12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Pomáhat alkoholikovi? Začněte u sebe

21. 8. 2017

|
Tisk
|

JAN JÍLEK je terapeutem závislých. Je odborníkem na jev nazývaný spoluzávislost, což je stručně řečeno úděl těch, kteří žijí s lidmi, kteří pijí alkohol, berou drogy nebo podlehli hazardu.

Vydání: 2017/33 Olomouc žije setkáním mládeže, 21.8.2017, Autor: Jiří Macháně


Ano, ovšem ti nejbližší se v tu chvíli obvykle sami potýkají s problémem spoluzávislosti. Vůbec si neuvědomují, že přebírají myšlení i způsoby závislého a mají nemístná očekávání. Například že ten druhý udělá to, co by podle nich udělat měl, protože je přece zbožný křesťan a musí vědět, že ubližuje druhým. Očekávají, vychovávají, přebírají zodpovědnost. Manželka za mnou přijde a stěžuje si: „Já jsem mu kolikrát dala peníze, aby zaplatil účty, nakoupil – a on je vždycky prochlastá.“ Já jí na to odpovím: „Co jste čekala? Už víte, jak se chová, že je nepoučitelný zkušeností, že když si sedne do hospody, končí to nad ránem, opicí, zvracením, je mu blbě. Ví to, ale vždycky věří, že to tak nebude. A vy se chováte stejně, věříte, že tentokrát s penězi opravdu dojde, kam je třeba.“
Spoluzávislý člověk musí v první řadě změnit své vlastní chování. Když se budu držet zmíněného příkladu, pak nesvěřovat závislému peníze, neočekávat, že dokud pije, bude ochoten svůj problém nahlédnout a řešit. To je vždycky nejtěžší věc, protože spoluzávislý chce žít jako majitel pravdy a návodu, co se sebou musí alkoholik neprodleně udělat.
Spoluzávislí většinou přijdou s tím, že chtějí vědět, jak na to, aby jejich blízký přestal pít. To je bolestný omyl, protože není v jejich moci to zařídit. Mohou se však začít chovat tak, aby pro závislého vytvořili podmínky, v nichž se mu nebude pít dobře. Aby zjistil, že když pije, tak je – a nakonec třeba i zůstane – sám. Že nikoliv ti druzí, ale on má problém.
Ideálně začít chodit do terapie. Ale to je pro většinu lidí naprosto nepřijatelné, odmítnou to s tím, že problém má závislý a musí s tím něco udělat a oni že budou dohlížet, řídit to a budou ti spravedliví. Vždycky si v této situaci vzpomenu na Krista, když přivedli Máří Magdalénu, že tato žena zcizoložila a podle Zákona má být ukamenována. Kristus říkal: „Kdo z vás je bez viny, ať první hodí kamenem“. A k ženě později promlouvá: „Kde jsou tví soudci? Tak ani já tě nesoudím“. Víte, je těžké nedostat se do role soudce, který má v rukou spravedlnost. Má rada tedy zní: začít prvně řešit své vlastní problémy, selhání, omyly, způsob komunikace, chování, vidění světa.
Pýcha spoluzávislého bývá někdy stejně velká jako pýcha závislého. Spoluzávislý na sebe v touze pomáhat klade příliš velký nárok. Pýcha nám velí, abychom si mysleli, že jsme mocní. Církev nás naproti tomu učí pokoře, že někdy nemůžeme udělat nic víc, než se modlit.
Proti alkoholu je stejně bezmocný jako závislý. Ve své bezmoci ale může zjistit, že když ji přijme, přetaví ji v obrovskou sílu.
Proto se tomu říká spoluzávislost. Někteří terapeuti říkají: „Přijďte, poraďte se, abyste mohli pomoci.“ Jenže spoluzávislí nevidí svou bezmoc a zůstanou tak, dokud si nepřipustí, že s alkoholismem nebo narkomanií blízkého sami nemohou nic udělat. Musejí zachránit prvně sebe, aby mohli zachránit třeba i své děti.
Nikoliv. Ten se musí zachránit sám. Na něm je, aby sebral své síly a přijal svoji bezmoc. Svépomocné sdružení anonymních alkoholiků říká: „Přijmi svoji bezmoc a obrať se na vyšší moc.“ Znamená to opustit svou pýchu a přijmout svoji omezenost a slabost, abychom mohli dělat velké věci. To nás ostatně učí i světci.
Blízko nečekanému rozuzlení ovšem může být spoluzávislý. Nebývá intoxikovaný, a navíc je motivovaný k pomoci. Radím jim: „vzdalte se“. Neříkám: „rozveďte se“ jenom „vzdalte se a nenechte se ničit“. Nechat si ubližovat je totiž stejný hřích jako někoho ničit. „Miluj bližního svého jako sebe sama,“ zní jedno z přikázání lásky. Doporučuji vzdálit se na čas i s dětmi do bezpečí, abychom tam společně přežili. Vystavit závislého samotě, opuštění, ztrátě, bezmoci. Dočasně. Najednou bude trčet sám jako kůl v plotě. Spoluzávislý tak může ukázat svému protějšku: protože tě miluji a miluji sebe, tak z lásky ti nedovolím, abys udělal něco, co může být tvé prokletí. Prospěje tak sobě i svému nejbližšímu.
Nepoužil jsem slovo odejít, odchod by znamenal opustit. Ale vzdálit se do bezpečí. Neopouštěj, ale vzdal se.
Závislí nejsou přes svůj stav zcela zbaveni soudnosti, aby nebyli schopni nahlédnout to, co dělají. Zvláště když jsou v kocovině, přesně vědí, co udělali blbě, umí to popsat. Závislost spočívá v tom, že touha po droze je silnější než vědomí toho, co je zlé, než vědomí hříchu.
Obojí znamená, že zacházím svévolně se svým životem a zdravím, nemiluji sebe sama a nedbám na druhé, kteří o mě mají strach. Alkoholik žil evidentně vnitřně nezřízeným životem, což je dobře viditelný hřích, který se snadno odsuzuje. Když má někdo rakovinu ze stejných důvodů, není to tak zjevné, a tam se i polituje. Jsou to ovšem totožné situace. Jen v jedné z nich příliš nechováme k člověku úctu.
Tak zčásti pokrytectvím – a potom společnost zaměřená na výkon to vyžaduje. Máme tu kult alkoholu, už malé děti učíme slavit náhražkou sektu. Alkohol patří k zábavě. Musíš umět s alkoholem zacházet, musíš umět řídit pod vlivem alkoholu a chodit do práce, když piješ. Zvládáš-li to, pak je všechno zdánlivě v pořádku. Když vybočíš, jsi považovaný za outsidera, toho slabého, který nezvládá svůj život. A ti druzí, než třeba dostanou rakovinu, tě takto vidí. A když někdo vstoupí do terapie nebo do léčby, ukáže tím svoji slabost a svoji neschopnost. Závislí svůj problém raději tají a tutlají, ničí sebe i své okolí, až nakonec v těch nejhorších případech skončí s krabicí vína žebrající někde u obchodního domu.
Většině společnosti, včetně té věřící, je to naprosto nesrozumitelné a nepochopitelné. Náhled na závislé lidi bez blízké zkušenosti je těžký. K tomu se přidává pocit „mě se to prostě netýká“ a „zase se to přehání“. Není divu – vždyť i samotnému závislému často trvá měsíce i roky, než dojde k tomu, že má problém.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou