Porucha kolektivní paměti

Vydání: 2004/7 Jak vést děti k víře, 8.9.2004, Autor: Petr Příhoda

KOMENTÁŘ PETRA PŘÍHODY

V pořadu Televizní noviny po letech nám Česká televize předkládá "vybrané lahůdky z normalizační kuchyně". Předtím nás v obdobném pořadu seznamovala s tzv. Filmovými týdeníky (to jsou archiválie z doby předtelevizní). Máme tak možnost poznat anebo si připomenout styl zpravodajství, jímž média dřevních dob manipulovala veřejným míněním. Namátkou zjišťuji divácké reakce v blízkém okolí.Ti starší reagují popuzeně. Znovuprožívají dávný bezmocný vztek. Mladší reagují jinak. Vnímají to jako neskutečnou absurditu. Chuť zhlédnout další pokračování nemají ti ani oni. Pořad, byť i dobře míněný, má význam asi jen pro vážné zájemce. Strohá reprodukce dokumentů asi není vhodnou cestou k tzv. vyrovnání se s minulostí.

Znám i kvalitní autorské pořady, které chtějí apelovat. Ztracenou duši národa Olgy Sommerové (ČT) nebo Pamětníky Milana Hanuše (ČRo 6). Ani ony se nestaly účinnou protiváhou Třiceti případů majora Zemana. Reálná minulost je nezajímavá. O to víc přitahuje její virtuální podoba, idealizovaný přepis. Málokoho zaujmou muklové padesátých let. Ani chartisté už nezajímají. - Kde je chyba? Generace seniorů si vždycky odnese nějakou nepředanou zkušenost do nenávratna. O to víc, když se tempo dějinného pohybu zrychluje. Děda mi poutavě vyprávěl, co dělat, když se splaší koně. Neměl jsem možnost jeho zkušenost převzít. Ale to je něco jiného. V této úvaze mluvím o minulosti, která - vskrytu - formuje současnost. Znovu: kde je chyba?

Přesně to nevím, ale tuším, kde je komunikační bariéra. Kolektivní paměť se udržuje tím, že pamětník, nejlépe osoba blízká, milá a věrohodná, sdělí - nikoli suše, nýbrž autenticky - svůj zážitek tomu, kdo to zažít nemohl. Otec synovi, děd vnukovi. Obávám se, že se tak neděje. Už po dvě, možná tři generace. A co škola? Často se po ní chce, aby napravila to, co zanedbala rodina, a to většinou nejde. Rodina především vychovává, škola hlavně vzdělává. Jenže škola selhává i v tom, co je jejím posláním. Na většině středních škol to výuka dějepisu jen výjimečně dotáhne dál než k druhé světové válce. Čím prošel národ za poslední půlstoletí, jeho většina neví. Prodělal toho dost. Tolik, že když o tom skoro nic nevíte, nemáte chuť o tom slyšet. Kdo taky by vám o tom měl něco říci?

komentar@katyd.cz Sdílet článek na: 

Sekce: Názory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 18. – 24. září 2018

Letní rekord koledníků

Slova „Tříkrálová sbírka“ a „rekordní“ se vedle sebe ocitají ve zprávách o výsledcích koledování. Nového rekordu se ovšem koledníkům podařilo dosáhnout minulou…

celý článek


Mluví se o nich na každém rohu

Co znamená výraz „křesťanské hodnoty“? Jak se zvěst evangelia může změnit v hodnotový systém? Jak je možné, že se „křesťanské hodnoty“ stávají zásadním…

celý článek


Výchova k občanství

Demokracie nemůže bez osobní odpovědnosti občanů za věci veřejné dobře fungovat, a právě proto vyžaduje neustálou výchovu – a to nejen mládeže, ale i dospělých.

celý článek


Jak se Pobaltí chystá na příjezd papeže?

V předvečer papežovy návštěvy pobaltských zemí – Estonska, Lotyšska a Litvy – odpověděl na dotazy KT PHILIPPE JOURDAN, francouzský biskup, který od roku 2005 působí…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay