Potřebuje církev mystiky?

Vydání: 2015/13 Českobudějovickou diecézi povede Mons. Vlastimil Kročil, 24.3.2015, Autor: Vojtěch Kodet

Příloha: Perspektivy 13

Mystikové tvoří v tajemném těle Kristově srdce
 
Zájem o mystiku je sice dnes všeobecný, dokonce se týká i jiných náboženství, ale v katolické církvi samé je na místě se ptát: Je mystika jen darem pro jednotlivce, nebo má význam pro celé společenství?
 
Mystika podle svaté Terezie nespočívá jen v povznášejícím přebývání na hoře Proměnění, ale i v bolestné účasti na Kristově utrpení. Na snímku Carel Weight: Ukřižování (1981).Repro KT
 
Právě v těchto dnech si nejen karmelitánský řád připomíná 500. výročí narození bosé karmelitky, mystičky a učitelky církve, svaté Terezie z Avily (28. března 1515 – 4. října 1582), kterou blahoslavený Pavel VI. prohlásil za „Matku duchovních osob“. Toto výročí se tak může pro nás stát příležitostí, abychom se – také na základě jejího života – nad tímto tématem hlouběji zamysleli.
 
Žije ve mně Kristus (Gal 2,20)
 
Tereziin život nám nejprve může pomoci vystihnout, v jakém smyslu chceme hovořit o člověku, který žije mystickým způsobem. Jistě jsme všichni povoláni ke svatosti, jsme pozváni žít v důvěrném přátelství s Bohem, máme ve svém životě „zvnitřnit“ pravdy víry, aby se staly opravdu „našimi“. Toto povolání se týká nás všech. Mystik je však Bohem pozván ke specifickému způsobu zakoušení Božího tajemství, které se děje pasivním (vlitým) způsobem, kdy prožívá zkušenostní láskyplné Boží sebesdílení, postupné přetvoření ke Kristově podobě a účast na trojičním životě. Tento prožitek zcela radikálně přetváří jeho bytí.
 
Sama Terezie ve své autobiografii rozděluje svůj život do tří částí, které nazývá: „můj ubohý a zkažený život hříšnice“, „můj nepochopitelný život milosti“ a „můj život ve službě církve“. Svou proměnu popisuje na více místech téhož díla i v dílech jiných: „Odtud začíná nová kniha, chci říci nový život… Neboť ten, který jsem dosud popsala, byl můj, ale ten, který žiji od té doby, kdy jsem začala mluvit o věcech modlitby, je život, který Bůh žije ve mně.“ – „V některých dnech mi stále přichází na mysl to, co říká sv. Pavel. I mně se zdá, i když ne jako jemu, že to už nejsem já, kdo žiji, mluvím a chci, ale Někdo jiný ve mně, který mě vede a dává mi sílu.“ – „Jeho Majestát se stal mou jedinou skutečnou knihou, ve které jsem četla nejvyšší pravdy.“
 
Stát se lidstvím navíc
 
Prvním darem, který může mystik církvi nabídnout, je samotné tajemství jeho života, vyzařování jeho osoby. Tento „apoštolát bytí“ jsme mohli v době nedávné zakoušet na životě svatého Jana Pavla II. a blahoslavené Matky Terezy. Mnozí z nás prožili zkušenost, jak pouhá přítomnost těchto svatých ostatní lidi tajemně přitahovala, jak se měnila atmosféra prostředí v jejich blízkosti. Můžeme zde připomenout i svatého otce Pia z Pietrelciny, který se pro nás stal „ikonou Ukřižovaného“, nebo svatého Františka z Assisi, který je přirovnáván k „druhému Kristu“ zde na zemi.
 
I od Tereziiných současníků máme zachovaná svědectví, která popisují, jak druhé lidi doslova „magnetizovala“. Mnozí z nich toužili být v její přítomnosti a naslouchat jí, protože „z jejích slov sálal tak sladký oheň, že srdce těch, kdo se k ní přiblížili, jihla, ale nespálila se; táhla ty, kdo ji poslouchali, za sebou, kam chtěla a k čemu chtěla… Bylo by se řeklo, že má v ruce kormidlo, kterým řídí srdce.“ Její spolusestry, které viděly její proměněný život, ji prosily: „Matko, nauč nás modlit se,“ podobně jako apoštolové prosili Ježíše, když pozorovali, jak se modlí.
 
Svatý Pius z Pietrelciny popisuje že „Bůh je stále se mnou, jako by otiskl svou tvář do mého srdce,“ a duchovní dcera sv. Terezie, blahoslavená Alžběta od Trojice, v modlitbě prosí, aby Duch Svatý na ni sestoupil takovým způsobem, aby se v její duši „jako by uskutečnilo vtělení Slova a stala se Mu lidstvím navíc, v němž On obnoví celé své Tajemství“.
 
V životě člověka, který žije mysticky sjednocen s Kristem, můžeme tedy vidět jakési „prodloužení“ vtělení Božího Syna a tajemně v něm zakoušet Ježíšovu přítomnost.
 
Ježíšova zahrada
 
Toto konstatování o výsadním postavení, které je dáno mystikům, by nás mohlo vést k určitému zahořklému tvrzení, že Pán Bůh to zřejmě s námi lidmi nemyslí vždycky stejně a někomu dává víc a miluje ho více. Avšak nemylme se. Vzpomeňme si na pasáže z autobiografických spisů svaté Terezie z Lisieux, která již jako mladá dívka řešila podobný problém. A našla geniální odpověď: Pán každého z nás naplňuje svými dary vrchovatě, kolik můžeme unést. Jen nádoba někoho z nás se podobá náprstku, zatímco život jiného je spíše velká sklenka. Někdo je podoben sněžence či petrklíči rozkvetlým na jarní louce, někdo pěstěné růži nebo lilii. Jen v této rozmanitosti je skryta krása stvoření a jeho Stvořitele.
 
Také sv. Terezie od Ježíše, když se zamýšlí nad touto otázkou, odpovídá: „Kříž kontemplativních osob není nejlehčí; náramně byste se divily“ – píše spolusestrám – „kdybyste viděly, na jakých cestách a jakými způsoby je Pán zkouší. Vím, jak jsou nesnesitelné trýzně, jimiž Bůh tříbí kontemplativní: kdyby je nemírnil nějakou útěchou, nedaly by se vydržet. Jsem přesvědčena, že na kontemplativní sesílá mnohem těžší kříže než na jiné. Vodí je po tak strmých a neschůdných stezkách, že se leckdy domnívají, že zabloudili a mají pokušení vrátit se zpátky. Proto jim musí Jeho Velebnost pomáhat; nedává jim pít jen vodu, nýbrž víno, jež je opájí, aby si tak neuvědomovali bolesti a dokázali to vydržet. Když si lidé aktivního života všimnou, že kontemplativní dostávají nějakou milost, představují si, že je tomu tak stále. Já vám však říkám, že byste nebyly s to snášet jejich kříže ani jediný den. Poněvadž nás Pán zná důkladně, ví, v čem mu můžeme sloužit, dává každému jeho úkol podle toho, jak to nejvíce prospívá jeho duši, samému Pánu a dobru bližních.“
 
Terezie tedy poukazuje na to, že zakoušené ztotožnění s Ježíšovým životem je u mystiků absolutní a úplné: je to účast nejen na hoře Proměnění, ale i na Getsemanské zahradě a na kříži.
 
Svatý Jan Pavel II. kdesi prohlásil, že existují lidé, kteří po sobě zanechávají jakoby přebytek lásky, snášeného utrpení, čistoty a pravdy, který zahrnuje a podporuje druhé. To je tajemství „zástupnosti“ života mystiků a jejich plodnosti, z níž tajemně čerpáme my všichni. V církvi, mystickém těle Kristově, by mohli právem být přirovnáni k jejímu srdci. Z něj koluje životodárná krev – Láska, Duch Svatý – do všech ostatních údů těla. Svatý Jan od Kříže neváhá tvrdit, že „nejmenší hnutí z čisté lásky je pro církev prospěšnější než všechna ostatní díla dohromady“, a svatá Terezie z Lisieux popisuje plodnost svého života na základě slov Písně písní: „,Přitahuj mne, a poběžíme za vůní tvých mastí.‘ Pane, chápu to. Když se duše nechala zaujmout opojnou vůní tvých mastí, nemůže běžet sama. Všechny duše, které miluje, jsou přitahovány za ní…“ – „To je moje modlitba. Prosím Ježíše, aby mě přitáhl do plamenů své lásky a tak těsně mě spojil se sebou, aby On žil a jednal ve mně. Vnímám, že čím více bude oheň lásky rozpalovat mé srdce, tím více budu říkat: Přitahuj mne. A duše, které se přiblíží ke mně (k ubohému kousku neužitečného železa, kdybych se vzdálila od božské výhně), tím rychleji poběží za vůní olejů svého Miláčka, protože duše zapálená láskou nemůže zůstat nečinná.“
 
Člověk žijící v duchovním manželství s Kristem zažívá podle svaté Terezie radost a pokoj i v protivenstvích, stravuje se velkými touhami sloužit Bohu i lidem, zapomíná na sebe a touží trpět. Mystikové na sobě mimořádným způsobem prožívají Pavlovo: „Na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap. Má z toho prospěch jeho tělo, to je církev“ (Kol 1,24). Stačí si připomenout temné noci Matky Terezy z Kalkaty nebo zástupné utrpení sv. Terezie z Lisieux, kdy sedávala „za stolem s hříšníky“ a prožívala na sobě muka pochybností, sužujících ateisty. P. Pius z Pietrelciny vyznává na obrázku připomínajícím padesát let jeho řeholního života: „Padesát let přibit na kříž. Padesát let sžíravého plamene pro tebe, Pane, a pro ty, které jsi vykoupil, Pane.“
 
S Terezií Kristus uzavírá „svatební smlouvu“, která je výměnou pozic: ona se má starat o Jeho záležitosti a On se bude starat o její. Nastává tím pro ni její třetí, závěrečné období života, „čas církve“, kdy je stravována touhou sloužit Ježíšovu mystickému tělu ve všech jeho tehdejších potřebách.
 
Tělo se stává slovem
 
Je však ještě jeden rozměr služby mystiků církvi, a to síla jejich mimořádného prorockého charismatu. Svatá Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein), další následovnice svaté Terezie, vyznává přesvědčení, že „v tichém rozhovoru Bohu zasvěcených lidí s jejich Pánem se připravují zjevné události dějin církve, které obnovují tvář země. Ženy, které zapomněly na sebe tím, že se ponořily do života a utrpení Kristova, si Pán se zalíbením vyvolil za své nástroje, aby v církvi uskutečnil velké věci: svatou Brigitu, svatou Kateřinu Sienskou. A když chtěla církvi pomoci svatá Terezie, velká reformátorka svého řádu v období velkého odpadnutí od víry, viděla k tomu ten nejlepší prostředek v obnovení opravdového vnitřního života.“
 
V životě mystiků i jejich učení můžeme zahlédnout jakousi „anticipaci“ věcí budoucích nebo Kristovo „řešení“ nejhlubších bolestí, sužujících to které období církve či společnosti. Svatá Terezie z Lisieux na sobě zažívala nejen pochybnosti ve víře, které naplno zasáhly společnost až dlouho po její smrti, ale svou naukou v mnohém předstihla učení Druhého vatikánského koncilu a teologického poznání 20. století. Sv. Terezie Benedikta, Židovka, narozená v den „Jom Kippur“, v den smíření, největšího židovského svátku, odevzdává svůj život v Osvětimi jako oběť smíření za hříchy rozdělení mezi Židy, Němci a křesťany. Svatý Jan Pavel II. viděl přímou souvislost v tom, že svatý Pius byl světu Bohem darován právě ve 20. století, století plném utrpení. A Terezie byla s mnoha dalšími velkými světci 16. století Bohem dána právě v době, kdy církev byla zmítána vnitřními nepokoji a rozdělením.
 
Jestliže Ježíš byl Slovem, které se pro nás stalo tělem, můžeme říci, že mystikové jsou tělem, které se v církvi pro nás stává „slovem“, slovem vysloveným od Boha jako dar.
 
Autor je převorem v komunitě bratří karmelitánů v Praze-Liboci.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay