Vydání: 2006/46 Otazníky z křesťanských ložnic, 14.11.2006, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

V rubrice Glosy 19. čísla Perspektiv jsme psali o dění uvnitř KDU-ČSL a pokusili jsme se odhadnout úkoly, které tuto stranu čekají. – Bylo jich hned pět. Mimo jiné i tento: KDU-ČSL by měla „konfrontovat své údajné křesťanství se svým partajnictvím“. Jistý čtenář, nespokojený s touto formulací, žádal o vysvětlení. Snad mu je poskytlo interview s Mariánem Hoškem (Perspektivy 21/2006). Strana není církev, je více „světská“, víc se stará o své financování a o své místo na politické scéně, soutěží se v ní o moc, má své skandály (i ty „patří k věci“) – stejně jako jiné strany. Toto je její „partajnictví“... Bylo by dobré, kdyby si co nejvíc lidovců uvědomovalo netotožnost politické iniciativy a praktikované víry. Nikoli mimoběžnost, ale netotožnost. Politika je autonomní počínání, stejně jako např. věda, umění či ekonomika.

Nemáme to s lidovci snadné
V poslední době píší Perspektivy o KDU-ČSL častěji, nelze jinak. Předtím o ní raději nepsaly. Dříve občas psaly, ale pak toho nechaly. Pokud o ní psaly příznivě, ozvali se čtenáři-nelidovci a vytýkali nám, že děláme KDU-ČSL reklamu. Pokud jsme psali kriticky, ozvalo se mnohem víc čtenářů-lidovců, a ti nás obviňovali, že jejich stranu poškozujeme (odezva jiného typu se nevyskytla). Tak jsme toho raději nechali. Normální to nebylo, píšeme přece o ledasčem, i o jiných politických stranách. Prostě se nám (Perspektivám) nepodařilo navázat s KDU-ČSL racionální komunikaci.

Církev není politická strana
Církev si zachovává vůči demokratickým politickým stranám, včetně těch, které se hlásí ke křesťanství, neutralitu. V minulosti tomu bylo jinak. Křesťanské strany se chovaly jako „politická křídla“ většinových církví, což platilo za první republiky i o lidovcích. Této propojenosti církve s politikou se říkalo klerikalismus. Třeba Jan Šrámek, šéf strany, byl kněz. I Jozef Tiso, také šéf strany, byl kněz...
Po zkušenostech 20. století, kdy se nejedna křesťanská strana kompromitovala spoluprací s neliberálním režimem, církev proklamovala autonomii stranické politiky i svou distanci od ní, a myslí to upřímně, což je rozumné. Svazovat osud církve s osudem politické strany, která se k ní hlásí, by nebylo prozíravé. Například italská Democrazia christiana měla nespornou zásluhu na poválečné konsolidaci své fašistické a poté poražené vlasti. Nedávno dohrála – pro svou vnitřní zkorumpovanost. Inu, i strany mají své osudy...

I křesťanští politici bloudí
„Křesťanské“, v našem případě „katolické“ politické stany se ustavovaly v druhé polovině 19. století, aby politicky čelily náporu liberalismu a socialismu. Zareagovaly pozdě, církev ostatně též: Rerum novarum přichází až půlstoletí po Komunistickém manifestu. Odpověď na tzv. sociální, resp. dělnickou otázku (zbídačení velkých sociálních skupin) je promeškána – a přenechána jiným. Když je konečně nalezena, přichází nová výzva: totalitní hnutí a jimi nastolené režimy (komunistický, fašistický, nacistický). Svatý stolec tentokrát reaguje pohotověji (encykliky Mit brennender Sorge a Divini Redemptoris), mnozí církevní hodnostáři a křesťanští politici nikoli. Znepokojivá otázka: rozpoznávají křesťané znamení času včas? Teprve výslovný apel Druhého vatikánského koncilu – aggiornamento – srovnává krok.

Lidovci si vedli zprvu dobře...
U nás působí bezmála století jediná strana, která se hlásí ke křesťanství, a to (donedávna) ke katolickému – ČSL. Čeští evangelíci neměli potřebu politické organizace (avšak na Slovensku ano), sympatizovali spíše s programy liberálními a národně sociálními (dodnes je to znát). ČSL působila od počátku v prostředí katolicismu nenakloněném, lpělo na ní ódium „rakušáctví“ (aliance trůnu a oltáře). Jejímu architektu Mons. Šrámkovi se přesto podařilo etablovat ji na politické scéně, kde se osvědčila jako opora demokracie (i Masarykova „Hradu“). Její členstvo obstálo i za nacistické okupace (mluvím o politické straně, nikoli o skupině dezorientovaných publicistů za tzv. druhé republiky). – Po válce se naše země ocitla v  gravitačním poli totalitní moci sovětské ražby, na což nebyly připraveny ani její elity, ani veřejnost. Na poplach tehdy bili jednotlivci. Mezi katolíky (a lidovci) jich bylo víc než jinde. Šrámek, šéf strany, byl tehdy (podobně jako prezident Beneš) u konce svých sil.

...ale kriminálům neušli
Po únorovém převratu byla ČSL „restrukturována“ jako jiné organizace (pokud nebyly zrušeny). Stala se součástí poslušné Národní fronty, do čela byli uvedeni kolaboranti, zatímco její elita se ocitla v exilu nebo v kriminálech. Řadoví členové si dle možnosti uchovávali loajalitu ke straně v její předúnorové podobě a jako občané druhé kategorie „přežívali“ (tento vzorec chování přijala za svůj značná část naší veřejnosti). Dnes se o tom ví málo, i když by o tom mohli staří muklové vyprávět. V té době byly nelítostně likvidovány celé velké sociální skupiny (rolnictvo, živnostnictvo), z nichž se dříve rekrutovalo voličstvo ČSL. Stranu to – jak jinak? – devastovalo.
Lidovcům je dnes jejich „národněfrontovní“ minulost s oblibou předhazována. Toto klišé bychom neměli slepě přejímat. Je to zástupný důvod, jehož původnějším zdrojem je pravděpodobně vztah dnešního „většinového“ člověka k církvi jako instituci, ke křesťanské víře, k Bohu, k hodnotám prověřeným časem. Neznalost dějin je tu druhořadá.

Křesťané v politice to nemají snadné
Křesťané jsou dnes v Evropě „mizející populací“. U nás víc než jinde. Pokud se nechtějí stáhnout do bezpečného soukromí, měli by si a) uvědomit, že jsou společenstvím, b) přijmout misijní poslání a c) vstupovat do veřejného života. Jednou z možností sub c) je i angažovanost politická. Je to riskantní a každý k tomu nemá předpoklady (odvahu, hroší kůži...). Alternativou je – nevstupovat do politiky.
Jsou křesťané (i katolíci), kteří působí v různých stranách (ve všech, prý i v KSČM). Zvenčí není jejich působení příliš znát. Jiní se pokoušejí dát svému usilování podobu politické strany. Tou je v našem případě KDU-ČSL. Paralelní pokusy (KDS, ODA) selhaly.
Křesťanské strany jsou v Evropě na ústupu. Někde zanikly, jinde mění profil. Pokud se výjimečně ustaví (polská Liga či PiS), čerpají z populistických zdrojů, jejichž křesťanskost je velmi problematická. – Že je něco na ústupu, to ještě není důvod lámat nad tím hůl. Některé zvyklosti je radno zachovávat a některé postoje a pozice je radno hájit. I proti tlakům „ducha doby“.

Hledání vlastní tváře
Listopadový převrat zaskočil všechny, i devastované „národněfrontovní“ lidovce. Z tzv. bartončíkovské aféry si odnesli pocit ublíženosti, který je ještě více demobilizoval. Teprve s Josefem Luxem začali hledat svou tvář. Je škoda, že se nepodařila symbióza ČSL a Bendovy KDS, ale asi to tehdy jinak nešlo (zbyl z ní pouze problematický oficiální titul KDU-ČSL). Po Luxově předčasném odchodu upadla strana do rozpaků, z nichž si našla pochybné východisko v bezduchém partajnickém pragmatismu (podobně jako ODS a ČSSD). Mocenské hrátky našich politických elit jí skýtaly jedinou možnost: snažit se „být u toho“. Vsadila na mistra strategických her, pana Kalouska. Šlo to jen nějaký čas. Pak se členstvo vzbouřilo.
Je to u nás zcela ojedinělý případ, kdy členská základna volá nejen po změně kurzu, ale i profilu vlastní strany. Nepotřebují snad ostatní partaje podobnou lekci? – Lidovci se brzy sejdou a budou mezi sebou hledat ty, kdo trefí hřebík na hlavičku: kdo dokáží dát té nejasné vůli srozumitelný myšlenkový tvar (a koho vyslat na kapitánský můstek). Při stávající zemdlenosti strany to nebude snadné a možná, že se to nepovede hned napoprvé. Ale ten proces nastartoval...

Nenechme je na holičkách
V tuto chvíli je radno projevit našim bratřím i sestrám v Kristu, kteří se „dali na politiku“, solidaritu. Měli by tak učinit i ti, kdo se „na ni nedali“, protože jim „nevoní“, ať už pro to mají jakýkoli důvod (nezapomeňme, že nechuť k politice má i intelektuální narcis či estét, což je totéž). A pokud nám na KDU-ČSL něco „vadí“, měli bychom jí nabídnout pomoc, službu. Ona o ni nemusí stát, protože třeba ani neví, že ji potřebuje. Pak je dobré zkusit to napodruhé, napotřetí...
Co bychom snad měli vědět všichni, je toto: jsou situace, kdy jediným chováním, které má „glanc“, je poctivý ústupový boj. – V této situaci je dnes KDU-ČSL, ať už o tom ví, nebo ne. V podstatě jde o její přežití (alternativou je její politická smrt).