Poselství papeže Benedikta XVI. k postní době 2011

Vydání: 2011/11 Postní jídelníček, 10.3.2011

Postní doba, jež nás uvádí do slavení Velikonoc, je pro církev velmi cenným a důležitým liturgickým obdobím. S výhledem na očekávané konečné setkání se svým Ženichem ve věčných Velikonocích společenství církve vytrvale bdí na modlitbách a koná skutky lásky. Stupňuje tak své úsilí o očištění ducha, aby mohla ještě hojněji čerpat z tajemství vykoupení nový život v Kristu.

Tento život nám byl dán už v den našeho křtu, kdy jsme se stali účastnými Kristovy smrti a zmrtvýchvstání a kdy pro nás začalo radostné a povzbuzující dobrodružství učedníka. To, jakým Božím darem křest skutečně je, nejlépe ilustruje skutečnost, že většina lidí přijímá křest jako děti: nikdo si věčný život nemůže zasloužit vlastním úsilím. Milosrdenství Boží, které zahlazuje hřích a dává nám žít náš život v tom „smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš“ (Flp 2,5), se lidem předává zdarma.

KŘEST NENÍ OBŘADEM MINULOSTI

Apoštol národů ve svém listě Filipanům vyjadřuje smysl proměny, k níž v člověku dochází prostřednictvím účasti na smrti a zmrtvýchvstání Kristově, a poukazuje na stanovený cíl: „Tak na sobě poznám Krista i moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení; a protože umřel on, i já mu chci být v tom podobný. Potom, jak doufám, dosáhnu i vzkříšení z mrtvých“ (Flp 3,10–11). Křest tedy není jen nějakým obřadem minulosti, ale skutečným setkáním s Kristem, jenž přetváří celé bytí pokřtěného, uděluje mu božský život a volá jej k upřímnému obrácení, jehož počátkem i oporou je milost, a pokřtěný tak může růst do plné míry Kristovy dospělosti.

PŮST A KŘEST

Jedinečné pouto spojuje křest s postní dobou, která je příhodným časem k tomu, aby člověk zakoušel spasitelnou milost. Otcové II. vatikánského koncilu vyzvali všechny pastýře, aby do liturgie hojněji zapojovali „křestní prvky obsažené v postní liturgii“. Církev totiž velikonoční vigilii vždy spojovala se slavením křtu: v této svátosti se uskutečňuje nesmírné tajemství, v němž člověk umírá hříchu, získává podíl na novém životě zmrtvýchvstalého Krista a dostává téhož Božího Ducha, který Ježíše vzkřísil z mrtvých (srv. Řím 8,11). Tento nevyčíslitelný dar musí být v každém z nás stále znovu rozněcován a postní doba nám nabízí pouť na způsob katechumenátu, který byl pro křesťany prvotní církve nenahraditelnou školou víry a křesťanského života.

POUŤ K VELIKONOČNÍM SVÁTKŮM

Nejvhodnějším způsobem, jak tuto pouť k velikonočním svátkům vykonat odpovědně, a připravit se tak na oslavu Kristova zmrtvýchvstání, nejradostnější a nejslavnostnější události celého liturgického roku, nemůže být nic jiného než nechat se vést Božím slovem. Církev nás proto v evangelních textech postních nedělí vede k obzvláště intenzivnímu setkávání s Pánem a vyzývá nás, abychom znovu kráčeli po stupních křesťanské iniciace: v přípravě na přijetí svátosti znovu- zrození pro katechumeny nebo v případě pokřtěných jako odhodlání podniknout nové a rozhodující kroky v následování Krista – a ještě dokonaleji se mu odevzdat.

BOJOVAT PROTI ZLU

První neděle této cesty postní dobou objasňuje složitost naší lidské existence zde na zemi. Vítězný boj s pokušením, jímž začalo Ježíšovo působení, je pozvánkou k tomu, abychom si hlouběji uvědomili, jak jsme křehcí, a mohli tak přijmout milost, která osvobozuje od hříchu a znovu nám dává sílu v Kristu, jenž je cesta, pravda a život. Je to naléhavá výzva k tomu, připomenout si, že křesťanská víra vyžaduje, aby člověk jednal podle Ježíšova příkladu. Ve spojení s ním má bojovat „proti těm, kteří mají svou říši tmy v tomto světě“ (Ef 6,12), kde působí ďábel. Ani dnes nepřestává pokoušet člověka, který se chce přiblížit k Pánu.

VZDÁLIT SE HLUKU SVĚTA

Evangelium o proměnění Páně nás nechává nazírat Kristovu slávu, jež předjímá vzkříšení a ohlašuje zbožštění člověka. Křesťanské společenství si je dobře vědomo toho, že je Ježíš vede, tak jako apoštoly Petra, Jakuba a Jana, na vysokou horu, kde byli sami (srv. Mt 17,1), aby v Kristu, jako synové a dcery v Synu, znovu přijali dar Boží milosti: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!“ (Mt 17,5). Je to pozvání, abychom se vzdálili od hluku každodenního života a pohroužili se do Boží přítomnosti. Bůh nám chce každý den svěřovat své slovo, které proniká až do nejhlubšího nitra, kde se rozeznává dobré od zlého (srv. Žid 4,12), a tak posiluje naše odhodlání následovat Pána.

MILUJE KAŽDÉHO

Liturgie třetí neděle postní nám předkládá větu, kterou Ježíš říká samařské ženě: „Dej mi napít“ (J 4,7). Je to vyjádření Boží lásky ke každému člověku a má v našich srdcích probudit touhu po daru „pramene vody, tryskajícího do života věčného“ (J 4,14). Tímto darem je Duch Svatý, který proměňuje křesťany v „opravdové Boží ctitele“, kteří dokážou uctívat Otce „v duchu a pravdě“ (J 4,23). Jedině tato voda dokáže uhasit naši žízeň po dobru, pravdě a kráse! Jedině voda, kterou dává Syn, dokáže svlažit poušť naší neklidné a nespokojené duše, dokud „nespočine v Bohu“, jak zní slavný citát sv. Augustina.

SVĚTLO SVĚTA

Neděle „slepého od narození“ představuje Krista jako světlo světa. Evangelium vyzývá každého z nás: „Věříš v Syna člověka?“ „Věřím, Pane“ (J 9,35.38), vykřikuje slepec radostně a stává se hlasem všech věřících. Toto zázračné uzdravení je znamením, že Kristus nám chce dát nejen zrak, ale také otevřít náš vnitřní pohled, aby se naše víra prohlubovala a my mohli poznat Krista jako svého jediného Spasitele. On osvětluje každou temnotu našeho života a vede všechny lidi, aby žili jako „děti světla“.

ZA HRANICÍ SMRTI

O páté neděli postní, když se čte zpráva o Lazarově vzkříšení, jsme postaveni před nejvyšší tajemství své existence: „Já jsem vzkříšení a život… Věříš tomu?“ (J 11,25–26). Pro křesťanské společenství je to chvíle, kdy má – společně s Martou – všechny své naděje upřímně vložit do Ježíše z Nazareta: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět“ (J 11,27). Společenství s Kristem v tomto životě nás připravuje na to, abychom překonali hranici smrti a mohli žít navěky v něm. Víra ve vzkříšení mrtvých a naděje na věčný život otevírají našemu pohledu nejvyšší smysl naší existence: Bůh stvořil člověka ke vzkříšení a k životu; tato pravda dává skutečný a konečný význam lidským dějinám, osobnímu i společenskému životu všech lidí, kultuře, politice i ekonomii. Bez světla víry se celý vesmír uzavírá do hrobu zbaveného jakékoliv budoucnosti a naděje.

ODHODLÁNÍ OBRÁTIT SE

Ponoření do Kristovy smrti a zmrtvýchvstání ve svátosti křtu na nás naléhá, abychom každý den osvobozovali své srdce od hmotných břemen, od sebestředného vztahu ke „světu“; od vztahu, který nás ochuzuje a brání nám, abychom se otevřeli a dali k dispozici Bohu a bližnímu. V Kristu se Bůh zjevil jako láska (srv. 1 J 4,7–10). Kristův kříž zjevuje Boží spasitelnou moc (srv. 1 Kor 1,18), jež má člověka znovu pozvednout a dovést ke spáse: je to láska ve své nejradikálnější podobě. Tradiční praxí půstu, almužny a modlitby, které jsou vyjádřením našeho odhodlání obrátit se, nás postní doba učí, jak můžeme žít lásku ke Kristu stále radikálnějším způsobem. Půst, k němuž člověka mohou vést nejrůznější motivy, má pro křesťana hluboce náboženský význam: tím, že svůj stůl prostíráme skromněji, se učíme překonávat sobectví a žít v logice daru a lásky; tím, že snášíme jistou míru nedostatku – a nejen v tom, čeho máme nadbytek – se učíme odhlížet od svého já, objevovat někoho, kdo je nám nablízku, a poznávat Boha v tvářích mnoha bratří a sester.

PRAXE ALMUŽNY

Na své cestě často musíme čelit pokušení vlastnit a lásce k penězům, které narušují Boží prvenství v našem životě. Právě proto nám církev obzvláště v postní době připomíná praxi almužny, tedy schopnosti dělit se. Zbožštění hmotného majetku naopak způsobuje, že se nejen vzdalujeme jeden druhému; ale kromě toho okrádá člověka, činí jej nešťastným, klame jej a svádí, aniž plní své přísliby. Klade totiž hmotná dobra místo Boha, jediného zdroje života. Praxe almužny obrací naši pozornost k Božímu prvenství a vede ke vnímavosti vůči druhým lidem, nechává nás znovu objevit dobrotu Otce, přijmout jeho milosrdenství.

MODLITBA

Modlitba nám umožňuje, abychom vnímali čas novým způsobem: bez perspektivy věčnosti a transcendence čas totiž jednoduše směřuje naše kroky k horizontu, jenž nemá budoucnost. Naopak – když se modlíme, nacházíme čas pro Boha, chápeme, že jeho „slova nepominou“ (srv. Mk 13,31) – a vstupujeme s ním do důvěrného společenství, které nám „nikdo nevezme“ (J 16,22).

ZNOVU OBJEVIT VLASTNÍ KŘEST

Drazí bratři a sestry, prostřednictvím osobního setkání s Vykupitelem a skrze půst, almužnu a modlitbu nás cesta obrácení vede k velikonočním svátkům, kdy můžeme znovu objevit náš křest. Obnovme v této postní době přijetí milosti, kterou nám Bůh v tento okamžik daroval, aby osvěcovala a vedla veškeré naše jednání.

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 7 13. – 19. února 2018

Půst je cesta k sobě, Bohu i druhým

Čas odříkání a újmy je pouze jednou z podob čtyřicetidenního období, do něhož vstupujeme touto Popeleční středou. Půst však klade na křesťany mnohem větší nároky.…

celý článek


Putuji směrem k Domovu, píše Benedikt XVI.

O víkendu uplynulo pět let od rezignace papeže Benedikta XVI. Stalo se to poprvé po 600 letech. Nyní oznámil, že už je „na pouti k Domovu“.

celý článek


Uznán 70. zázrak z Lurd

Biskup Jacques Benoit-Gonnin ze severofrancouzské diecéze Beauvais vyhlásil, že církev uznává uzdravení řeholní sestry Bernadette Moriauové (79) za lurdský zázrak. Je v…

celý článek


Jak může vypadat dobrý půst?

Někteří lidé se nad otázkou v titulku příliš nezamýšlejí. Občas si něco odepřou, nejedí maso a jsou uchlácholeni zkušeností, že stejně tak, jako půst přišel, tak zase odejde…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay