Poselství papeže Benedikta XVI. k postní době 2011

Vydání: 2011/11 Postní jídelníček, 10.3.2011

Postní doba, jež nás uvádí do slavení Velikonoc, je pro církev velmi cenným a důležitým liturgickým obdobím. S výhledem na očekávané konečné setkání se svým Ženichem ve věčných Velikonocích společenství církve vytrvale bdí na modlitbách a koná skutky lásky. Stupňuje tak své úsilí o očištění ducha, aby mohla ještě hojněji čerpat z tajemství vykoupení nový život v Kristu.

Tento život nám byl dán už v den našeho křtu, kdy jsme se stali účastnými Kristovy smrti a zmrtvýchvstání a kdy pro nás začalo radostné a povzbuzující dobrodružství učedníka. To, jakým Božím darem křest skutečně je, nejlépe ilustruje skutečnost, že většina lidí přijímá křest jako děti: nikdo si věčný život nemůže zasloužit vlastním úsilím. Milosrdenství Boží, které zahlazuje hřích a dává nám žít náš život v tom „smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš“ (Flp 2,5), se lidem předává zdarma.

KŘEST NENÍ OBŘADEM MINULOSTI

Apoštol národů ve svém listě Filipanům vyjadřuje smysl proměny, k níž v člověku dochází prostřednictvím účasti na smrti a zmrtvýchvstání Kristově, a poukazuje na stanovený cíl: „Tak na sobě poznám Krista i moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení; a protože umřel on, i já mu chci být v tom podobný. Potom, jak doufám, dosáhnu i vzkříšení z mrtvých“ (Flp 3,10–11). Křest tedy není jen nějakým obřadem minulosti, ale skutečným setkáním s Kristem, jenž přetváří celé bytí pokřtěného, uděluje mu božský život a volá jej k upřímnému obrácení, jehož počátkem i oporou je milost, a pokřtěný tak může růst do plné míry Kristovy dospělosti.

PŮST A KŘEST

Jedinečné pouto spojuje křest s postní dobou, která je příhodným časem k tomu, aby člověk zakoušel spasitelnou milost. Otcové II. vatikánského koncilu vyzvali všechny pastýře, aby do liturgie hojněji zapojovali „křestní prvky obsažené v postní liturgii“. Církev totiž velikonoční vigilii vždy spojovala se slavením křtu: v této svátosti se uskutečňuje nesmírné tajemství, v němž člověk umírá hříchu, získává podíl na novém životě zmrtvýchvstalého Krista a dostává téhož Božího Ducha, který Ježíše vzkřísil z mrtvých (srv. Řím 8,11). Tento nevyčíslitelný dar musí být v každém z nás stále znovu rozněcován a postní doba nám nabízí pouť na způsob katechumenátu, který byl pro křesťany prvotní církve nenahraditelnou školou víry a křesťanského života.

POUŤ K VELIKONOČNÍM SVÁTKŮM

Nejvhodnějším způsobem, jak tuto pouť k velikonočním svátkům vykonat odpovědně, a připravit se tak na oslavu Kristova zmrtvýchvstání, nejradostnější a nejslavnostnější události celého liturgického roku, nemůže být nic jiného než nechat se vést Božím slovem. Církev nás proto v evangelních textech postních nedělí vede k obzvláště intenzivnímu setkávání s Pánem a vyzývá nás, abychom znovu kráčeli po stupních křesťanské iniciace: v přípravě na přijetí svátosti znovu- zrození pro katechumeny nebo v případě pokřtěných jako odhodlání podniknout nové a rozhodující kroky v následování Krista – a ještě dokonaleji se mu odevzdat.

BOJOVAT PROTI ZLU

První neděle této cesty postní dobou objasňuje složitost naší lidské existence zde na zemi. Vítězný boj s pokušením, jímž začalo Ježíšovo působení, je pozvánkou k tomu, abychom si hlouběji uvědomili, jak jsme křehcí, a mohli tak přijmout milost, která osvobozuje od hříchu a znovu nám dává sílu v Kristu, jenž je cesta, pravda a život. Je to naléhavá výzva k tomu, připomenout si, že křesťanská víra vyžaduje, aby člověk jednal podle Ježíšova příkladu. Ve spojení s ním má bojovat „proti těm, kteří mají svou říši tmy v tomto světě“ (Ef 6,12), kde působí ďábel. Ani dnes nepřestává pokoušet člověka, který se chce přiblížit k Pánu.

VZDÁLIT SE HLUKU SVĚTA

Evangelium o proměnění Páně nás nechává nazírat Kristovu slávu, jež předjímá vzkříšení a ohlašuje zbožštění člověka. Křesťanské společenství si je dobře vědomo toho, že je Ježíš vede, tak jako apoštoly Petra, Jakuba a Jana, na vysokou horu, kde byli sami (srv. Mt 17,1), aby v Kristu, jako synové a dcery v Synu, znovu přijali dar Boží milosti: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!“ (Mt 17,5). Je to pozvání, abychom se vzdálili od hluku každodenního života a pohroužili se do Boží přítomnosti. Bůh nám chce každý den svěřovat své slovo, které proniká až do nejhlubšího nitra, kde se rozeznává dobré od zlého (srv. Žid 4,12), a tak posiluje naše odhodlání následovat Pána.

MILUJE KAŽDÉHO

Liturgie třetí neděle postní nám předkládá větu, kterou Ježíš říká samařské ženě: „Dej mi napít“ (J 4,7). Je to vyjádření Boží lásky ke každému člověku a má v našich srdcích probudit touhu po daru „pramene vody, tryskajícího do života věčného“ (J 4,14). Tímto darem je Duch Svatý, který proměňuje křesťany v „opravdové Boží ctitele“, kteří dokážou uctívat Otce „v duchu a pravdě“ (J 4,23). Jedině tato voda dokáže uhasit naši žízeň po dobru, pravdě a kráse! Jedině voda, kterou dává Syn, dokáže svlažit poušť naší neklidné a nespokojené duše, dokud „nespočine v Bohu“, jak zní slavný citát sv. Augustina.

SVĚTLO SVĚTA

Neděle „slepého od narození“ představuje Krista jako světlo světa. Evangelium vyzývá každého z nás: „Věříš v Syna člověka?“ „Věřím, Pane“ (J 9,35.38), vykřikuje slepec radostně a stává se hlasem všech věřících. Toto zázračné uzdravení je znamením, že Kristus nám chce dát nejen zrak, ale také otevřít náš vnitřní pohled, aby se naše víra prohlubovala a my mohli poznat Krista jako svého jediného Spasitele. On osvětluje každou temnotu našeho života a vede všechny lidi, aby žili jako „děti světla“.

ZA HRANICÍ SMRTI

O páté neděli postní, když se čte zpráva o Lazarově vzkříšení, jsme postaveni před nejvyšší tajemství své existence: „Já jsem vzkříšení a život… Věříš tomu?“ (J 11,25–26). Pro křesťanské společenství je to chvíle, kdy má – společně s Martou – všechny své naděje upřímně vložit do Ježíše z Nazareta: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět“ (J 11,27). Společenství s Kristem v tomto životě nás připravuje na to, abychom překonali hranici smrti a mohli žít navěky v něm. Víra ve vzkříšení mrtvých a naděje na věčný život otevírají našemu pohledu nejvyšší smysl naší existence: Bůh stvořil člověka ke vzkříšení a k životu; tato pravda dává skutečný a konečný význam lidským dějinám, osobnímu i společenskému životu všech lidí, kultuře, politice i ekonomii. Bez světla víry se celý vesmír uzavírá do hrobu zbaveného jakékoliv budoucnosti a naděje.

ODHODLÁNÍ OBRÁTIT SE

Ponoření do Kristovy smrti a zmrtvýchvstání ve svátosti křtu na nás naléhá, abychom každý den osvobozovali své srdce od hmotných břemen, od sebestředného vztahu ke „světu“; od vztahu, který nás ochuzuje a brání nám, abychom se otevřeli a dali k dispozici Bohu a bližnímu. V Kristu se Bůh zjevil jako láska (srv. 1 J 4,7–10). Kristův kříž zjevuje Boží spasitelnou moc (srv. 1 Kor 1,18), jež má člověka znovu pozvednout a dovést ke spáse: je to láska ve své nejradikálnější podobě. Tradiční praxí půstu, almužny a modlitby, které jsou vyjádřením našeho odhodlání obrátit se, nás postní doba učí, jak můžeme žít lásku ke Kristu stále radikálnějším způsobem. Půst, k němuž člověka mohou vést nejrůznější motivy, má pro křesťana hluboce náboženský význam: tím, že svůj stůl prostíráme skromněji, se učíme překonávat sobectví a žít v logice daru a lásky; tím, že snášíme jistou míru nedostatku – a nejen v tom, čeho máme nadbytek – se učíme odhlížet od svého já, objevovat někoho, kdo je nám nablízku, a poznávat Boha v tvářích mnoha bratří a sester.

PRAXE ALMUŽNY

Na své cestě často musíme čelit pokušení vlastnit a lásce k penězům, které narušují Boží prvenství v našem životě. Právě proto nám církev obzvláště v postní době připomíná praxi almužny, tedy schopnosti dělit se. Zbožštění hmotného majetku naopak způsobuje, že se nejen vzdalujeme jeden druhému; ale kromě toho okrádá člověka, činí jej nešťastným, klame jej a svádí, aniž plní své přísliby. Klade totiž hmotná dobra místo Boha, jediného zdroje života. Praxe almužny obrací naši pozornost k Božímu prvenství a vede ke vnímavosti vůči druhým lidem, nechává nás znovu objevit dobrotu Otce, přijmout jeho milosrdenství.

MODLITBA

Modlitba nám umožňuje, abychom vnímali čas novým způsobem: bez perspektivy věčnosti a transcendence čas totiž jednoduše směřuje naše kroky k horizontu, jenž nemá budoucnost. Naopak – když se modlíme, nacházíme čas pro Boha, chápeme, že jeho „slova nepominou“ (srv. Mk 13,31) – a vstupujeme s ním do důvěrného společenství, které nám „nikdo nevezme“ (J 16,22).

ZNOVU OBJEVIT VLASTNÍ KŘEST

Drazí bratři a sestry, prostřednictvím osobního setkání s Vykupitelem a skrze půst, almužnu a modlitbu nás cesta obrácení vede k velikonočním svátkům, kdy můžeme znovu objevit náš křest. Obnovme v této postní době přijetí milosti, kterou nám Bůh v tento okamžik daroval, aby osvěcovala a vedla veškeré naše jednání.

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay