Vydání: 2008/39 Osobnost kardinála Josefa Berana, 23.9.2008, Autor: Antonín Randa

Kdo je to jáhen? I když od skončení II. vatikánského koncilu, který se poslání jáhnů také věnoval, uplynulo více než čtyřicet let, na tuto otázku ještě dnes odpovídají mnozí katolíci značně váhavě. Nejen o důvodech této váhavosti hovoří jáhen Martin Opatrný.

Co slovo „jáhen“ znamená?
To se dá těžko vysvětlit jedním slovem. Mezinárodní termín by byl „diákon“, ale takový termín v našem prostředí připomíná protestantismus. Ne že bych měl něco proti protestantům, ale diakonie nebo charita je jen jednou z částí poslání jáhna. Jáhen je především spolupracovníkem biskupa a kněze. Slovo „spolupráce“ charakterizuje činnost jáhna nejvíce.

Jak máme jáhny oslovovat? Pane jáhne?
Tak to nikdo neví. (smích) Na oslovení „pane faráři“ jsme zvyklí. „Pane kaplane“, „pane vikáři“, „pane děkane“, „pane biskupe“ – to vše se používá. Pokud známe jáhna blíž, nejlepší je oslovit ho křestním jménem. Naštěstí jáhnové bývají často inženýři, doktoři nebo magistři, takže je zde určitý únik k akademickému titulu.

Kdy se v Bibli poprvé hovoří o jáhnech?
V šesté kapitole Skutků apoštolských, kdy se apoštolové rozhodli, že musí svou práci rozdělit. Právě to bych rád podtrhl. Apoštolové přišli na to, že nemohou dělat všechno, ale že na některé věci je potřeba další specializovaný služebník. Vyvolili tak prvních sedm jáhnů.

Jak vypadal všední den jáhna před 2000 lety?
To je po tak dlouhé době těžké říci, ale podle dochovaných materiálů je zřejmé, že jáhnové od počátku roznášeli Eucharistii nemocným a prováděli charitativní péči.

Jak byli přijímáni lidmi?
Zřejmě byli velice akceptováni. Když se podíváme do historie, vidíme, že z jáhnů byli dokonce i papežové.

Apoštol Pavel píše také o jáhenkách. Činnost jáhnů vykonávaly i ženy?
Sv. Pavel jáhenky zmiňuje, ale jinak se o jejich existenci mnoho neví. Dá se však předpokládat, že měly jednu specifickou úlohu. Když byly křtěny dospělé ženy, a v té době se většinou křtilo ponořením, tak byly těmi, které jim při tomto osobním kroku, jenž potřeboval určitou intimitu, pomáhaly.

Teoreticky vzato – mohla by být činnost jáhenek v budoucnu obnovena?
Z teologického hlediska by to problém nebyl. Kardinál Walter Kasper se ve svých projevech dokonce o této možnosti zmiňoval. Myslím však, že je zde určitá tradice, která se nedá jen tak škrtem pera změnit. Na toto téma se vedou různé diskuse, ovšem jsou spíše na úrovni, kde se taková věc fakticky nerozhoduje.

Proč?
Není to jednoduché. Když se podíváte do konstituce II. vatikánského koncilu Lumen gentium, kde se mluví ve 29. odstavci o jáhnech, je z textu vidět, jak i tam se tápe. Částečně se zde hovoří o tom, že je potřeba „rozšířit květ života katolické církve“ a částečně jsou jáhnové označováni jako ti, kteří mají pomáhat tam, kde je málo kněží. To však posláním jáhna není. To je nouzové řešení. Jáhen má být po boku biskupa či kněze se svými specifickými úkoly.

Během staletí služba jáhnů zanikla. Nebyl o ni zájem?
Nebyl. Stále víc se stavělo na svátostné službě kněží, takže to ostatní zanikalo. Činnost jáhnů převzali jiní.

Kdy nastalo volání po návratu jáhnů?
Návrat k trvalému jáhenství přišel až po II. vatikánském koncilu. Ve zmíněné konstituci Lumen gentium se hovoří o jáhnech, kteří mohou být vybíráni z řad ženatých mužů. Pokud někdo přijme jáhenské svěcení svobodný, vztahuje se na něj i slib celibátu. Podstatné však je, že obnova jáhenství neplyne z nějakého rozhodnutí biskupa nebo faráře, který někoho přemluví. Vzniká z potřeby církve, a to se projevuje při konkrétním povolání každého člověka.

Jak je to s počty jáhnů? Ve světě jich údajně přibývá.
Zatímco v českých a moravských diecézích je dohromady kolem dvou stovek jáhnů, v Německu se dají počítat na tisíce. Mají to dobře zorganizované a hlavně jáhenská služba dokáže rodiny jáhnů uživit.

Jaký plat mají jáhnové u nás?
Jsou to tabulkové platy, určitá obdoba odměňování učitelů. V této skupině jsou však jáhnové hodně dole a nahoru jim nepomůže ani funkce, ani délka odsloužených let.

Může pracovat jáhen třeba na půl úvazku?
Ano. Vždy záleží na dohodě s biskupem. V kodexu je uvedeno, že jáhen má mít v prvé řadě obživu ze svého světského zaměstnání.

Nepanuje mezi kněžími určitý strach z jáhnů, že by je mohli svým způsobem vytlačovat z jejich výlučného postavení?
Strach zde počátkem devadesátých let skutečně existoval. Postupně se měnil v pohled, který by se dal charakterizovat slovy: „Já potřebuju kaplana do zpovědnice, a ne jáhna, aby mi tady poletoval.“ Ale za těch 18 let od revoluce se obavy tohoto typu naprosto smazaly. Možná někde mohou existovat ojedinělé excesy, ale obecně jsou jáhnové vítáni.

Proč jsou bohoslovci nejprve svěceni na jáhny a až potom po určité době na kněze, pokud od začátku chtějí být kněžími? Pokud je jáhenství a kněžství opravdu něco odlišného, nezpůsobuje tato praxe zbytečný zmatek?
Myslím, že tato praxe bude časem změněna. I když metodicky je jáhenství jako předstupeň pro kněžství správné, ideální to není. Uvidíme, jak se s tím tradice vypořádá. Možná, že si lidé zvyknou, že ze svátostného hlediska je jáhen vždycky stejný – ať už je to jáhen jdoucí ke kněžství nebo trvalý jáhen. Jen jednomu se říká jáhen, což je ten jdoucí ke kněžství, a tomu druhému, který dál už nepůjde, trvalý jáhen.

A na to si, myslíte, lidé zvyknou?
No, asi ne... (smích) Důležité však je, aby jáhnové skutečně vystupovali jako jáhnové. Když přijdou do kostela dva muži v černých oblecích, oba budou mít kolárky a jeden bude farář a druhý jáhen, tak to je mírně řečeno matoucí.

Pomozme to tedy trochu rozšifrovat – co jáhen dělat může a co ne?
V první řadě může jáhen křtít, kázat při mši, připravovat na křest rodiče, vést přípravu snoubenců, a to vše vždy za souhlasu faráře. Dále může asistovat při mši – pokud je zvykem svátostné požehnání, pak jej může udělovat monstrancí. Naopak nemůže předsedat slavení Eucharistie, nemůže zpovídat a dávat rozhřešení a s tím souvisí, že nemůže udělovat svátost nemocných. To je však věc, která je hodně diskutabilní. Pokud někdo dlouho duchovně pečuje o nemocného, projdou spolu z tohoto hlediska úžasný kus cesty, který je pro nemocného rozhodující, a pak musí jáhen zavolat někoho cizího, aby to jakoby korunoval svátostí, není to šťastné. Svátost nemocných však má být spojena se svátostí smíření a tím pádem je kněz potřeba. Takže řešení není jednoduché.

Řadový farník by při vyjmenování aktivit jáhna mohl namítnout, že skoro všechno může dělat i on a nemusí být přitom jáhnem. Co byste mu na to řekl?
V první řadě bych mu řekl, že je dobře, že to dělá. V druhé řadě je třeba říci, že není podstatné, co jáhen dělat může či nemůže. Podstatné je, že v určitém společenství žije další člověk, který je nositelem svátosti svěcení, a toto společenství tím obohacuje.

Pokud si třeba na základě tohoto rozhovoru čtenář řekne, že v sobě cítí povolání k jáhenství, co by měl udělat?
Nejprve je dobré o tom promluvit s Hospodinem v modlitbě. Dále se svým knězem a pak se případně obrátit na příslušného biskupa. Následně může začít příprava, kdy se vyžaduje, aby měl kandidát jáhenství vystudovanou teologii, zároveň probíhá duchovní a praktická formace.

V pražské arcidiecézi jste odpovědný za přípravu jáhnů. Jací kandidáti se hlásí?
Těch, kteří se hlásí, je dost málo, ale zaplať Pán Bůh jsou a přicházejí z nejrůznějších oborů lidské činnosti. Někdy z nich sice padají věty typu: „Chci být vedoucí společenství, chci organizovat tábory,“ ale na druhé straně také: „Chci se starat o seniory.“

Jak se žije vám jako jáhnovi?
Po jedenácti letech jáhenství má člověk ledacos za sebou. Když jsem začínal, říkal jsem si, že se kluci, co vyjdou ze semináře, mají bezvadně. Je jim 24 nebo 25 let, přesně vědí, jak to mají lidem říkat, klidně si – obrazně řečeno – stoupnou na kazatelnu a všechno jasně vysvětlí. Když jsem byl vysvěcený já, bylo mi padesát – a to už si člověk rozmýšlí, jestli vůči stejně starým nebo starším, kterých si váží, může vystupovat takto suverénně a jestli je schopen si před ně sebevědomě stoupnout a pěkně jim to „nasázet“. Je pravda, že vůči mladým jsou lidé shovívavější než vůči starému chlapovi.
Na druhé straně jáhenství přináší mnoho krásných zážitků, kdy se třeba k někomu dostanete trochu blíž a jdete kus životní cesty spolu.

Na co rád vzpomínáte?
Zážitků má jáhen spousty. Obvykle z krematoria, kde bývá poměrně často. Jednou mě farář poslal na kremaci, že je to prý nějaká 95letá paní a že on nemůže. Tak jsem při obřadu hovořil o tom, že ta paní si udržela dobro až do svého věku 95 let, a v ten moment se mezi těmi deseti přítomnými vztyčila paní, která k tomuto věku neměla příliš daleko, a zaprotestovala, že zesnulé bylo jen 92. Od té doby si na to dávám pozor.

Když jste hovořil o doprovázení nemocných, zažil jste i vy něco obdobného?
Vzpomínám si na jednoho pána, kterého jsem chodil navštěvovat domů. Ze začátku jsme seděli u stolu, pak u postele a nakonec v nemocnici, kde zemřel. Jeho manželka mi později prozradila, jak si její manžel pochvaloval, že jsem na něj měl vždycky čas. Bylo pro mě pohlazením, že to ten člověk takto vnímal, neboť jsem se o to snažil, i když to vždycky nebylo jednoduché.

Takže pane trvalý jáhne – díky za váš čas, který jste si našel pro rozhovor.
Nemáte zač (smích).

---

Mgr. Ing. Martin Opatrný. Narozen roku 1946 v Praze. Vystudoval Střední hotelovou školu v Mariánských Lázních a 19 let pak pracoval v pražských hotelích. Během té doby vystudoval také Vysokou školu ekonomickou v Praze. Šest let vedl ekonomický odbor jednoho pražského podniku. V září 1991 se stal ekonomem Arcidiecéze pražské. V té době vystudoval KTF UK a připravoval se na jáhenství. V prosinci 1996 byl vysvěcen na jáhna. Od roku 1997 je ekonomem Provincie kapucínů v ČR. K jáhenské službě byl ustanoven u sv. Vojtěcha v Praze – Dejvicích. Od roku 2007 je pověřen vedením duchovní formace kandidátů trvalého jáhenství v Arcidiecézi pražské.