Potřeba ticha je to nejlepší, co mě mohlo potkat

Vydání: 2006/51 Vánoční dvojčíslo, 19.12.2006, Autor: Renáta Holčáková-Masto

Daniela Drtinová, známá televizní moderátorka, která za hlavní mezníky ve svém dosavadním životě, jak sama říká, považuje jednoznačně narození dcery Natalie v roce 2002 a o rok později narození svého „duchovního dítěte“, jež ji z vnitřního impulzu vyslalo na cestu víry a zdokonalování sebe sama... Překvapivé poznání? Pro mnohé čtenáře jistě. To není Daniela Drtinová, jak si ji zaškatulkovali: „novinářka zaujatá vůči církvi, tvrdá liberálka, která dává najevo nechuť k jakémukoliv duchovnu...“

Danielo, byla jste „kdysi“ skutečně taková? Jaký byl vlastně váš vztah k církvi, duchovnu, než jste sama uvěřila?
Duchovně jsem žila od jedenácti let, vnitřní život byl pro mě už od dětství mnohem důležitější než ten vnější, jen jsem v té době ještě nevěděla, že to, co cítím, souvisí s vírou v Boha. To přišlo až později. A k církvi jsem předtím měla naprosto neutrální vztah. Věřícím lidem jsem nerozuměla, ale zároveň by mě ani ve skrytu duše nenapadlo je odsuzovat. Pro mě byla odjakživa ze všeho nejdůležitější vnitřní svoboda a svobodná volba. Za nejpodstatnější považuji možnost, že v jakýkoliv okamžik svého života můžeme volit mezi dobrým a zlým.

Vzpomněla jste vaše dětství, jaké bylo?
Moje dětství bylo hodně veselé, prožívala jsem ho především mezi kamarády. Byla jsem dost divoké dítě. Dobře jsem se učila, ale nikde jsem moc neposeděla. Až později, kolem jedenáctého roku, jsem zůstala sedět na jednom stromě na zahradě, po kterém jsem dřív jen lezla, a zůstala na něm několik let.

Proč?
Chodívala jsem si tam číst. Četla jsem pořád, to mi zůstalo. Takže když si vzpomenu na dětství, vybaví se mi kamarádka Magdaléna a pak hned ten strom.

Co jste četla?
Dodnes si vybavuji své pocity, když jsem jako osmiletá četla Dášeňku čili Život štěněte a nebo později Tajemný hrad v Karpatech, který se mi líbil daleko víc než film. Na gymnáziu jsem četla ruskou klasickou literaturu, Dostojevského, Puškina... Byla mi hodně blízká ruská „chandra“, hluboký smutek, který jsem ale nikdy necítila tísnivě. Mou nejoblíbenější knihou z té doby je ovšem kniha amerického autora Johna Irwinga Modlitba za Owena Meanyho. Je o chlapci, který už od dětství ví, kam ho vede neúprosný osud. Jeho střet s něčím, co ho tak výrazně přesahuje,  znám od dětství taky a vím, jak je pro dítě těžké tyto věci pochopit a srovnat se s nimi.

Kdo z rodičů vás nejvíce ovlivnil?
Ovlivnila mě především babička, která s námi bydlela. Vzpomínám si, že mi četla zvláštní pohádky o andělech. Bohužel se ty knížky doma někde v průběhu let ztratily a nikdy jsem je už neviděla.

Jaká to byla žena, taková ta klasická pohádková babička v šátku?
Moje babička mě v podstatě vychovávala a já jsem ji měla hodně ráda. Ovšem nebyla to klasická babička v šátku, byla to dost rázná, ale i trochu tajemná žena.

Proč tajemná?
V 35 letech se rozhodla, že zůstane sama se dvěma dětmi. Opustila dobré sociální jistoty a šla tvrdě pracovat, protože nechtěla donekonečna ustupovat a smiřovat se s některými nedobrými věcmi, které provázely její manželství. A proto i mě vedla k pevnosti, rozhodnosti, schopnosti postarat se sama o sebe. Nezanedbávala ale ani mou citovou stránku, ba právě naopak. Vzpomínám si, jak mi jednou četla prvorepublikový příběh o malém dítěti, které zlobilo svou maminku a nakonec ji i udeřilo. V tu chvíli se zjevil anděl s tím, že nezbedníkovi za trest urazí ruku. Maminka se za dítě obětovala a místo ruky dítěte nabídla tu svou... Pocit, který jsem z příběhu už jako malé dítě měla, ve mně přetrval až do dospělosti. Do chvíle, kdy se i mně narodila dcera. V jednom okamžiku i já poznala pravdu o vazbě mezi matkou a dítětem. To člověku žádná rodičovská výchova nedá. Babičky ale vědí, jak na to.

Co je pro vás nejtěžší v roli manželky, matky a novinářky – a co je naopak nejhezčí?
Nejlíp se cítím sama. V tichu a klidu jsem nejsouladnější, což s rolí partnerky, matky nebo novinářky nejde úplně dohromady. Tak to je pro mě nejtěžší. To je můj kříž a tíha, která mě tlačí k zemi, která mě vytrhuje. Na druhou stranu, když se mi podaří nalézt soulad a sdílení s druhým člověkem, je to krásné. A Natálka je krásná celá, i když huláká. Jen ať mě vytrhuje.

Vánoce jsou za dveřmi, jak jste je jako malá prožívala?
Hodně silně, asi jako každé dítě. Dodnes si vzpomínám na takový zvláštní posvátný pocit, který jsem skutečně měla vždy jen těch pár okamžiků na Štědrý večer. A to přesto, že rodiče nás k víře nevedli. Ten pocit opravdu vycházel z nějakých ukrytých hlubin duše, které jsem vědomě objevila až mnohem později. Ve 33 letech.

Které z Vánoc pro vás byly ty nejkrásnější a proč?
Všechny byly krásné. Ale intenzivně ve mně zůstaly ty, kdy jsem byla v 7. měsíci těhotenství a čekali jsme narození Natálky. Natalie je ostatně „dítě Vánoc“.

„Dítě Vánoc“?
Buon Natale, to je italsky hezké Vánoce, a tak mi jméno Natalie vždycky evokovalo, ani nevím proč, „dítě vánoc“. Natálka se narodila v únoru, ale ty Vánoce, kdy jsem ji ještě nosila v sobě, byly, jak už jsem řekla, jedny z nejkrásnějších. A tak ji mám s Vánocemi navždy spojenou.

Vzpomenete si ještě na pocit, když jste zjistila, že jste v „očekávání“?
Na ten pocit vzpomínám ráda i nerada. Ráda proto, že jsem byla šťastná, že se to konečně podařilo, a nerada proto, že záhy přišly komplikace a já měla velký strach, jak to dopadne. A taky mi bylo hrozně zle (smích).

A jaké byly vaše pocity, když přicházelo na svět vaše duchovní dítě?
Tak to bylo veskrze radostné, protože příchod takového dítěte není spojen s tělem, s tíhou světa, ale odehrává se jen ve světě ducha a tam žádná bolest, obavy ani nic podobného není.

Zmínila jste, že jste k víře v dětství nebyli vedeni. To znamená, že jste nebyla ani pokřtěná – byli jste vychováváni k ateismu?
Mí rodiče nás nenechali pokřtít, ale ani nás nevedli k ateismu. Spíš naopak. Moje maminka pochází z devíti dětí a jejich rodina žila v Novohradských horách, kousek od přírody, a tam má člověk k Bohu blízko. Její víra byla a je dodnes taková neinstitucionalizovaná, osobní. V podstatě až nedávno jsem se od ní dozvěděla, že věří, nikdy předtím o tom nemluvila. A můj tatínek? Ten má zvláštní vnitřní svět, už proto, že dříve maloval, ale jestli věří v Boha nebo ne, to nevím, neměl potřebu to s námi sdílet. Mí rodiče mi nikdy neříkali, co mám nebo nemám dělat, či co si mám myslet. Nechali mě pozvolna a úplně přirozeně dospět do bodu, kdy jsem „uvěřila“.

Jak jste uvěřila?
Ve svých 33 letech, z vnitřního impulzu poté, co mi klíč dala jedna pro mnoho lidí vzácná žena.

Co pro vás víra znamená?
Víra pro mě znamená nesmírně těžkou cestu k dokonalosti a jako takovou ji, možná bohužel, vnímám jako individuální. V rodině ji nejsem schopna naplňovat, nebylo mi to tak úplně dáno, ale individuálně se po ní snažím jít, jak nejlíp to umím. I když dosud s mnoha chybami. Také Natálku se snažím vést k duchovnímu životu. Zatím jsme u andělíčků.

Nechala jste se slyšet, že hmotné předměty pro vás mají cenu čím dál tím méně. Souvisí tato změna s tím, že jste našla cestu k Bohu?
K hmotným věcem, ale vůbec k vrtochům světa, jsem dost ochladla právě ve chvíli, kdy jsem se v sobě dotkla něčeho, co všechny věci světa přesahuje. Ale lhala bych, kdybych tvrdila, že mě v tomto ohledu už nezajímá vůbec nic. Ráda jím, ráda dobře oblékám sebe i Natálku. Ale postupně ze mě tyto touhy mizí...

Pokud byste měla tu moc a mohla nechat v televizi o Štědré noci promluvit jakoukoliv z osobností, ať už žijících či těch, kteří už nejsou mezi námi – koho byste si do studia pozvala?
Pozvala bych si Terezii z Avily nebo Libuši Šafránkovou.

O čem byste si povídaly?
Na nic bych se jich neptala. Byly bychom v tichu...

Proč zrovna Terezii z Avily? Má pro vás její postava nějaký zvláštní význam?
Terezie z Avily... jsem pokřtěná v jejím jménu. Když jsem četla její Hrad v nitru, Cestu k dokonalosti a Život, nechtěla jsem, aby ty knihy skončily. Bylo mi hodně blízké to, o čem psala, jak vnitřně žila. Přesně jsem všemu rozuměla, přestože samozřejmě v řeholi nežiji a vůbec nevím, kde se to pochopení vzalo. Usebírala jsem se přes její texty a mnohdy jsem se právě skrze ně dostala do meditativního rozpoložení. Teď prožívám něco podobného při četbě Temné noci od svatého Jana od Kříže. A protože mě Terezie z Avily i po staletí vedla vnitřní cestou jako by byla přítomná, proto je pro mě nejcennější postavou historie.

A co Libuška Šafránková? Proč byste spolu „jenom“ mlčely?
Libuše Šafránková vyzařuje něco tak zvláštního, že ve studiu by byla škoda přebíjet to slovy. Proto je asi tak výjimečnou herečkou.

Je ještě někdo další, koho byste si přála mít ve studiu?
Italského spisovatele Umberta Eca, autora Jména růže a Foucaultova kyvadla, to byla další pro mě stěžejní kniha. A to se mi splnilo, i když o duchovních zdrojích a inspiracích moc mluvit nechtěl, rozehřály ho až otázky o ženách a víně. Dále bych chtěla mít ve studiu C. G. Junga, ale to už se mi nepodaří. Fascinovalo mě vždycky, jak ve své tvorbě čerpá z náboženských obsahů své vlastní duše, tam bych na něj měla řadu otázek.

Například?
Tak třeba s jakými archetypálními postavami se on sám ve svém nitru potkal.  

Ticho vám dává soulad a svým způsobem je to i váš kříž. Překonat samu sebe v tomto směru jistě není snadné...
Potřeba ticha je to nejlepší, co mě mohlo potkat, protože jsem se právě v tichu naučila hledat všechno podstatné, co k životu potřebuji a co v lomozu světa není. Není tam skoro nic. Jenom v tichu je skutečně to Nejvyšší...



Daniela Drtinová – narozena 1. 7. 1970 v Olomouci. Vystudovala Gymnázium v Olomouci a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (1989–93). Doktorát dokončila v roce 1997 (PhD). V červnu 1993 nastoupila do České televize – začínala jako parlamentní zpravodaj (1993–2001). V ČT moderovala denní zprávy, Debatu s Otou Černým, Jednadvacítku a Události, komentáře. V letech 2002-3 byla na mateřské dovolené, 10. 2. 2002 se jí narodila dcera Natalie.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay