Pomáhat alkoholikovi? Začněte u sebe

Vydání: 2017/33 Olomouc žije setkáním mládeže, 21.8.2017, Autor: Jiří Macháně

JAN JÍLEK je terapeutem závislých. Je odborníkem na jev nazývaný spoluzávislost, což je stručně řečeno úděl těch, kteří žijí s lidmi, kteří pijí alkohol, berou drogy nebo podlehli hazardu.


Závislí svůj problém často tají a ničí sebe i své okolí. Snímek Vojtěch Vlk


Je příznačné, že dříve než závislá osoba si problému všimnou blízcí lidé.

Ano, ovšem ti nejbližší se v tu chvíli obvykle sami potýkají s problémem spoluzávislosti. Vůbec si neuvědomují, že přebírají myšlení i způsoby závislého a mají nemístná očekávání. Například že ten druhý udělá to, co by podle nich udělat měl, protože je přece zbožný křesťan a musí vědět, že ubližuje druhým. Očekávají, vychovávají, přebírají zodpovědnost. Manželka za mnou přijde a stěžuje si: „Já jsem mu kolikrát dala peníze, aby zaplatil účty, nakoupil – a on je vždycky prochlastá.“ Já jí na to odpovím: „Co jste čekala? Už víte, jak se chová, že je nepoučitelný zkušeností, že když si sedne do hospody, končí to nad ránem, opicí, zvracením, je mu blbě. Ví to, ale vždycky věří, že to tak nebude. A vy se chováte stejně, věříte, že tentokrát s penězi opravdu dojde, kam je třeba.“

Jak toto chování prolomit?

Spoluzávislý člověk musí v první řadě změnit své vlastní chování. Když se budu držet zmíněného příkladu, pak nesvěřovat závislému peníze, neočekávat, že dokud pije, bude ochoten svůj problém nahlédnout a řešit. To je vždycky nejtěžší věc, protože spoluzávislý chce žít jako majitel pravdy a návodu, co se sebou musí alkoholik neprodleně udělat.

Spoluzávislí většinou přijdou s tím, že chtějí vědět, jak na to, aby jejich blízký přestal pít. To je bolestný omyl, protože není v jejich moci to zařídit. Mohou se však začít chovat tak, aby pro závislého vytvořili podmínky, v nichž se mu nebude pít dobře. Aby zjistil, že když pije, tak je – a nakonec třeba i zůstane – sám. Že nikoliv ti druzí, ale on má problém.

Jenže jak tohle zařídit?

Ideálně začít chodit do terapie. Ale to je pro většinu lidí naprosto nepřijatelné, odmítnou to s tím, že problém má závislý a musí s tím něco udělat a oni že budou dohlížet, řídit to a budou ti spravedliví. Vždycky si v této situaci vzpomenu na Krista, když přivedli Máří Magdalénu, že tato žena zcizoložila a podle Zákona má být ukamenována. Kristus říkal: „Kdo z vás je bez viny, ať první hodí kamenem“. A k ženě později promlouvá: „Kde jsou tví soudci? Tak ani já tě nesoudím“. Víte, je těžké nedostat se do role soudce, který má v rukou spravedlnost. Má rada tedy zní: začít prvně řešit své vlastní problémy, selhání, omyly, způsob komunikace, chování, vidění světa.

Pýcha spoluzávislého bývá někdy stejně velká jako pýcha závislého. Spoluzávislý na sebe v touze pomáhat klade příliš velký nárok. Pýcha nám velí, abychom si mysleli, že jsme mocní. Církev nás naproti tomu učí pokoře, že někdy nemůžeme udělat nic víc, než se modlit.

Spoluzávislý je tedy bezmocný?

Proti alkoholu je stejně bezmocný jako závislý. Ve své bezmoci ale může zjistit, že když ji přijme, přetaví ji v obrovskou sílu.

To je stejné jako u alkoholika.

Proto se tomu říká spoluzávislost. Někteří terapeuti říkají: „Přijďte, poraďte se, abyste mohli pomoci.“ Jenže spoluzávislí nevidí svou bezmoc a zůstanou tak, dokud si nepřipustí, že s alkoholismem nebo narkomanií blízkého sami nemohou nic udělat. Musejí zachránit prvně sebe, aby mohli zachránit třeba i své děti.

A nakonec i závislého?

Nikoliv. Ten se musí zachránit sám. Na něm je, aby sebral své síly a přijal svoji bezmoc. Svépomocné sdružení anonymních alkoholiků říká: „Přijmi svoji bezmoc a obrať se na vyšší moc.“ Znamená to opustit svou pýchu a přijmout svoji omezenost a slabost, abychom mohli dělat velké věci. To nás ostatně učí i světci.

Takže v pýše, bezmoci, omezenosti a slabosti se ocitají tak říkajíc všichni zúčastnění?

Blízko nečekanému rozuzlení ovšem může být spoluzávislý. Nebývá intoxikovaný, a navíc je motivovaný k pomoci. Radím jim: „vzdalte se“. Neříkám: „rozveďte se“ jenom „vzdalte se a nenechte se ničit“. Nechat si ubližovat je totiž stejný hřích jako někoho ničit. „Miluj bližního svého jako sebe sama,“ zní jedno z přikázání lásky. Doporučuji vzdálit se na čas i s dětmi do bezpečí, abychom tam společně přežili. Vystavit závislého samotě, opuštění, ztrátě, bezmoci. Dočasně. Najednou bude trčet sám jako kůl v plotě. Spoluzávislý tak může ukázat svému protějšku: protože tě miluji a miluji sebe, tak z lásky ti nedovolím, abys udělal něco, co může být tvé prokletí. Prospěje tak sobě i svému nejbližšímu.

Jak to bude znít v Katolickém týdeníku, když jednomu z manželů radíte, aby odešel?

Nepoužil jsem slovo odejít, odchod by znamenal opustit. Ale vzdálit se do bezpečí. Neopouštěj, ale vzdal se.

Závislí nejsou přes svůj stav zcela zbaveni soudnosti, aby nebyli schopni nahlédnout to, co dělají. Zvláště když jsou v kocovině, přesně vědí, co udělali blbě, umí to popsat. Závislost spočívá v tom, že touha po droze je silnější než vědomí toho, co je zlé, než vědomí hříchu.

Závislost patří do kategorie „za to si může sám/a“ – a lidé bývají ve svých soudech nemilosrdní. Ale když někdo dostane rakovinu třeba nezdravým životem, tak se k němu obvykle přistupuje se soucitem.

Obojí znamená, že zacházím svévolně se svým životem a zdravím, nemiluji sebe sama a nedbám na druhé, kteří o mě mají strach. Alkoholik žil evidentně vnitřně nezřízeným životem, což je dobře viditelný hřích, který se snadno odsuzuje. Když má někdo rakovinu ze stejných důvodů, není to tak zjevné, a tam se i polituje. Jsou to ovšem totožné situace. Jen v jedné z nich příliš nechováme k člověku úctu.

Čím to?

Tak zčásti pokrytectvím – a potom společnost zaměřená na výkon to vyžaduje. Máme tu kult alkoholu, už malé děti učíme slavit náhražkou sektu. Alkohol patří k zábavě. Musíš umět s alkoholem zacházet, musíš umět řídit pod vlivem alkoholu a chodit do práce, když piješ. Zvládáš-li to, pak je všechno zdánlivě v pořádku. Když vybočíš, jsi považovaný za outsidera, toho slabého, který nezvládá svůj život. A ti druzí, než třeba dostanou rakovinu, tě takto vidí. A když někdo vstoupí do terapie nebo do léčby, ukáže tím svoji slabost a svoji neschopnost. Závislí svůj problém raději tají a tutlají, ničí sebe i své okolí, až nakonec v těch nejhorších případech skončí s krabicí vína žebrající někde u obchodního domu.

To jsou ale téměř nesdělitelné zkušenosti.

Většině společnosti, včetně té věřící, je to naprosto nesrozumitelné a nepochopitelné. Náhled na závislé lidi bez blízké zkušenosti je těžký. K tomu se přidává pocit „mě se to prostě netýká“ a „zase se to přehání“. Není divu – vždyť i samotnému závislému často trvá měsíce i roky, než dojde k tomu, že má problém.

JIŘÍ MACHÁNĚ
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma



Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay