26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Pokud chceme kupředu, dívejme se zpátky

10. 1. 2017

|
Tisk
|

Jak budou naše děti jednou vzpomínat na své prarodiče? Ta odpovědnost leží na rodičích, kteří mají jedinečnou možnost vést děti k poznání dobra skrz historii vlastní rodiny. Hrdinové i kostlivci – stejně mají sílu ukotvit náš život, říká psycholožka MARTA LUZAROVÁ.

Vydání: 2017/2 Koledníci rozdávají radost, 10.1.2017, Autor: Karolína Peroutková

Příloha: Doma



Je dobré a užitečné vyprávět dětem o tom, jak to bylo za starých časů. Co prožívali jejich rodiče i prarodiče. Samy o sobě se však děti na své předky začnou doptávat až v dospívání – v adolescenci, kdy se v nich začnou ozývat otázky typu: Kdo vlastně jsem? Po kom jsem zdědil takovou povahu? Komu jsem podobný? A samozřejmě také: Budu mít sílu zvládnout svůj život? Měl někdo v rodině problémy jako já?
Všichni potřebujeme někam patřit, do nějakého společenství, které má svou pevnou stabilitu mimo jiné i kvůli svým dlouhým a výživným kořenům. Protože naši předkové jsou součástí nás samotných, našeho života, a neseme jejich geny, učí se děti více rozumět samy sobě. Učí se ze zkušenosti a moudrosti svých předků, jejichž činy mohou být pro ně inspirací. Zkrátka každý člověk, který chce dobře poznat sám sebe, potřebuje v prvé řadě znát své kořeny. Děti mohou také více porozumět vztahům ve své rodině.
Ano, znalost osudů jednotlivých členů rodiny také významně pomáhá dětem formovat jejich sebevědomí. Například babička, která zvládla v těžkých podmínkách vychovat a postavit do života pět dětí, je velkým vzorem pro vnučky, pravnučky. Pokud se člověk sám ocitne v náročné situaci, snadno se mu vybaví, kdo z jeho rodu byl v podobných podmínkách a jak situaci vyřešil. V hloubi duše nás posiluje vědomí, že když to zvládli naši předci, tak to přece zvládneme i my. Užitečný k poučení může být i fakt, že někteří předkové si v životě nevedli úplně nejlépe. Nemusíme tak opakovat jejich chyby.
Každá rodina má svou zajímavou, jedinečnou historii. Někde se události i tradice rodu dosud ústně předávají z jedné generace na druhou. Je dobré vyhledat nejdéle žijící členy rodu, kteří si toho nejvíce pamatují, a zajímavé věci nějakým způsobem uchovat a předat mladé generaci. Kdo má k tomu podmínky a dost času, může samozřejmě vést i písemně rodinnou kroniku.
Můžeme si nakreslit rodokmen rodiny, ve kterém jsou uvedeni naši sourozenci s rodinami, naši rodiče, jejich sourozenci s rodinami, naši prarodiče a jejich sourozenci. Dál už většinou naše osobní paměť nesahá a pro základní poznání to není ani potřeba. I tak už rodokmen obsahuje hezkou řádku lidí. K jednotlivým jménům si můžeme poznačit povolání, místo, kde předkové žili a zemřeli. A pak shromažďujeme další zajímavosti – například jakou měl kdo povahu, charakter, jaké byly vzájemné vztahy v rodině, zvyky, tradice, víra, majetkové poměry, významné události, postavení ve společnosti, nemoci, jak se žilo za války, kdo měl koho rád, proč si vzal právě toho a toho... Více se můžeme věnovat výrazným osobnostem našeho rodu, které nás nejvíc ovlivnily či přímo formovaly naši životní cestu.
Děti z našeho projevu vycítí, jaký postoj chováme vůči svým příbuzným – ať už k živým či zemřelým. Každá širší rodina má nebo měla ve svém středu nějakou „černou ovci“, „ostudu rodiny“. Například někdo propil celý majetek, jiný měl nemanželské dítě, někdo si vzal život anebo to někdo dotáhl až do kriminálu. Často se jedná o rodinné tabu, nesmí se o tom mluvit.Pro děti však není problémem žádná skutečnost, se kterou jsme my rodiče vyrovnaní.
Máme jedinečnou možnost dát si do pořádku vztahy s našimi zemřelými. Smířit se, odpustit a přijmout s láskou ty, u nichž jsme to neudělali. Pak nebudeme mít problém hovořit s dětmi o komkoli v klidu, přiměřeně jejich věku, bez nevhodných podrobností.
Dětem neublíží fakt, že všichni naši předkové nebyli dokonalí. Naopak, z této reality mohou získat zkušenost, že ne každému se v životě vede dobře, ne každý má stejně dobré podmínky a hřivny. Ale že i za těchto okolností je potřeba se nevzdávat a překonávat překážky.
Určitě. I nám samotným se může rozšířit obzor, co se týče našeho sebepoznání a většího pochopení rodinných vazeb. A můžeme také lépe porozumět chování našich dětí.
Ano, většina lidí má přirozenou potřebu nalézt své vlastní kořeny, často je však tato touha přehlušena jinými, aktuálnějšími starostmi. Výhodou jistě je, pokud děti mohou získávat už od počátku cenné základní informace o svých předcích, které se pak podílejí na formování jejich vlastní životní dráhy. Je to právě babička a dědeček, kdo jsou pro vnuky významným přirozeným zdrojem poznávání starých „dobrých“ i těžkých časů, zdrojem zkušeností a životní moudrostí. Neochuzujme proto naše děti o tuto možnost. A dopřejme také našim prarodičům prostor, aby s námi mohli sdílet své vzpomínky. Vesměs to dělají rádi.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou