina se dnes nachází v krizi.Čeho se jí nedostává – nebo co jí přebývá?
Na to nelze odpovědět několika větami, je to na delší zamyšlení. Ano, do určité míry zažíváme krizi tradičních hodnot. Určitě to souvisí i se ztrátou víry – křesťanské, katolické. V ní obsažený model rodiny je v křesťanském prostředí přirozeně v úctě, anebo v případě některých lidí v něm fungoval obyčejný strach z provinění proti tomuto modelu. V moderní společnosti, a bezvěrecké české obzvlášť, toto nefunguje. Vítězí pozlátková lákadla a český politik (obdobně třeba i francouzský, protože také francouzská společnost patří v Evropě k těm ateističtějším) může sbírat body tím, že se vychloubá svou nevěrou a na odiv vystavuje svůj neuspořádaný rodinný život. To jistě ke krizi rodiny přispívá. Jiná věc je, že ani dřív nebylo vše idylicky lepší než dnes. Mnoho hříchů zůstávalo skrytých. Jen se dnes s větší informovaností a otevřeností moderních médií, s jejich větší investigativností, o všem víc a bez rozpaků mluví. Tím zpětně vzniká dojem, že všechny ty krizové jevy dnes jsou, zatímco dříve nebyly. Ale tak to není. Dříve byly taky, jen se o nich neinformovalo a nemluvilo.

Jaká je ta vaše rodina? Zastáváte klasický „model“, kdy táta představuje hlavu rodiny mající vše pod kontrolou?
Ale ne, nemám rád machistické chování, a nemám rád ani přehnaný feminismus. Ale jsou prostě činnosti, které jsou vlastnější a přirozenější ženám, a jsou činnosti, které jsou vlastnější a přirozenější mužům – třeba s ohledem na fyzické dispozice, které prostě jsou rozdílné a nelze se tvářit, že nejsou. Dělat stěhováka nebo vzpěrače zkrátka půjde vždy lépe mužům, ať se to militantním feministkám líbí, nebo nelíbí. Stejně jako muž dítě mateřským mlékem taky nenakojí. Na druhé straně našeho malého Teodorika přebaluje ten z nás, kdo zrovna může – manželka nebo já. A taky jsem rád, když všechna zásadnější rozhodnutí děláme společně – jsem pak jistější a jen tak mám dobrý pocit.

Jaké místo má ve vaší rodině víra v Boha?
Je přirozenou součástí našeho života.

Jaká cesta vás k Bohu přivedla?
Úcta k víře a přináležení k ní bylo daností mého rodinného prostředí, byť jsem nebyl praktikujícím katolíkem v klasickém pojetí. Můj vztah k Bohu a k víře se vyvíjel a prohluboval postupně – s větším vzděláním, četbou, životními prožitky, s hodnotami životního partnera – mé manželky a podobně.

Kdy jste byl podle vás Bohu nejblíže a proč?
Asi po smrti maminky. Bylo mi 24, zůstal jsem sám coby sirotek, studoval jsem, živil se na studiích, staral se o zahradu a dům, který rodiče postavili, než zemřeli, během půl roku jsem zhubnul o 25 kilogramů. Tehdy, myslím, můj život a víra v Boha byly nejblíž. A vnitřně jsem tehdy pociťoval i jakousi Boží ochranu.

Je dnes těžké být katolíkem v Česku?
Není. Záleží na lidech, ne na místu a době. Opravdově může být víra prožívána kdykoliv a kdekoliv. A bylo v historii mnoho údobí, kdy být katolíkem skutečně bylo těžké. Přesto je církev a víra přežily. Dnes jde jen o poznání, volbu a opravdovost prožívání, o žádné nebezpečí.



Bohumil Klepetko (*1967) vystudoval FSV UK v Praze. Od roku 1994 je zaměstnán v ČT. Pracoval zde jako reportér zpravodajství, moderátor zpráv, pořadu „21“ a Debata, vedoucí redaktor domácího zpravodajství, šéfredaktor zpravodajství. Nyní moderuje hlavní zpravodajský pořad Události. Je ženatý a má tři děti.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay