Porucha kolektivní paměti

Vydání: 2004/7 Jak vést děti k víře, 8.9.2004, Autor: Petr Příhoda

KOMENTÁŘ PETRA PŘÍHODY

V pořadu Televizní noviny po letech nám Česká televize předkládá "vybrané lahůdky z normalizační kuchyně". Předtím nás v obdobném pořadu seznamovala s tzv. Filmovými týdeníky (to jsou archiválie z doby předtelevizní). Máme tak možnost poznat anebo si připomenout styl zpravodajství, jímž média dřevních dob manipulovala veřejným míněním. Namátkou zjišťuji divácké reakce v blízkém okolí.Ti starší reagují popuzeně. Znovuprožívají dávný bezmocný vztek. Mladší reagují jinak. Vnímají to jako neskutečnou absurditu. Chuť zhlédnout další pokračování nemají ti ani oni. Pořad, byť i dobře míněný, má význam asi jen pro vážné zájemce. Strohá reprodukce dokumentů asi není vhodnou cestou k tzv. vyrovnání se s minulostí.

Znám i kvalitní autorské pořady, které chtějí apelovat. Ztracenou duši národa Olgy Sommerové (ČT) nebo Pamětníky Milana Hanuše (ČRo 6). Ani ony se nestaly účinnou protiváhou Třiceti případů majora Zemana. Reálná minulost je nezajímavá. O to víc přitahuje její virtuální podoba, idealizovaný přepis. Málokoho zaujmou muklové padesátých let. Ani chartisté už nezajímají. - Kde je chyba? Generace seniorů si vždycky odnese nějakou nepředanou zkušenost do nenávratna. O to víc, když se tempo dějinného pohybu zrychluje. Děda mi poutavě vyprávěl, co dělat, když se splaší koně. Neměl jsem možnost jeho zkušenost převzít. Ale to je něco jiného. V této úvaze mluvím o minulosti, která - vskrytu - formuje současnost. Znovu: kde je chyba?

Přesně to nevím, ale tuším, kde je komunikační bariéra. Kolektivní paměť se udržuje tím, že pamětník, nejlépe osoba blízká, milá a věrohodná, sdělí - nikoli suše, nýbrž autenticky - svůj zážitek tomu, kdo to zažít nemohl. Otec synovi, děd vnukovi. Obávám se, že se tak neděje. Už po dvě, možná tři generace. A co škola? Často se po ní chce, aby napravila to, co zanedbala rodina, a to většinou nejde. Rodina především vychovává, škola hlavně vzdělává. Jenže škola selhává i v tom, co je jejím posláním. Na většině středních škol to výuka dějepisu jen výjimečně dotáhne dál než k druhé světové válce. Čím prošel národ za poslední půlstoletí, jeho většina neví. Prodělal toho dost. Tolik, že když o tom skoro nic nevíte, nemáte chuť o tom slyšet. Kdo taky by vám o tom měl něco říci?

komentar@katyd.cz Sdílet článek na: 

Sekce: Názory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay