Vydání: 2004/48 Přichází advent, 20.11.2004, Autor: Iva Tereza Grosskopfová

Příloha: Doma

Pocházím z Ružomberoku - z katolické rodiny. Dlouhou dobu jsem byl velmi tichý, ministroval v našem kostele a žil nenápadně. Ale když jsem v sedmnácti letech ještě neměl děvče, kamarádi se mi smáli. Nakonec jsem hned napoprvé přivedl osmnáctiletou dívku do jiného stavu a rodiče zajistili naši svatbu. Nepřemýšlel jsem příliš o svých citech a vzal si ji. Byl jsem velmi mladý a teprve tehdy se ve mně probudil život. Mládí je tahoun, žene se slepě a hluše a ani neví kam. Uzavřený život v rodině se ženou, o níž jsem začal pochybovat, mi přestal vyhovovat. A tak se stalo něco, co mně do dnešní doby velmi mrzí. Peněz příliš nebylo, a tak jsem jezdil na brigády do Čech. Seznámil jsem se s dívkou, která v té době odcházela od svého muže, a já jsem opustil svou manželku. Až po určité době mi došlo, kolik toho moje žena musela zkusit, když zůstala sama s třemi dětmi. Žili jsme pak v pohraničí a když se ohlásily dcery mé družky, že by rády bydlely v našem domě, ocitl jsem se na ulici.

Tento životní propad u mě nastartoval obrovské deprese. Žil jsem v lese a bál se probudit ze svých nádherných snů. Zažíval jsem v nich klid, harmonii. Jenže o to horší byla mně nepřátelská realita. Bylo to utrpení - vesmír mně padal na hlavu. Ale právě v těchto chvílích mě vedl Bůh. Byl to jedině on, kdo mi radil. Sám bych se ze své situace nikdy nedostal. Neměl jsem peníze, byt, zato jsem trpěl depresemi. Zašel jsem za psychiatrem, tři neděle mně nechali v Klatovech na psychiatrii, kde jsem se cítil bezpečně. Jenže pak mně lékaři řekli, že nejsem psychiatrický, ale sociální případ - a propustili mě opět na ulici. Deprese začaly znovu. Opět jsem šel na psychiatrii, ale tentokrát mě už odvezli do léčebny v Dobřanech. Dostal jsem se mezi pacienty, kteří se po 10 letech pobytu a díky psychiatrické „péči“ stali troskami. Uvědomil jsem si, že takhle skončit nechci a že se musím ze svých problémů dostat sám. Později se objevila pomoc v Praze. Desátého prosince 2001 – jako by to byl dárek k Vánocům - jsem se dostal do Naděje. Sociální kurátor mi nabídl prodej Nového prostoru, a tak začal zcela jiný život. Získal jsem přátele, seznámil se s věřící rodinou pana Diviše, která mi na více než dva roky umožnila bydlení. Pak se mně ujala sociální pracovnice v nemocnici na Bulovce, kde jsem se léčil z rakoviny a díky ní dnes bydlím v Naději.

Naučil jsem se druhým pomáhat a velmi mě trápí, že jsem nyní v situaci, kdy vlastně sám pomoc potřebuji. Někde jsem slyšel, že štěstí je každý den potkat člověka. A co je nutné k životu? Poznal jsem, že naprosté minimum. Díky své nemoci jsem získal paradoxně čas. Mám příležitost k meditaci, zastavení se. Uvědomil jsem si, kolik věcí jsem mohl udělat, ale neudělal. Nyní nemohu mnoho dělat vnějškově, ale pracuji na svém vnitřku. Vím, že život se musí žít ve své hloubce. Není dobré se vzdát. Nikdo vám sice neřekne jak si poradit s životem, ale odpověď máte v sobě a když ji budete hledat, najdete ji. Kdybych se uzdravil, vím, že bych žil jinak. Každému bych dnes poradil: Když nemáte na čem pracovat, pracujte sami na sobě, tam se nadřete!

Modlím se, abych dostal Ducha, dovedl si poradit ve svých nesnázích, byl ve střehu. Důležité je mít nějaký cíl, pro něj se rozhodnout a pak již neuhýbat. A ještě jednu myšlenku pro ty, co žijí spolu: ideální spolužití je takové, kde nikdo neporoučí a všichni poslouchají - Koho? Boha.

Josef