Postižení může být i darem

Vydání: 2010/38 Pronásledování křesťanů, 14.9.2010, Autor: Daniel Štaud

Brněnské kino Scala bylo o uplynulé neděli naplněno už v poledne doslova do posledního místa. Návštěvníky z celé republiky i ze zahraničí ovšem nečekalo filmové představení, ale svébytná bohoslužba. Pod záštitou církevního společenství Slovo života tu hovořil mladý americký kazatel srbského původu Nick Vujicic.

Ekumenické setkání zahájily modlitby a hudba prodchnutá křesťanskými myšlenkami. Když pak na pódium přinesli Nicka, jeho neobvyklé vzezření nikoho z návštěvníků nepřekvapilo. 28letý kazatel, který se narodil v Austrálii bez rukou i nohou, je už i u nás známý. Věhlas po celém světě mu ovšem nezajistilo jeho postižení, nýbrž způsob, jakým se s ním dokázal vyrovnat a využít ho k evangelizační činnosti. Například jeho klip na internetovém portálu YouTube vidělo už 40 milionů lidí. Nick Vujicic intenzivně cestuje. V České republice vystoupil se svým příběhem poprvé, ale za sebou má již 1 200 velkých akcí v 37 zemích světa. Všude, kam přijede, vytrvale zdůrazňuje, jak je důležité ptát se po Boží vůli, vypráví o Boží dobrotě a lásce, propaguje četbu Bible. A prostřednictvím neziskové organizace se také snaží pomáhat podobně postiženým. „Viděl jsem už na vlastní oči zázraky, vím, že Bůh opravdu uzdravuje. I já jsem o to prosil. Dokonce mám v šatně připravený pár bot, kdyby Bůh řekl ano. Časem jsem ale pochopil, že lepší než dostat od Boha pár nohou a rukou je být jeho nohama a rukama na této zemi. Mít dar možnosti říkat lidem, jak moc nás má Ježíš rád,“ opakuje stále Nick Vujicic. Sympatický mladý muž dokáže kázání okořenit i humorem, v němž nešetří ani sám sebe. Možná i proto je populární a inspiruje mladé lidi. Obecenstvo brněnského kina si získal zcela určitě. Jeden z katolických účastníků nicméně dodává: „Byl to silný zážitek, jen mojí představě o bohoslužbě bylo toto shromáždění vzdálené. Hlavně hlasitostí písní rockové skupiny a afektovanými reakcemi posluchačů, kteří často vstávají, zvedají ruce, zavírají oči…“ Když se pak ptáme jedné z aktivních dívek, jak ji setkání oslovilo, odpovídá: „Moc, je to skvělé!“ Ale druhé otázce se diví: „Jaké církve jsem členka? Žádné! Církve neuznávám. Mám ráda Nicka a Ježíše. To mi stačí.“

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 11 12. – 18. března 2019

Vatikánské archivy se otevřou

Papež František se rozhodl, že se za rok otevřou vatikánské archivy z období pontifikátu Pia XII. (1939–1958). Bude to zajímavé i pro církev v ČR.

celý článek


Misionářky se stěhují do Přerova

Svou řeholní komunitu má od minulého týdne také Přerov. Klášter sester misionářek v jednom z největších měst olomoucké arcidiecéze požehnal arcibiskup Jan Graubner.

celý článek


Sedlácké statky z papíru a vzpomínek

Bezradnost. Ta nejlépe vystihuje snahu popsat dávný příběh jedné sedlácké rodiny, který se odehrál zkraje 50. let. Dřina do úmoru, vzdor, hrdost a trpkost do konce života.…

celý článek


I průvodce může duchovně oslovit

Cestovní kancelář Křížek desátým rokem doprovází poutníky na cestách do Svaté země. S jejím zakladatelem PETREM KŘÍŽKEM jsme si povídali o nových „exerciciích…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay