Pořád koukáme na barvu pleti. Bohužel

Vydání: 2008/25 Desatero šťastně strávených prázdnin, 17.6.2008, Autor: Zuzana Burdová

Pro novináře je radost kráčet s diktafonem za člověkem, který byl oceněn jako Dobrák roku. Milan Horvát byl navíc před časem oceněn prezidentskou medailí Za zásluhy. Poté, co ji z rukou Václava Klause převzal, byl prý nadšený – a jedním dechem dodává, že i smutný. Kvůli zlým reakcím některých lidí.

Jsem ráda, že konečně vím, jak vypadá Dobrák roku. Kdo vám takové ocenění vlastně udělil?

Před šesti lety mě takto vyznamenal Polabský týdeník. Bylo to takové první uznání. Přišlo před Vánoci a udělalo mi radost. Každé ceny si moc vážím. V redakci si asi tenkrát všimli, že se snažím dělat něco dobrého pro druhé.

Za co jste cenu získal?
Už tenkrát to bylo za dobrovolnou práci předsedy Sdružení romských občanů Lysé nad Labem a Milovic – bezplatně se snažím pomáhat romským rodinám a řešit s nimi jejich problémy.

V roce 2006 jste pak patřil k vyznamenaným osobnostem, které získaly medaili Za zásluhy od prezidenta Václava Klause. Byl jste teprve druhým romským aktivistou, který byl takto oceněn.
První dny jsem měl obrovskou radost, byl jsem nadšený, ale pak mi to trochu zkazilo život. Ze stovky dopisů a esemesek, které mi chodily, byla tak dvě procenta dost zlá. „Co tys černej tam dělal… apod.“ Ale já to beru. Jsou gratulace, je i kritika. Musíme vítat i kritiku.

Pokud je konstruktivní.
V tomto případě to byla spíš závist. Přišla od lidí, kteří nevědí, co znamená pracovat pro druhé. Vidí jen, že jezdím hezkým autem, ale o víc se nestarají. Nevidí, že vstávám v pět hodin a spát jdu v jedenáct. Už jsem se s tím vyrovnal, ale nakonec jsem si řekl, že mi to za ten kousek železa nestálo. Vlastně jsem byl oceněn už jen za samotný čas, který jsem strávil prací pro Sdružení. Pracoval jsem tam v té době už deset let, dal jsem do něj i své peníze a zpátky si nic nevzal.

Proč jste vlastně Sdružení založili?
Nic jiného nezbývalo. Kdybychom se jen tak někde scházeli, neměli bychom statut a žádnou možnost něco změnit. Takhle máme stanovy a jsme zapsáni na ministerstvu vnitra. To znamená, že jako organizace už můžeme jednat. Založili jsme Sdružení především kvůli dětem. V nich je budoucnost, je potřeba je vzdělávat. Snažíme se například kontrolovat jejich školní docházku. Když končí základní školu, sledujeme je, kam jdou dál. Dbáme na to, aby byly vzdělané, aby dostaly nějaký základ a mohly se zařadit do práce.

Sledujete nějaký konkrétní dopad? Navštěvuje třeba díky vám méně dětí zvláštní školy?
Myslím, že ano. Na začátku jsme měli dokonce přípravnou školu. Starali jsme se tak o šest, sedm dětí, které jsme připravovali na první třídu. Ani jedno z nich pak nešlo do zvláštní školy. Provozovali jsme ji pět let a pak došly finance. Máme sice finanční oporu ve Středočeském kraji a podporují nás i ministerstva školství a kultury, ale přesto je peněz pořád málo.
Dnes do Sdružení chodí o trochu starší děti a my se především snažíme, aby se seznámily se základy práce na PC. Počítačů máme k dispozici pět. Děti i dospělí u nás mohou navíc bezplatně používat internet. Odhaduji, že tak 70 procent romských rodin doma počítač nemá, a přitom dnes už je nutnost tuto práci znát. I třeba jen ve skladu nějaké firmy – člověk musí umět počítač alespoň zapnout. Dřív stačila příručka, dnes je všechno jinak.

A zájem je?
Obrovský.

To ale není jediný příklad, jak pomáháte. Před časem jste byl navržen i na ocenění sociálně prospěšný podnikatel.
Mám stavební firmu, v níž zaměstnávám převážně Romy. Není to lehké. Pokud jsou třeba byť jen rok, dva nezaměstnaní, technologie mezitím silně pokročí a jim chvíli trvá, než se naučí nové věci. Takový člověk si na sebe zpočátku ani nevydělá, musíme být trpěliví. Pokud se ale nechytí ani po nějaké době – nechodí do práce nebo třeba pije, což se také občas stane – musím se s ním rozloučit.
Bohužel je jen málo lidí, kteří jsou ochotni táhnout za sebou takovou brzdu. Podobných firem, jako mám já, bychom potřebovali alespoň dvě nebo tři jen tady u nás v Lysé.
Není pravda, že Romové nejsou zvyklí pracovat, pouze potřebují, aby je někdo vedl. Společnost si myslí, že o nic nemají zájem a jen čekají na podporu. To není pravda! Jen se potřebují vzdělávat.
Romové v tomto novém režimu zaspali, byl na ně moc rychlý. Dříve jim stačil krumpáč, lopata a měli po starostech. Dneska už na stavbě není písek, aby jej prosívali, a tak se budou muset chtě nechtě vzdělávat.

Podobných sdružení jako to vaše je v Česku více. Znáte se navzájem?
Setkáváme se. Vloni nás navštívilo asi osm romských sdružení. Musím se pochlubit, že jsme byli hodnoceni jako nejlepší z celého Středočeského kraje. Nescházíme se totiž jen na chvilku odpoledne, ale fungujeme od 7 do 15 hodin každý den. Provoz Sdružení zajišťují čtyři dámy, také většinou Romky, které zaměstnávám.
V přízemí našeho Sdružení je azylové bydlení se čtyřmi lůžky. Je to možnost krátkodobého ubytování pro Romy, kteří se ocitli bez střechy nad hlavou. Necháváme je tu tak maximálně čtyři měsíce.

Je toto alternativní bydlení často využívané?
Ano, ubytovali jsme už i několik rodin. Teď máme zrovna jedno místo volné – klient se stěhuje do podnájmu. Bydlel u nás v azylu půl roku i s manželkou. Zaměstnal jsem ho, i jeho paní někde pracovala, a tak něco našetřili. Pomáhali jsme jim i v tom, aby získali zpátky své děti, které, když přišla rodina o bydlení, byly umístěny v domově. O děti se starají dobře, jen tehdy neutáhli nájem.

Jste spokojen s provozem Sdružení tak, jak to je, nebo byste něco změnil?
Pořád je potřeba něco měnit, ale na všechno jsou třeba finance, které se těžko shání. Mám velkou oporu ve svých spolupracovnicích ve Sdružení, které, když je to nutné, jsou ochotny pracovat bezplatně i o sobotách a nedělích.

V Lysé nad Labem, kde žijete a podnikáte, je poměrně silná romská komunita. Ale nezaznamenávám tu žádné velké problémy…
Jsou tu některé slabší rodiny. Asi dvě nebo tři – a s těmi pracuje naše terénní pracovnice. Ale bezproblémové soužití nepřijde ze dne na den. Tím, že je to město malé, jsou vzájemné vztahy dobře vidět a nikdo z občanů si nestěžuje. Romové tu podnikají, děti učíme zdravit…
Problémy bývají jen, když se přistěhuje někdo nový, a pak také s olašskými Romy v Litoli (městská část Lysé nad Labem, pozn. red.), kteří tady také nežili, nevyrostli. Ti opravdu nechtějí pracovat a v Praze páchají trestnou činnost. I my s nimi máme problémy. Nadávají nám, že jsme „rumungle“. Podle nich už nejsme Romové, ale Češi. Odmítají se přizpůsobit.
Sám tady ve městě diskriminaci necítím, i když je pravda, že se někteří lidé na Romy dívají jinak. Ještě to chvíli potrvá. Osobně mám ale radost, že v kostele se na podobné věci nehledí – na mše spolu s námi chodí například i jeden Afričan.

Romové v Lysé n. L. organizují také některé kulturní akce, každoročně třeba romský ples.
Je to určitá možnost, jak se sejít a popovídat si. Organizuje to naše Sdružení. Přijedou Romové z Ostravy, z Hradce, z Liberce, ze Slovenska. Letos přišlo asi 580 lidí. Děkoval jsem Bohu, že nikdo neudělal žádný trestný čin, dokonce ani špatně nezaparkoval. Pravidelně nás na této akci navštěvuje první dáma Livia Klausová. Pochází totiž ze Slovenska, má ráda naši hudbu a tanec.

V létě se tu koná zase romský hudební festival.
To je větší akce, trvá od rána do večera. Odehrává se v krásném prostředí zámeckého parku. Chodí na ni také duchovní správce naší farnosti P. Pavel Porochnavec, trochu i poskáče. Lidé sem přicházejí poznat kromě hudby i naše tradice a ochutnat naše pokrmy.

Když jste zmínil P. Pavla, napadá mě, že moc Romů pravidelně v neděli do kostela nechodí. Dá se nějak obecně popsat jejich vztah k církvi?
Mají k ní silný vztah. Tady konkrétně udělali velký kus práce při rekontrukci fary. Řekl bych, že všichni místní Romové jsou věřící. Samozřejmě je nenutím, aby chodili na bohoslužby.
Oni věří v Boha, ale na mše svaté chodí pouze dvě tři rodiny. Ostatní přijdou jen na velké svátky.
O Velikonocích si šly děti nechat světit pokrmy – to je tradice z východního Slovenska, kterou si sem Romové přinesli. Já se snažím dětem vysvětlovat, co se v kostele vlastně odehrává a jak se v něm chovat.

V čem by Romové mohli naopak vyučovat nás?
V rodinné pomoci. Ctíme maminku a tatínka a postaráme se o ně, když jsou staří. Když se půjdem podívat do místního domova důchodců, nebude tam jediný Rom.
Pak také – u nás nejsou rozvody. Možná jeden pár ze sta se rozvede. Nemám rád, když otec vychovává cizí děti. Nemůže jim dát takovou lásku jako pravý tatínek. Pouto mezi dětmi a jejich skutečnými rodiči je velmi silné, i když si třeba navzájem ublížili. Mladí lidé by proto měli vstupovat do manželství s rozvahou.
Samozřejmě na rozvodovost má vliv i fakt, že je v Čechách velice málo věřících. Může za to období totality. Vždyť já si taky užil svoje. Brali jsme se tady v kostele sv. Jana Křtitele a pak jsme tu postupně nechali pokřtít všech pět dětí. Dovedete si představit, jak se to se mnou neslo.

A jak se díváte do budoucna?
Stál jsem teď před rozhodnutím. Jsem členem ODS, třikrát jsem byl v zastupitelstvu a dokonce teď v radě. Všechny funkce jsem nedávno položil. Jednak mě trápí zdraví a taky jsem měl pocit, že toho dělám moc. Když jsem se sám sebe ptal, co dál, rozhodl jsem se opustit politiku. Důležitá je pro mne práce ve Sdružení a pro sociální odbor kraje. Bez politiky můžu klidně být. Mám teď víc času vidět, kde jsem skutečně potřeba. Ale jinak hledím do budoucna s obavami. Nejvíc se bojím těch mladých lidí, kteří se hlásí k neonacismu. Bojím se, co bude. Vláda proti tomu nic nedělá a my Romové a Židé na to doplatíme. Bojíme se zabíjení. Doufejme, že Bůh nedopustí, aby se opakovaly hrůzy druhé světové války. Jak to, že se tito lidé mohou veřejně scházet a velebit Hitlera? To není demokracie, ale omezování osobní svobody. Z toho mám strach kvůli svým dětem.



MILAN HORVÁT * 1953 v Bohumíně. Romský aktivista, navržený mj. na titul sociálně prospěšný podnikatel. Vystudoval Střední zemědělskou školu v Dolních Počernicích. Od roku 1969 žije v Lysé nad Labem, kde v 90. letech založil stavební firmu, v níž zaměstnává především Romy. V roce 1998 založil Sdružení romských občanů Lysá nad Labem a Milovic. Je členem ODS, od roku 2004 navíc působí v sociální komisi při Krajském úřadu Středočeského kraje. Je vdovec, má pět dětí a dvanáct vnoučat.
Za svou činnost jej v r. 2006 ocenil prezident Václav Klaus medailí Za zásluhy.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 5. – 11. prosince 2017

Papež jako vyslanec míru a pokoje

„Vaše Svatosti, přinášíte nám sílu a naději ve svém pochopení pro naše potřeby, naše touhy po míru, národním smíření a sociálním souladu,“ řekla nositelka…

celý článek


Diváci ČT nahlédnou do hospice

„Tak jako řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který zbýval Izraelcům po útěku z egyptského otroctví, tak i hospic Jordán chce doprovázet lidi na posledním úseku…

celý článek


V kolotoči úvěrů, úroků a splátek

Půjčí rychle a za pár minut. A ještě nám prý vrátí. Všudypřítomná reklama k tomu navíc přidává, že náš život bez toho či onoho výrobku není úplný nebo šťastný...

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay