26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Podat bezdomovcům pomocnou ruku

19. 4. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/17 Velikonoce, 19.4.2011, Autor: Zdeněk Jančařík

Příloha: Perspektivy

Z různých stran dnes slyšíme, že počet bezdomovců v České republice rok od roku roste. Dokážete odhadnout, kolik asi lidí je dnes u nás bez střechy nad hlavou?

To je složitá otázka. Pokud bychom je chtěli spočítat, museli bychom si bezdomovce nejdřív nějak definovat, což není vůbec jednoduché. Stává se bezdomovcem člověk, který na ulici přespává, nebo jsou to lidé, kteří nemají jistý standard bydlení? A kde je hranice, kdy člověk bydlí jako příslušník většinové společnosti, a kdy naopak jako bezdomovec? A jak je to s lidmi, kteří žijí na ubytovnách nebo v azylových domech? Nebo v zahrádkářské kolonii bez elektřiny a tekoucí vody? Organizace Feansta vypracovala typologii bezdomovectví, kde mezi bezdomovce počítá osoby bez přístřeší (tedy lidi skutečně spící na ulici), osoby bez bytu (lidé spící v noclehárnách, ubytovnách a azylových domech), osoby bydlící v nevyhovujících podmínkách (lidé spící v holobytech či v zahrádkářských koloniích) a osoby bydlící v nejistém prostředí (lidé spící u přátel nebo neplatiči nájemného). Pokud bychom počítali všechny osoby patřící do zmíněných čtyř skupin, vyšlo by nám vysoké číslo. Naše pokusy stanovit počet bezdomovců se většinou týkají jen té první skupiny, která je také nejproblematičtější.

Máme dnes k dispozici nějaké konkrétnější údaje?

První pokus stanovit počet bezdomovců je ze sčítání lidu v roce 2001, kdy sčítací komisaři postrádali mnoho lidí na místě jejich trvalého bydliště. Následně v roce 2004 proběhlo sčítání bezdomovců v Praze a v roce 2006 v Brně. To probíhalo za pomoci dobrovolníků, kteří byli na významných místech, kam bezdomovci chodí, a sčítali bezdomovce, které identifikovali podle vzhledu. Celé sčítání trvalo dvě hodiny. Takto přišli ke třem tisícům v Praze a dvanácti stům v Brně. Jenže mnoho bezdomovců nelze identifikovat podle vzhledu a mezi normálními lidmi se ztratí, na druhé straně někteří lidé mohli být identifikováni podle vzhledu coby bezdomovci, a přitom mohlo jít o dělníky vracející se z práce či o seniory. Další pokus proběhl v Praze za pomoci neziskových organizací a došlo se k číslu čtyři tisíce. Studie vydaná v roce 2010 (Prudký, Kudy ke dnu) dospěla k číslu deset tisíc. Tyto pokusy o sčítání bezdomovců se týkají pouze lokálních míst a měst. Celorepublikový odhad nikdo nedokáže říct. Před čtrnácti lety pan Hradecký ze sdružení Naděje odhadoval třicet pět tisíc bezdomovců na celou republiku. Lze předpokládat, že počet bezdomovců se zvýšil, ale těžko říct, o kolik. Můžeme jen konstatovat, že počet bezdomovců roste a mění se i jejich složení. Objevují se mezi nimi stále mladší a starší lidé. První reálné výsledky přinese teprve letošní sčítání lidu, které na rozdíl od předchozího bude sčítat také bezdomovce, imigranty apod.

Ze zkušenosti každý ví, že většinou se jedná o osoby mužského pohlaví. Jak se vlastně člověk stane bezdomovcem?

Dříve se objevovali mezi bezdomovci pouze muži ve středních letech. Šlo o muže, kteří nikdy nebyli ženatí a neměli rodinu, pak stačilo, aby přišli o práci, a skončili na ulici. Pokud již byli starší a neměli žádnou kvalifikaci, zaměstnavatelé o ně nejevili zájem. Byli to často lidé, kteří nechtěli pracovat a měli problém s alkoholem i svými antisociálními sklony. Svými dispozicemi byli předurčeni k sociálnímu selhání. Postupem času se mezi bezdomovci začala objevovat jiná skupina lidí. To byli pro změnu lidé, kteří si již vybudovali jakési zázemí, postupně je ztratili, ale už neměli vůli budovat další. Mnozí z nich prošli rozvodem, dostali se do dluhů nebo se vrátili z vězení. Čím dál víc se mezi bezdomovci objevují lidé, kteří žili běžný život, a nic nenasvědčovalo, že by měli skončit na ulici. O příčinách bezdomovectví se v současné době dost diskutuje. Často se však jedná o kombinaci několika faktorů. Člověk žije v určitých vyšlapaných kolejích a pak přijde krize. Ta člověka vykolejí a on neví, jak ji řešit. Závisí pak na sociálním okolí, aby mu pomohlo vrátit se do správných kolejí. Pokud mu nikdo z blízkých (jako je rodina a přátelé) nepomůže, přichází na řadu státní pomoc, která by měla zajistit, aby se člověk v krizi nepropadl až ke dnu. Pomoc přichází v podobě sociál- ních dávek a jiné pomoci. Nepomůže- -li ani tato pomoc, takový člověk se stane bezdomovcem.

Občas se však mezi bezdomovci objeví i nějaká ta žena…

Ale ženy jsou více schopny a často také ochotny využít různé záchytné sítě (sociální služby a sociální kontakty). Muži často cítí hrdost a mají pocit, že krizi si musí vyřešit sami. Ženy mají často děti a stát se raději postará o ženu s dětmi než o samotného muže. Ženy také častěji setrvávají v nedůstojných vztazích a žijí s partnery, kteří je trápí nebo nemilují. Krize, která člověka zastihne, je velmi individuální. Člověk, který se ocitne na ulici, se teprve bezdomovcem stává. Většinou se zkoumají příčiny bezdomovectví, ale nezkoumá se, proč lidé na ulici zůstávají. Bezdomovcem se člověk stává teprve na ulici. Život na ulici s sebou nese několik zásadních vlivů, které pak osobnost mění, a člověk na ulici přejímá návyky i myšlení bezdomovců. Nikdo se bezdomovcem nestane pouze proto, že momentálně nemá kde spát, ale postupně – pobytem na ulici mezi ostatními bezdomovci a přijetím dalších atributů bezdomovectví.

Běžně se člověk ve městě setkává jednak s žebráky (třeba v centru Prahy nebo u kostelů), jednak se skupinami bezdomovců na určitých místech (stanice metra, nádraží). Někteří žijí po léta v jednom teritoriu a na první pohled zůstávají i vzhledem k sociální integraci pořád na místě. Jiní místa stále mění a často to s nimi jde rychle z kopce. Nakolik takový způsob existence mnohým z nich vlastně vyhovuje?

Ano, běžnému člověku pohled na bezdomovce samozřejmě evokuje to, že bezdomovec je na ulici dobrovolně a že mu patrně takový život vyhovuje. Jedná se patrně o jistou obhajobu naší lhostejnosti. Bezdomovec na ulici nutně vzbuzuje negativní emoce. Ty jsou racionalizovány myšlenkou, že většině bezdomovců život na ulici nevadí. Některým skutečně život na ulici vyhovuje, ale není možné si myslet, že by někdo dobrovolně odevzdal klíče a šel bydlet na ulici. Téměř každý člověk, kterého potkávám na ulici, říká, že na ulici být nechce. Bohužel postupem času bezdomovci nic jiného než život na ulici neznají, život ve většinové společnosti se jim postupně vzdaluje a oni návrat do společnosti vzdávají. Život na ulici jim začne vyhovovat ne proto, že by si takový život zvolili, nýbrž kvůli tomu, že jiný život neznají a nemají jinou možnost, než si na něj zvyknout. Tito lidé si našli způsob, jak na ulici přežít, a nenašli důvod svůj život měnit.

Přestože existují některé organizace, které se bezdomovcům vytrvale věnují, společnosti je existence tohoto fenoménu zřejmě lhostejná. Pro většinu lidí jsou bezdomovci obtížní, dokonce by je nejradši vyvezli někam za město. Jaká je možnost resocializace lidí bez domova? Může pro ně něco udělat stát, nebo spíš občanské iniciativy?

Jsem zastáncem tzv. modelu „Housing First“, který můžeme vidět například v Norsku. Bezdomovec je člověk, který díky osobní a psychické krizi ztratil možnost řádně bydlet, a tak je nucen přebývat na ulici. Pobyt na ulici tuto krizi prohlubuje. Aby ji člověk mohl řešit, potřebuje nejdříve získat zázemí a sociální zabezpečení. Pokud se někdo v Norsku ocitne na ulici, okamžitě získá bydlení, které nemusí platit, a je mu nabídnuta možnost jeho krizi řešit. Tím vlastně řeší i zakázku veřejnosti, která nechce mít na ulici bezdomovce. Nechcete na ulici potkávat bezdomovce? Tak mu pomozte a neposílejte ho pryč za město! Naši bezdomovci musí nejdříve ukázat snahu, a pak je jim nabídnuta pomoc. Tato snaha může být interpretována různými způsoby. Na cestě k samostatnému bydlení musí člověk projít tolika různými stupni resocializace, že ji bezdomovci většinou vzdávají. Musejí mít obrovskou motivaci, aby tuto dlouhou cestu z ulice k vlastnímu bydlení zvládli. Naše společnost by se norským příkladem mohla inspirovat minimálně co do nabídky služeb. My ale nejsme připraveni na to, že někdo dostane bydlení bez projevené snahy. Bezdomovci jsou opakem většinové společnosti a některým našim spoluobčanům vadí už to, že se bezdomovcům rozdává jídlo. Často se při této příležitosti používají sousloví „zneužívání služeb“. Mně je jedno, poskytuje-li služby stát, nebo neziskové organizace, a také jestli někdo pomoc zneužije. Tyto služby by však měly fungovat a reálně pomáhat. V zahraničí dobře vědí, že neziskové organizace jsou levnější a mají větší motivaci lidem pomáhat.

Dlouhodobě sleduji práci sester Matky Terezy s bezdomovci, chodím k nim totiž sloužit mši svatou a někdy asistuji při katechezi bezdomovců. Je to sice dlouhodobá mravenčí práce, ale za tu dobu, co k nim chodím, vidím patrné výsledky (někteří bezdomovci si našli provizorní bydlení, pravidelně sestrám pomáhají a starají se i o druhé bezdomovce). Není tohle jedna z množných cest?

Bezdomovectví je stav člověka, který ztratil smysl života, anebo ho hledá někde jinde než většina společnosti. Nalézt smysl života pro ztracenou duši na ulici je skutečně mravenčí práce a někdy se vyplatí soustředit se na jednoho klienta a pomáhat mu k reintegraci. Je to zápas s motivací, s různými zábranami, které se během tohoto životního stylu vytvoří, ale především je to běh na dlouhou trať. Osobně mám zkušenost, že nikoho nelze nutit do něčeho, co sám nechce. Lze pouze čekat, kdy se klient rozhodne změnit svůj život a kdy nalezne sílu tento záměr provést, a pak přijít s pomocnou rukou. Zatím nikdo nenašel univerzální recept, jak s bezdomovci pracovat a co by bezdomovcům skutečně pomohlo. Mezi prvními organizacemi, které poskytovaly služby bezdomovcům, byly křesťanské organizace, a pokud dělám rozhovor pro přílohu Katolického týdeníku, pak musím říct, že právě nalezení Boha ve vlastním životě může být tím pravým motivačním faktorem.

A co mají dělat běžní čtenáři, když se setkají s bezdomovcem?

Normálně s ním promluvit. Být autentický a empatický. Ono stačí, když mu ukážete, že jako bezdomovec je také člověk a že ho takto vnímáte. Tím uděláte pro bezdomovce víc, než kdybyste mu dali spoustu peněz a jídlo na několik měsíců.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou