26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Pohledy věčnosti

20. 8. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/34 Jakub Deml inspirativní i po 130 letech, 20.8.2008

Příloha: Perspektivy

Dne 23. července 2008 odešel jeden z nejsvobodnějších českých umělců, malíř Ivan Sobotka – umělec vzácné osobní integrity. Odešel do světa, který tušíme za jeho obrazy. Do světa, který, ač je součástí naší existence, vnímáme jen svým vnitřním zrakem. Nebeské kůry jsou nyní osvěženy jeho břitkým vtipem a pregnantními soudy, které nikdy nebyly odsouzením, protože za nimi bylo citlivé a vroucí srdce laskavého člověka a umělce v pravém smyslu toho slova. Přináležel ke generaci, jejíž start do života poznamenala dvojí totalita. Válečná léta prožil jako student gymnázia v Moravských Budějovicích, kde se roku 1927 narodil. Rodný kraj pro něj neznamenal jen to, čemu říkáme dětství – místo pro formování citovosti a názorového ukotvení. Byl to kraj, který byl poznamenán přítomností osobnosti básníka Otokara Březiny, jeho metafyzických úvah a veršů. Tento básník k sobě připoutal další tvůrčí osobnosti, které v kraji zanechaly svoji stopu. Ať to byl básníkův přítel, sochař František Bílek, který mesianisticky propojil svoji uměleckou tvorbu s nábožensko-filozofickým myšlením, nebo básník a kněz Jakub Deml, který se stal Březinovým mistrným interpretem. Ještě větší význam pro Ivana Sobotku však měl Josef Florian, který od počátku dvacátého století budoval v nedaleké Staré Říši svůj velký projekt studia věd, teologie a umění. V produkci staroříšského nakladatelství se Sobotka seznamoval s nejvýznamnějšími reprezentanty expresionismu ve všech jeho podobách, od projevů fauvismu až po kubismus. Pro utváření jeho uměleckého myšlení měli vliv zejména Georges Rouault, Josef Čapek, Bohuslav Reynek a básníci Georg Trakl nebo Léon Bloy.
První umělecké kroky Ivana Sobotky a představení jeho malířských pokusů na společných výstavách se odehrály v okruhu výtvarných umělců jihozápadní Moravy, kteří v něm probouzeli pocit radosti z tvorby. Byli to zejména František Šindelář, Josef Kapinus, Otto Stritzko, s nimiž udržoval kontakty ještě dlouho po svém trvalém přesídlení do Prahy.
Po maturitě nastoupil na Akademii výtvarných umění v Praze, kterou absolvoval roku 1951 v ateliéru profesorů Sychry a Pukla. Studium mu přineslo především podnětné přátelské kontakty s uměleckými druhy Pavlem Brázdou, Věrou Novákovou, Jitkou Kolínskou, Robertem Piesenem, Vladimírem Komárkem a dalšími. Současně také rozšířil své znalosti světového výtvarného umění. Ke svým uměleckým vzorům přiřadil Pabla Picassa, Henri Matisse, Giorgia Morandiho a zejména milovaného Pierra Bonnarda. Mohli bychom však jmenovat dál – ve svém dychtivém zájmu o umění vlastně nikdy nepřestal. Jazykově mimořádně vybaven studoval knihy o umění celý život. Přitom ve svém výtvarném názoru zůstal vždy svůj. Po absolvování akademie si volil za zdroj své obživy profese nemající s výtvarným uměním většinou příliš společného, aby se mohl soustředěněji a nezávisleji věnovat malbě. Omezil tím sice možnosti prezentace své výtvarné práce, získal však víc. Uchoval si svůj vnitřní svět, svobodu a nezávislost.
Ivan Sobotka se velmi brzy propracoval k tématům, která jej provázela až do konce jeho tvorby. Přibližně v polovině padesátých let ustupuje od narativnosti obrazů a omezuje jejich barevnost. Začínají vznikat první „hlavy“, kterým se téměř výhradně věnoval až do chvíle, kdy naposledy odložil štětec. Sobotka pracoval technikou tempery, kterou vnímal jako nejpřirozenější. Na plátně, ale většinou na papíře zpracovával náměty, odrážející stav lidské duše při reflexi biblických událostí, při meditaci. Prostředkem tohoto sdělení je hlava, jejíž vnější podoba má druhotný význam. To platí dokonce i v případě několika portrétů (Bohuslav Reynek, Max Jacob, Hugo Ball). Ke každému tématu se vrací vícekrát, dokud nedocílí nejtěsnějšího přiblížení k původní myšlence. Dosahuje toho jemnými nuancemi v lineární kresbě, ve výrazu očí, rtů. Často ani nezvýrazňuje mužské či ženské rysy tváří. Zavřené oči poukazují na obrácení do nitra. Nejde ale přitom o hledání abstraktní rovnováhy, o sugesci klidu a ticha, sám o tom řekl: „Ne, o ticho nejde, nevšiml jsem si toho. Lidi mluví, ale nešeptají. Latinské přísloví: Tím, že mlčí, křičí.“ Jeho barevná paleta se pohybuje v tlumených odstínech světle modré, šedé a příbuzných tónech. Malířskou plochu vnímáme jako soustředěnou práci světla.
Ivan Sobotka zůstal svému oblíbenému expresionismu věrný až do konce. Oproštěním malířského výrazu a stálým zjednodušováním (můžeme říci i odříkáním) za účelem intenzivnější koncentrace se mu podařilo dosáhnout hluboce duchovního sdělení. Tento dnes již tak vzácný dar přímo vybízí k začlenění do liturgického prostoru. Podařilo se to však pohříchu pouze ve třech vzácných případech, jimiž jsou nástěnná malba Davida a Goliáše v Klecanech, práce pro kapli v Malešicích a pro farní kostel v Prádle u Nepomuku.
Ivan Sobotka byl z rodu tvůrců ikon nebo dnes již anonymních románských umělců. Jeho obrazy na nás působí podobně jako gregoriánský chorál, v němž se zpěv pohybuje v rozpětí několika tónů, zatímco duch nahlíží do nekonečné, nepostižitelné tváře Boží. R.I.P.
Ivo Binde
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou