Potřebujeme evropské příběhy

Vydání: 2019/21 Chrámy zvou k noční návštěvě, 21.5.2019

I v těch nejtěžších válečných letech se Poláci obracelike sv. Hedvice, i když věděli, že je Němka. Podobně Čechy a Němce spojuje sv. Jan Nepomucký. Pro křesťany je společná Evropa vlastně samozřejmostí, ale stejně tak i úkolem – připomíná Mons. ANTON OTTE.


 „Záleží mi na tom, být s lidmi zadobře – jsem už taková povaha,“ říká Mons. Anton M. Otte o svém dlouholetém angažmá na poli česko-německého smíření. Snímek Karel Cudlín

Začínal jste jako kaplan v živé farnosti, později jste působil jako středoškolský profesor náboženství, jako vězeňský kaplan, jako duchovní rádce sdružení Ackermann-Gemeinde (AG) a jeho reprezentant v Praze. Na co z toho nejraději vzpomínáte?

To je těžké. Můj dobrý přítel Václav Vaško napsal knihu Ne vším jsem byl rád. To platí i pro mne, ale žádnou životní etapu bych vymazat nechtěl. I ta těžší období byla k něčemu dobrá.

Patříte k válečné generaci a pocházíte ze sudetoněmecké rodiny. Bylo mezi těmi těžšími obdobími i dětství?

Ano. Do okamžiku, kdy jsem mohl jít až jako devítiletý do školy, to bylo krušné, ale vzpomínky na dětství mám hezké, zažily jsme jako děti spoustu krásných chvil.

Náročné období přišlo vlastně, až když jsem byl kaplanem v Německu, kam naše rodina odešla v roce 1960. Byl jsem od rána do večera zapřažený. Pracoval jsem s mládeží z celého vikariátu a k tomu jsme ještě kompletně rekonstruovali kostel. Přes den pracovali řemeslníci, po nich nastoupili brigádníci a já jsem měl na starosti koordinaci. K tomu všemu se přidala perforace slepého střeva. Lékaři to odhalili včas a všechno bylo na dobré cestě k uzdravení, ale jako by na mne dolehla únava z předchozích měsíců. Nemohl jsem se zotavit. Vyčerpání ještě zhoršovalo nechutenství a zažívací potíže. Vážil jsem už sotva padesát kilo.

Vzpomínám si, že za mnou přišel na návštěvu do nemocnice jeden známý. A pak přišel brzy ještě jednou a přinesl mi náruč růží se slovy, že sám se musím chtít uzdravit. Právě tahle slova jsem v tu chvíli potřeboval slyšet. Mnohem později, když už jsem se uzdravil, jsem se ho ptal, co ho to napadlo, nosit mi kytici růží. A on mi opatrně řekl, že už tehdy nevěřil, že se uzdravím...

A v čem to bylo nakonec dobré? Namísto bezbřehé práce kaplana jsem byl pověřen výukou náboženství na novém gymnáziu. Výuky bylo sice hodně, ale mělo to řád. Bavilo mě to.

Myslíte, že tohle psychosomatické onemocnění mohlo nějak souviset s dětstvím?

Po těch dlouhých letech? Neřekl bych. Traumata, těžké vzpomínky se občas probouzejí, ale nemyslím si, že by to mělo něco společného.

Těžké vzpomínky?

Když přišla zpráva o tatínkově smrti, bylo to těžké. Víte, oběšení, to nebyl nijak elegantní způsob smrti. Roky se mi vracely představy, jak to asi probíhalo.

V nedávno vydaném knižním rozhovoru jste řekl, že vyrovnání se s tím, že tatínek byl lidovým soudem odsouzen k trestu smrti a že po válce jste přišli o veškerý majetek, přišlo až časem...

Museli jsme nějak žít. Myslím, že pozitivní roli hrálo, že jsme byli velká rodina a že jsme byli zakotveni v katolickém prostředí. Říkám to podrobněji v tom rozhovoru, ale zkrátka jsem nebyl osamocen. Měli jsme blízko k českým řeholním sestrám a důstojným pánům ve Vidnavě, ale také k dalším lidem, kteří chodili do kostela. Všichni jsme se modlili při každé mši svaté „Otče náš, odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům...“.

A pak – sám jsem nepociťoval nějakou zvláštní újmu. Byl jsem malý kluk, když nás přestěhovali z našeho domu do jednoho pokoje s kuchyňkou. Bral jsem to jako velké dobrodružství. Skákali jsme s bratry z postele na postel, z matrace na matraci... Měl jsem kamarády, doma jsme měli co jíst a když už jsem mohl jít do školy, učení mi šlo. Sestra, která musela v šestnácti začít tvrdě pracovat pro českého sedláka, by možná nevolila tak smířlivá slova, nicméně všichni jsme věděli, že každá újma je způsobená někým, možná nějakou skupinou lidí, ale ne všemi.

Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

Mons. ANTON M. OTTE (nar. 15. srpna 1939 ve Vidnavě) je katolický kněz německé národnosti, dlouholetý vedoucí pražské kanceláře Ackermann-Gemeinde, emeritní probošt Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Nedávno vydal ve spolupráci s Josefem Be ránkem knižní rozhovor nazvaný Vzdálená Evropa? (Vyšehrad 2018).

JOSEF BERÁNEK
 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články



Aktuální číslo 46 12. – 18. listopadu 2019

Pouť završí setkání s papežem

Na pouť do Říma se o uplynulém víkendu vypravilo více než dva tisíce poutníků z České republiky. Ve Věčném městě děkují za třicet let svobody a připomínají si…

celý článek


Co přinesl 17. listopad církvi?

Před třiceti lety, v listopadu 1989, se v Československu zhroutil komunistický režim. Po čtyřiceti letech nesvobody se s pádem rudé totality otevřely nové možnosti i věřícím v Boha.

celý článek


Když se řekne 17. listopad

Sametová revoluce se v novodobých českých dějinách pokládá za důležitý milník. Někdo oslavuje nástup svobody – včetně svobody vyznání, jiný možnost podnikání,…

celý článek


Potřebujeme silné příběhy

Dobrým občanem se člověk rodí, nebo stává? Ptáme se P. JOSEFA PROKEŠE, který vyučoval náboženství a religionistiku na českobudějovickém Biskupském gymnáziu po sedm let.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay