Ponořil jsem se do Písma a přál si pak ze zvědavosti umřít

Vydání: 2011/35 Papež a mládež, 25.8.2011, Autor: Radek Gális

Kreslíř IVAN STEIGER patří k těm, kterým se život změnil sovětskou okupací v srpnu 1968. Ze známého autora Literárních novin a kreslíře Pražského jara se stal štvanec, jemuž hrozilo zatčení. Odchodem do exilu si zachránil nejen svobodu, ale i možnost pracovat. K nejznámějším dílům Ivana Stei- gera patří jeho Bible, která vyšla v Československu hned v roce 1990. „Životem bez víry bychom byli jenom hmotou a kusem masa,“ tvrdí světoznámý kreslíř.

Vzápětí po sovětské okupaci 21. srpna 1968 jste byl z ústředního výboru KSČ důrazně varován, že vás kvůli kresbám zavřou. Tak jste se s rodinou sebral a odešel do exilu.

Bydleli jsme tehdy v Praze. Byl jsem už ženatý, měli jsme čtyřletou holčičku. Měl jsem malinké autíčko, fiátka, pár dní po okupaci jsme do něj nasedli a dost dobrodružnou cestou opustili socialistickou vlast. Dokonce po nás i stříleli, když jsme si v noci svítili na přeškrtané směrovky na silnici.

V exilu v bavorském Mnichově jste pak působil dalších dvacet let. Jak jste se dali dohromady se spisovatelem Josefem Škvoreckým, který využil pro symbol svého kanadského exilového vydavatelství vaši kresbu pařezu, z něhož vyrůstá květina?  

Spolupráce vznikla docela spontánně. Originál té kresby mám stále připravený, až Pepík přijede, tak mu jej dám. Tenkrát si kresbu asi převzal z Literárek. Samozřejmě, že jsem za ni od něj nikdy nedostal žádné peníze. Naopak, myslím si, že mu originální kresbu morálně dlužím.

Co vás přimělo k tomu, pustit se jako kreslíř do Nového zákona?

Dlouhá léta jsem dostával v Německu od evangelické církve zakázky na meditační kresby. Martin Luther svého času ustanovil pro každý měsíc jeden verš z Bible, který pak napsal a přibil tím slavným železným hřebem na vrata katedrály. Těch veršů bylo do roka dvanáct a pak přidal i třinácté rozhřešení. Mne tedy čekalo tyto verše z Bible doprovodit kresbou. K vybranému textu jsem vždy nakreslil „sémanticko-znakový“ obrázek, řekněme obrázek jako dopravní značku, kudy jít, či kudy nejít. Snažil jsem se ty biblické verše, které každý z nás zná, ukázat z nového úhlu a trochu jinak na ně posvítit. Těmi kresbami jsem se proslavil, dodnes jsou ve školních učebnicích. Světový svaz biblických společností, kde jsou katolíci i evangelíci, mi potom dal zakázku na Bibli. Dělal jsem na tom tři roky. Kniha pak vyšla v několika nákladech v Německu, v Americe a hned v roce 1990 u nás. Prezident Václav Havel mi k ní tehdy napsal krásnou předmluvu a přidal se i spolkový prezident Richard von Weizsäcker. Bavorská katolická akademie dělá každý rok novoročenku, kterou rozesílá německým prominentům, vládě, intelektuálům, průmyslníkům, vědcům, ministrům, umělcům, hercům i církevním hodnostářům včetně papeže. Ten rok si novoročenku udělali z knihy Ivan Steiger sieht die Bibel. V lednu jsem pak dostal od obdarovaných velikánů spoustu nádherných dopisů.

Váš cit pro biblické verše svědčí o tom, že se nejednalo pouze o obyčejnou zakázku. Je víra součástí vašeho života?  

Když jsem byl tak naplno ponořen do Písma, ani nejde nevěřit. Chvílemi jsem si dokonce přál ze zvědavosti umřít. Normální člověk někdy věří v Boha víc, někdy méně, někdy i na chvíli zapomene. Ale životem bez víry, bez ducha, bychom byli jenom hmotou, kusem masa. Věřící je i můj mladší bratr, profesionální misionář. Působil leckde ve světě, třeba v Andách v jihoamerickém Ekvádoru. Teď působí v Praze, Češi potřebují křesťanského misionáře více než ekvádorští domorodci. Bratr má asi nejblíže k baptistům, zatímco já si říkám, že jsem biblista. Tomáš Halík mi řekl, že jsem funďouš čili fundamentalista. Já holt věřím tomu, co je v Bibli napsáno, a nediskutuji o tom. Víra v Boha je tedy pro mě zároveň vírou v Písmo, v naši dohodu s Pánem. Vědci, jako například Einstein, věřili v Boha, protože věřili v dohodu. Všichni se musíme na téhle planetě nějak dohodnout, musíme mít nějaký sjednocující status. Přitom stačí, abychom plnili Desatero, měli se rádi a takříkajíc nedělali druhým to, co nechceme, aby druzí činili nám. A co já? Modlím se, k víře jsem vedl svoje děti a vnoučata k ní teď vedu také.

Vedli vás rodiče k víře od dětství?

Do kostela jsme museli. U babičky o prázdninách se modlilo před každým jídlem, bochník chleba se žehnal křížem. Jako kluk jsem ministroval u Sv. Petra v Praze. Tak dlouho, než nám komunisté zatkli kostelníka a posléze pana biskupa Strnada. Kostelnice už pak mše sloužit nemohla… A moje dětství? Vzpomínám si na naše petrácko-františkánské války. Mydlili se mezi sebou, ministranti ze svatojakubského i petrského kostela.

Před lety vyvolaly velkou nevoli karikatury proroka Mohameda. Jak se díváte na tenhle problém coby věřící karikaturista?

V podstatě nejsem karikaturista, ale kreslící esejista. Říká se, že kresby nekreslím, ale že je píši, a že nejsou k prohlížení, ale ke čtení. Kdybych nakreslil Mohameda s bombou na hlavě, asi by mi to tady nikdo neotiskl. To je prvoplánové. Tahle karikatura má kvalitu, řekněme, bývalého Dikobrazu. Shodou okolností se muslimové urazili až o tři měsíce později, když už karikatura prošla světem. Mohameda jsem ve Frankfurter Allgemeine Zeitung, kde jsem během 38 let otiskl neuvěřitelných 9 tisíc kreseb, nakreslil kriticky několikrát, ale nikdy jsem ho nezesměšnil.

Publikujete v mnoha novinách po celém světě. Chodí vám na kresby v nich i negativní ohlasy?

Dříve občas někdo napsal redakci, že kresbě nerozumí. Když jsem pracoval pro Süddeutsche Zeitung, chodily do redakce hodně nepřátelské a zlé dopisy. Brzy se zjistilo, že je v Berlíně vyráběla Stasi, soudružské gestapo, východoněmecká tajná státní policie.

Kromě tisíců ilustrací do novin jste i autorem obrazů. Kdy jste je začal malovat?

Malování jsem v sobě nosil dlouho. Kreslení mě báječně živilo a živí, ale neuspokojovalo mě. Sbíral jsem a sbírám obrazy, české kubisty, Skupinu 42 a Karla Lhotáka, ale už ne s vervou jako dříve. Říká se, že sběratel obrazů trošku sbírá, co by si rád namaloval, ale nedokáže to. První obrazy jsem začal malovat v roce 1971. Maloval jsem hračky. Tahal jsem z nich surreálno – rozbité oči panenek a nakřáplé hlavy, oprýskané barvy, porouchaná perka. Ale tahle malířská puberta, kdy jsem maloval olejem, na patnáct let zastydla. Až když se objevila akrylová barva, znovu jsem nastoupil. Jako autodidakt jsem se radoval, že barvy velice rychle schnou. A když neschnou, můžete jim pomoci fénem. Tak jsem mohl dokončit obraz za den. Když to zkrátím, říkám svým obrazům psychogramy. Přijdu k plátnu a netuším, co budu dělat. Namaluji pár čar a ony si řeknou o nějaké skvrny a ty si zase řeknou o další. Vznikne napětí a kdovíco ještě. Tak opouštím svůj zralý věk sedmdesátníka a dostávám se do svých pěti nebo šesti let.  Když se mi to podaří, opravdu zapomenu, kolik mi je. Umím se zapomenout, stát se pětiletým šestiletým klukem, a pak vzniknou báječné věci.

Kromě toho, že jste kreslíř, jste i sběratelem. V Praze i Mnichově máte muzeum hraček.

Jedno vychází z druhého. Nejsem jen sběratel, kreslíř, jsem i filmař. V Německu jsem natočil s manželkou jako režisér a producent 21 filmů pro kino i televizi. Hned s tím prvním jsem mimořádně uspěl v soutěži v Cannes. Když jsem ten snímek připravoval, sháněl jsem jako hlavní rekvizitu hračku. Natahovacího panáčka, kterému dochází pero, jako když mu bije poslední hodinka. Cukne sebou a ještě jednou, jako by se z něj vytrácel život. Měl to být filmový příměr – že jsme všichni na začátku jednou nataženi a že nám to tělem, nikoliv duší, nakonec podobně zacuká. Během hledání rekvizity jsem se dozvěděl, že se pár bláznů, kteří sbírají hračky, schází v Norimberku. Tak jsem tam odjel a od té doby měli jednoho blázna navíc. Nechal jsem tam tenkrát prvních tisíc marek. Když to rezavé potěšení viděla manželka na stole, moc mne nepochválila. Tenkrát jsem se v tajemství a kouzlu starých hraček moc nevyznal, nakoupil jsem šrot. Ale díky oku a nosu esteticky bystrému a díky vzdělání z FAMU mi bylo jasné, že to vše je zapomenuté a opomíjené umění pro děti. Velice rychle jsem vybudoval jednu z největších sbírek historických hraček na světě. Jednu kolekci vystavuji v Mnichově, jednu v Praze.

Střídavě v Praze a v Mnichově také žijete.

Bavorský Mnichov je dobré místo pro život. A jsme tam doma. Ve Schwabingu se na ulici i na trhu vzájemně zdravíme. Máme své dodavatele, hospody, správkáře, znají nás u řezníka, na poště i v bance, máme své doktory. Ve srovnání s Prahou je to takové poklidné lázeňské velkoměsto bez troubení a strkání. Blízko do hor, blízko k moři. V Praze jsem za tři hodiny – tam jsem také doma. V Mnichově bývala rozhlasová stanice Svobodná Evropa. Lidé tam žili spolu, bylo to malé Česko. Někteří pro svou práci ani nepotřebovali umět německy. V Mnichově je také fungující česká farnost, kterou vede český kněz. Mnoho let tam působí P. Karel Fořt, s nímž jsme přátelé.

Karel Fořt se chce po desítkách let v exilu vrátit zpátky do vlasti natrvalo. A vy?

Rozhodně. Před lety jsem inzeroval, že koupím hrob na Vyšehradě, abych se tedy vrátil. Nakonec jsem tam skutečně jeden hrob dostal, ale bylo to u hlavy Zdeňka Nejedlého. Tam se mi ležet nechtělo, tak jsem si řekl, že koupím druhý a ten první prodám. Koupil jsem druhý a první si pořád nechával do zásoby, jako řádný sběratel. Nakonec jsem měl na Vyšehradě hroby tři, ale ve všech přece nemohu ležet. Takže jsem dostal rozum a už mám jen jeden – má číslo 48. Kdo přijde na Vyšehrad brankou od Slavína, narazí na moji stélu. Na svůj hrob občas chodím jako na výlet do budoucnosti. Posledně jsem tam zastihl dvě starší dámy, které si povídaly. „Prosím vás, on ten Steiger už nežije?“ Druhá povídá: „Jo, četla jsem o něm něco v novinách.“ Tak takhle se mnou je. Nosí mi tam kytky, zalévají mne už teď. Prima.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay