Pouť jako pomoc a opora v životě křesťana

Vydání: 2006/34 Kostely na hranicích, 18.8.2006

Příloha: Perspektivy

„Dobrý svatý Jakube, velký svatý Jakube, a ještě dál, Bůh nám pomáhá!“

Mezi úkony duchovního života, jejichž zachovávání církev začala doporučovat jako pomoc a oporu na osobní cestě životem již v prvních křesťanských staletích, patřily vedle přijímání svátostí, každodenní modlitby, pravidelného postu, almužny či jiných skutků milosrdenství také poutě. Blízké i vzdálené cíle poutníků získávaly svůj věhlas postupně. Od 4. století, kdy bylo křesťanství legalizováno, vznikaly nové kostely, mnohé z nich na svatých místech, tj. tam, kde žil a působil Ježíš Kristus. Cílem mnoha poutníků se od 9. století stal zejména Chrám Božího hrobu, pokládaný za ústřední svatyni veškerého křesťanstva. Oblíbená byla i daleká putování k hrobům světců nebo na vzdálená místa uložení jejich ostatků. Slavnou trojici nejnavštěvovanějších poutních míst středověku představoval Jeruzalém (Chrám Božího hrobu), Řím (hroby apoštolů sv. Petra a sv. Pavla) a v neposlední řadě Compostela (hrob apoštola sv. Jakuba Staršího, bratra evangelisty sv. Jana). Proč právě ona? Vznik svatojakubského kultu V případě galicijské Compostely byl kult spjat s několika okolnostmi současně. Nacházel se zde nejen hrob Zebedeova syna, ale velkou váhu měla i skutečnost, že místo leželo podle tehdejších představ na konci známého světa. Jak se ale tento „syn hromu“, který po Kristově vzkříšení hlásal evangelium v Jeruzalémě a Samaří až do chvíle, kdy byl na příkaz Heroda Agrippy I. roku 44 v Jeruzalémě sťat (Sk 12,1-2), ocitl právě na půdě španělské Galicie? - Dodejme ještě, že sv. Jakub, první z apoštolů umírající mučednickou smrtí, byl posléze vzývaný jako patron a ochránce nejen samotného Španělska, ale i válečníků, dělníků, lékárníků, drogistů, kloboučníků, voskařů, ale i jako přímluvce za dobré počasí, hojnou úrodu jablek a polních plodin, proti revmatismu a samozřejmě také jako průvodce poutníků, zejména těch směřujících do Compostely.
Počátky kultu tohoto světce ve Španělsku sahají do 8. až 9. století. Poté, co byl nedlouho po apoštolově smrti k jeho cti zbudován v Jeruzalémě kostel, byly ostatky kolem roku 70 přeneseny na Sinaj, kde byl pro jejich větší bezpečnost vystavěn klášter sv. Jakuba (dnešní klášter sv. Kateřiny). Později však došlo k novému přenesení ostatků. Jedna z četných legend vypráví, že Jakubovo tělo bylo z Jeruzaléma dopraveno až ke španělským břehům, a to nanejvýš podivuhodným způsobem. Po odchodu z Jeruzaléma naložili apoštolovi žáci mrtvé tělo v přístavu Joppe do člunu bez posádky a vyčkávali na příhodné počasí. Loďka se však nečekaně odrazila od břehů, nabrala zcela opačný směr a po sedmi dnech bez nehody zakotvila na pobřeží španělské Galicie; řídili ji totiž samotní andělé. V Galicii bylo tělo i přes velmi nepřátelský postoj tamější královny Lupy (Vlčice) řádně pohřbeno, avšak přesné místo uložení ostatků upadlo ihned v zapomenutí. Teprve roku 813 (nebo roku 822) spatřil poustevník Pelagius na hoře Libederón na místě bývalého římského hřbitova tajemná nebeská světla, doprovázená zpěvy andělů. Poté, co se na příkaz místního biskupa Theodomira začalo kopat a byly nalezeny apoštolovy ostatky, nechal v oněch místech král Alfonso II. Asturský (současník Karla Velikého) vybudovat chrám.
Podstatnou roli sehrály v dějinách Compostely okolnosti reconquisty, postupného dobývání Iberského poloostrova z rukou muslimských Maurů. Podle další z legend se totiž v průběhu bitvy u Clavija (roku 844) zjevil sv. Jakub na bílém koni jako vůdce křesťanských vojsk, bojujících proti Maurům. Z toho důvodu se později k původním vyobrazením sv. Jakuba coby apoštola s atributem knihy či poutníka s tzv. pelerínou (vlněným hnědým rouchem s kapucí), kloboukem, holí, pytlíkem na jídlo a nádobou na vodu přidružilo ještě označení Santiago Matamoros (sv. Jakub Maurobijce). Zebedeův syn se tak stal symbolickým ochráncem křesťanského Iberského poloostrova před muslimskými Maury. Určitý významový posun, k němuž došlo, když si španělští conquistadoři při svých expanzivních výbojích v Novém světě v průběhu 15. a 16. století zvolili sv. Jakuba za svého patrona, nelze bohužel označit jinak než jako smutný dějinný paradox.

Šíření věhlasu galicijské svatyně
Svatojakubská svatyně byla roku 997 zničena nájezdy Maurů, příliv poutníků k místu světcova hrobu však neustával, spíše rostl. Proto došlo roku 1075 ke stavbě nového kostela, za nemalého přispění opatů reformního kláštera v Cluny a papeže Kalixta II. (1119-1124). Ti se podstatnou měrou zasloužili i o šíření věhlasu rozvíjejícího se svatojakubského kultu. Jednalo se zejména o čtyři hlavní poutní trasy, ustálené během 12. století, po nichž se napříč Francií „až na konec světa“ ubírali poutníci z celé Evropy. V období mezi 11. a 14. stoletím snad nebylo člověka, který by si do vzdálené Galicie nepřál putovat.
Putující křesťané měli k dispozici hned čtyři možné varianty. Via Turonensis vycházela z Paříže či Saint-Denis, via Viziliacensis (též via Lemovicensis) začínala ve Vézelay, via Podensis měla svůj počátek v Le-Puy-en-Velay, via Egidiana (též via Tolosana) v Arles. V Pyrenejích poutníci zdolávali průsmyk Roncesvalles či Somport, poslední překážky před Puente la Reina, kde navazovala tzv. španělská cesta, která končila až před galicijským svatojakubským chrámem. Tento poslední úsek byl místními lidmi nazýván camino francé, tj. francouzská cesta, neboť většina poutníků mířících do Compostely, pocházela právě z nedaleké Francie.

S poutnickou holí
Skupiny poutníků byly rozpoznatelné již zdálky. Spatřil-li totiž kolemjdoucí člověka oděného do pláště s kapucí, jenž měl chránit před slunečním žárem i deštěm (nazývaného dodnes pelerína), opírajícího se o poutnickou hůl, s mošnou přes rameno a čutorou kolem pasu, ihned věděl, s kým má tu čest. Posléze se k těmto atributům přidala také schránka na certifikáty, které svatojakubský poutník obdržel od kanovníků chrámu jako doklad o vykonané pouti. Ten se vyžadoval zejména v případě, byla-li pouť uložena jako pokání na odčinění hříchů svých či jiné osoby (jednalo se především o vraždu, potrat, loupežné přepadení, někdy i nevěru).
Zdálo by se, že putující křesťané na svých cestách snad ani nemohli zabloudit. Všichni sice neměli to štěstí, že se mohli seznámit s písemným pramenem Liber sancti Jacobi, sepsaným francouzským knězem Aimericem Picaudem v 1. polovině 12. století právě pro potřeby poutníků. Každý den však poutníci míjeli četné kamenné kříže či symboly mušlí a k přenocování mohli využít husté sítě hospiců či jiných útulků, budovaných jak církví, tak panovníky. Přesto však bylo nutné počítat s trvalým nebezpečím – s lupiči, popř. nepoctivými majiteli hospiců, s nepřízní krajiny i počasí, s únavou a nemocemi, snad i s „ponorkovou nemocí“ z dlouhodobého putování v jedné skupině. Asi i proto byl ve 12. století založen Řád sv. Jakuba s mečem, jehož příslušníci se zavazovali, že budou ochraňovat především svatojakubské poutníky.
Jako doklad o splnění slibu vykonat pouť sloužil zvláštní poutnický odznak, který si poutníci připevňovali na klobouk, popř. na plášť či mošnu. Jednalo se o tzv. mušli sv. Jakuba čili lasturu hřebenatky svatojakubské, vyskytující se výlučně na pobřeží Atlantského oceánu. Zpočátku si je mohli poutníci nasbírat sami, později však na jejich distribuci získali monopol jen vybraní obchodníci, kteří je prodávali přímo před chrámem. Mušle se staly proslulými kvůli zázraku sv. Jakuba, který zachránil před utonutím knížete, jehož kůň se splašil a zanesl jej do moře. Poté, co kníže začal vzývat apoštola o pomoc, byli podle legendy on i jeho kůň, oba pokryti mušlemi, vyvrženi zpět na břeh.
Do Galicie směřovali poutníci nejen z dnešní Francie nebo Itálie, ale i z Flander, Porýní, Anglie či skandinávských zemí. Z českých zemí se ve středověku ke hrobu sv. Jakuba vydal, avšak nedošel, kníže biskup Jindřich Břetislav (1192), úspěšnější poutníky zastupují např. jakýsi kněz Jan (konec 13. století), Oldřich z Brandýsa (1312), Václav z Donína se Ctiborem z Kozího, majitelem Kozího Hrádku u Sezimova Ústí (1415), Jaroslav Lev z Rožmitálu se dvěma průvodci, Václavem Šaškem z Bířkova a Němcem Gabrielem Tetzlem (1465).

Současná renesance poutí
Nejen ve středověku, ale i dnes, na prahu třetího tisíciletí, proudí opět davy poutníků všech národností na severovýchod španělské Galicie, aby si na přímluvu apoštola vyprosily u Boha ochranu a pomoc pro sebe i své nejbližší. Tak jako jejich předchůdci usilují i oni při výstupu na nedalekou Horu radosti o prvenství, které je spojeno s čestným titulem krále pouti. Před vstupem do chrámu vkládají všech pět prstů pravé ruky do otvoru v Portálu slávy, do kamenného Stromu Jesse (jedinečného díla mistra Matouše z 12. století). Šeptají své prosby, sklání hlavu a míří k apoštolovým ostatkům, uloženým pod hlavním oltářem.
Herru sanctiagu / Grot sanctiagu / E ultreja e sus eja / Deus adjuva nos! (Dobrý svatý Jakube / Velký svatý Jakube / A ještě dál / Bůh nám pomáhá!) S těmito slovy na rtech putovaly statisíce poutníků v minulosti. S podobnými prosbami o ochranu na cestě se na apoštola obracejí i poutníci dnešních dní...
Cyrila Monika Vondráková SCM Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay