poezie L. Puršla - Aby slova udržela nit...

Vydání: 2005/45 Poslední věci člověka, 31.10.2005, Autor: Tomáš Vučka

Příloha: Perspektivy

Básnická sbírka Ladislava Puršla (nar. 1976) Paměť vody má blízko ke kontemplativním veršům Bohuslava Reynka, totiž k oné specificky melancholické tónině, na níž tento básník cítil a myslil. Souzvučnost obou autorů je nejvíce patrná, srovnáme-li Puršlovu poezii především s Reynkovou pozdní tvorbou.

Podobně jako autor Odletu vlaštovek buduje i Puršl své básnické obrazy z motivů prostých a drobných: skutečnost se u Puršla rodí z jednotlivostí a detailů. Básníkův svět není rozestřen do širokého horizontu, nýbrž soustředěn do uzavřeného prostoru duše, v němž se v analogiích zjevují celé světy: v drobném detailu, v záhybu ostřice, která zvlněná na žertvách zpívá, zaznívají podoby velkého světa, resp. řada jeho vnitřních souvislostí. Epično, velký lidský příběh musí být odvozen až druhotně, až po prožití jednotlivostí a na základě odhalených korespondencí. Přímo je to řečeno v básni Podoba, v níž naznačené orfické pojetí zrodu všehomíra a platónské teze o duchovních předobrazech poukazují na skutečnost, že každé bytí je vrženo do přediva vztahů k bytí jinému - napříč prostorem i časem. Tento do jisté míry metafyzický rozměr Puršlovy poezie zaznívá latentně i v řadě jeho dalších básní.

Puršlovu poezii obklopuje kruh fatálnosti, atmosféra stáří, melancholie a smrti (Za čekárnou na smrt a po slzách / sedím se svým stínem / v hospodě Říjen). Krajina, která u Puršla hraje významnou roli, je téměř vždy krajinou zbičovanou, krajinou trpící, chudou a sychravou. Pocity úzkosti stupňuje stísněnost prostoru a opakující se motiv zimy, podobně jako neustále přítomné vědomí bytostné samoty (Je rybí den. Polévka je horká. / Kouří se od úst jak z teplých rakví. / Ve studních ticho. A jakoby nic / zima se vkrádá do světnic). Tíseň, která z Puršlových veršů dýchá, je ale současně poetická: bolest je zjemněna krásou, smrt vyvedena z vlastní ohyzdnosti smířlivým odevzdáním se proudu dění (Říkám: ta stará paní asi umře. / A mluvím jako kaštany na podzim. / A víříme spolu vzpomínky a prach). A právě v obrazech smrti a samoty nakonec téměř pokaždé zazní jistá spirituální jistota, tušení Přesahujícího.

Úzkost a významovou naléhavost stupňuje rovněž básníkova záliba v nedořečeném, torzovitém naznačení (Tam, kde začíná Černěves / ta černá ves zakletá v ostružinách. / Kde se kdysi někdo. / Na bažinách), podobně jako několikrát užité významově protikladné zakončení strofy. Pachuť ironie a náhlé zjevení tísně, kterou takový básnický postup navozuje, dokládá poslední verš básně Břevnoc: Čarodějnou vůní noci / snáší se na dosah. / Měsíc. Beránek v tmách. / A hvězdy vlci.

Zajímavá je Puršlova práce s rytmem a rýmem. Jen v několika málo básních je rytmus i rým pravidelný. Mnohem častěji básník rýmovou formu, stanovenou na začátku strofy, opouští: rým je přerývaný či useknutý nebo se zcela vytrácí, a spolu s ním i výchozí rytmus. Báseň se zadrhává, vzpírá a její melodika se co chvíli proměňuje, ustupuje, a vzápětí se vynořuje ve zcela jiné podobě - takový postup obohacuje verše o další rovinu sémantickou i dynamickou. V jiných případech sahá autor k rýmům vnitřním: Nesla do černého lomu odlitý zvon. / A jádro atomu k tomu / znělo jak jádro zvonu, když rozdrtí tón - eufonická dokonalost těchto veršů je zřejmá a dokládá autorovu pečlivou a jemnou práci se slovem a melodií. Bohatá škála formálních postupů, zajímavě kombinovaných a citlivě propojených s významovou kvalitou slov i celých obrazů, pak v celku činí z devětatřiceti Puršlových básní dílo zralé, vyvážené a uchvacující.

Říci tak akorát / a neříci nic / přesto aby slova / udržela nit / a sebe nepopřela / ústa nezapřela – zachování míry slov, prostota a současně intenzita básnických obrazů, celé předivo skrytých souvislostí mezi světy zakleté do dvou, tří veršů, to vše se spolu s propracovanou formou Ladislavu Puršlovi podařilo znamenitě. Autorova sbírka, navazující na linii české kontemplativní poezie, se zcela vymyká současné tvorbě mladých básníků. Stojí osamoceně jako mistrovský monolit a je zřejmé, že osamocená i zůstane, stejně jako poezie Weinerova, Reynkova či Rotreklova. Bude to poezie zvláštních chvil, poezie intimního sblížení světů v lidském nitru.

Puršlovy verše doplňují černobílé fotografické koláže Markéty a Karla Cudlínových a drobnou, velmi prostě vypravenou knížečku je možno zakoupit – jak stojí v tiráži – u pana Jakuba Hlaváčka ve městě Praze.

* * *

Ladislav Puršl: Paměť vody, Malvern, Praha 2004

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 21 21. – 27. května 2019

Chrámy zvou k noční návštěvě

Více než 1 600 kostelů a modliteben se tento pátek zapojí do Noci kostelů. Stovka z nich poprvé.

celý článek


Redakci KT navštívil nuncius

Minulé úterý zažila redakce vzácnou návštěvu. Do týdenní porady se zapojil apoštolský nuncius Charles D. Balvo.

celý článek


Pouť se čtenáři na Velehradě

Pro čtenáře, posluchače a diváky křesťanských médií připravili jejich tvůrci společnou pouť na Velehradě. Uskuteční se na Den dětí – v sobotu 1. června.

celý článek


Jak žít v náboženské pustině

Kostel praská ve švech. Na nedělní mši svaté se sejde tolik lidí, že musejí stát. Věková skladba je pestrá. Takové poměry jsou v některých oblastech spíše vzácným jevem.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay