Počítal jsem, že se nevrátím

Vydání: 2015/13 Českobudějovickou diecézi povede Mons. Vlastimil Kročil, 24.3.2015, Autor: Radek Gális

Po ročním čekání je biskupský stolec v Českých Budějovicích znovu obsazen. Novým sídelním biskupem se stal třiapadesátiletý Mons. Vlastimil Kročil. Do funkce ho na svátek sv. Josefa jmenoval papež František. Biskupské svěcení přijme 13. června.
 
Zájem veřejnosti o nového biskupa Vlastimila Kročila je pochopitelný. Snímek autor 
 
Už jste si vybral biskupské heslo? Jak bude vypadat váš biskupský erb?
 
Mým biskupským heslem je Milovat a sloužit Bohu. Jsou to velmi jednoduchá slova, která vyjadřují, že abych mohl sloužit lidem, musím nejdříve milovat Boha. Přál bych si, aby se v mém biskupském znaku objevily tři prvky. Prvním z nich je odkaz na mariánskou spiritualitu. Ve znaku by se měl také objevit kříž a třetím prvkem je trojlístek, atribut svatého Patrika, který je mým křestním patronem – Patrik čili Vlastimil.
 
Jaké budou vaše první kroky a jaké máte plány s vedením diecéze?
 
Nejprve se musím připravit na biskupské svěcení a potom na postupné převzetí diecéze. Následně bych rád konsolidoval jednotlivé vikariáty a zlepšil komunikaci s biskupstvím. Chci zlepšit pastorační podmínky pro kněze, aby svou duchovní službu mohli lépe rozvíjet – a to s vědomím, že diecézní biskup za nimi stojí. Další oblastí jsou nová kněžská povolání, bez nichž není možné zajistit standardní duchovní službu věřícím. Neméně důležité jsou rodiny s dětmi, které potřebují zvláštní duchovní péči, protože v těchto rodinách se rodí duchovní povolání. Důležitým úkolem jsou pak nejrůznější aktivity v charitativní oblasti a péče o opuštěné lidi žijící na okraji společnosti.
 
Pocházíte z brněnské diecéze. Jak vzpomínáte na Brno svého dětství a mládí?
 
Na život ve svém rodišti v Modřicích u Brna vzpomínám velmi rád, protože jsem tam prožil sedmadvacet let. Měl jsem zde spoustu přátel. Osm let jsem pracoval jako elektromontér na podzemních kolektorech, kde jsou soustředěny všechny inženýrské sítě.
 
Kdy jste poprvé začal přemýšlet o duchovním povolání?
 
O kněžství jsem začal vážně uvažovat po návratu z vojenské základní služby v roce 1982. Tu jsem absolvoval v Prešově a následně v Boru u Tachova. Po návratu z vojny působil v naší farnosti mladý kněz P. Alois Pernička, který mi pomohl objevit krásu kněžského povolání – vždycky mu za to budu vděčný. Právě na jeho doporučení jsem se rozhodl vstoupit do kněžského semináře v Litoměřicích.
 
Na studium bohosloví vás ale nepřijali. Proč?
 
Do semináře jsem se hlásil třikrát za sebou v letech 1986 až 1988. Nebyl jsem přijat kvůli tomu, že můj duchovní správce měl vazby na zakázané řeholní aktivity. Proto i na mě státní orgány nahlížely jako na potencionálního nepřítele režimu.
 
Bylo trojí odmítnutí hlavním důvodem, proč jste se rozhodl odejít za hranice?
 
Mé odhodlání odejít do emigrace dozrávalo postupně. Uvažoval jsem i o možnosti studovat tajně u jezuitů. Po druhém zamítnutí mi na ministerstvu kultury oznámili, že studovat nikdy nebudu. U nás jsem tedy neměl šanci. Nejprve jsem požádal o vystěhovalecký pas z náboženských důvodů – a protože i ten byl zamítnut, rozhodl jsem se nakonec pro emigraci.
 
Bylo pro vás – jako pro Vlastimila – těžké odejít do exilu a možná navždy opustit svou vlast? Co tomu říkali rodiče?
 
Ono rozhodnutí pro mne nebylo vůbec problematické. Toužil jsem stát se knězem i za cenu, že se nebudu moci nikdy vrátit zpět do vlasti, kterou jsem miloval, ale která mi nedovolovala studovat v kněžském semináři. Moji rodiče o mém odchodu nevěděli, i když něco v hloubi srdce asi tušili. Nechtěl jsem jim dopředu komplikovat život.
 
Odešel jste do Itálie. Využil jste jako mnoho jiných dovolené v Jugoslávii?
 
Dostal jsem se ven velmi jednoduchým způsobem. Požádal jsem rektora Lateránské univerzity, jestli by nebyl ochoten přijmout mě u sebe v semináři – pokud se mi ovšem podaří odejít z vlasti. Odpověděl mi, že ano a že mi zabezpečí studium, ubytování i zdravotní péči. Na základě toho jsem požádal italskou ambasádu, zda mi dovolí studovat v Římě, a v roce 1988 dostal studijní vízum na pět let. S ním jsem odcestoval do Varšavy, kde jsem si koupil letenku do Říma. V Polsku tehdy byly úplně jiné předpisy pro vycestování než v Československu.
 
Napadlo vás tehdy, že třeba zůstanete v exilu navždy? Co jste si vzal s sebou?
 
Skutečně jsem počítal s tím, že se nikdy nevrátím. S sebou jsem toho měl co nejméně, jen základní věci, aby při prohlídce nenastal problém.
 
Byl jste v Římě už předtím, nebo jste šel úplně do neznáma?
 
V Římě jsem byl v roce 1984 na pobytovém zájezdu s Čedokem. Přes P. Josefa Koláčka jsme se dostali i na mši s Janem Pavlem II. Atmosféra Věčného města mě tehdy zcela uchvátila. Když jsem potkal bohoslovce z české koleje Nepomucenum, vážně jsem uvažoval, že se domů už nevrátím.
 
Když jste do Říma o čtyři roky později odešel definitivně, uměl jste italsky? Z čeho jste žil?
 
Italsky jsem uměl jen pár slov. Předpokládal jsem, že v české koleji budu mít rok, abych se jazyk naučil. Tehdy studenty z Východu podporovala německá organizace Kirche in Not, ale pouze ty, kteří byli řádně zapsáni na univerzitě. Přišel za mnou rektor koleje Karel Vrána a oznámil mi, že na mě nemá peníze, a budu se tedy muset učit italsky během studia. Za tři týdny po emigraci jsem nastoupil na univerzitu. První měsíce byly velmi těžké, ale s pomocí Boží jsem je zvládl. Během studia jsme pak žili z podpory Kirche in Not. Na Lateránské univerzitě jsem absolvoval pět let základního studia a následně jsem na Gregoriánské univerzitě dělal tři roky postgraduál.
 
Při studiích jste se zaměřil na patristiku, resp. na patristickou teologii. Čím vás lákala?
 
Patristika mě zaujala tím, že církevní otcové byli skuteční pastýři, kteří se nebáli hlásat křesťanskou víru i za cenu oběti, pronásledování, ba dokonce v mnoha případech neváhali prolít svou krev.
 
Máte svého oblíbeného církevního otce?
 
Je to svatý Lev Veliký, jehož postavou a dílem jsem se zabýval ve své disertační práci – a tak jsem měl možnost poznat ho mnohem hlouběji než ostatní církevní otce a mohu říci, že mě provází životem a povzbuzuje k dobrému dílu. Z dalších církevních otců rád připomínám ještě například Origena.
 
Proč jste se vrátil z Říma do Čech? Měl jste konkrétní plány?
 
Důvod mého návratu je velmi prostý. Při svých skromných možnostech jsem toužil být nápomocen obnově zdejšího života církve po desetiletích nesvobody. Po pádu železné opony se přitom někteří kněží z exilu nevrátili a sloužili komunitám českých emigrantů po celém světě.
 
V českobudějovické diecézi jste začínal jako kněz v Jindřichově Hradci. Jak na své první kaplanské místo vzpomínáte?
 
Vzpomínám na ně velmi rád, protože jsem tam mohl poznat úžasného kněze, pana probošta Václava Habarta. Ten mě uváděl do tajů kněžské služby. Byl jsem tam poslán jako kaplan a dostal na starost tři farnosti: Nová Bystřice, Klášter a Hůrky. Na mše někdy přicházeli tři čtyři lidé, k přijímání nešel nikdo. Proměnil jsem, přijal a zase jel dál. V podstatě se ale jednalo o úžasnou možnost, jak se učit, neboť tam nebylo co zkazit. Když jsem pateru Habartovi říkal, jak to tam vypadá, uklidňoval mě, že jsem tam, abych se naučil správně sloužit mši svatou.
 
Ve svém dalším působišti ve Veselí nad Lužnicí jste se už pustil do opravy farního komplexu a kostela Povýšení sv. Kříže. Jak tenkrát vypadala fara a přilehlé okolí?
 
Když jsem prvně vstoupil do dvora, viděl jsem zdevastované, ale rozlehlé hospodářské budovy, kde se skrýval obrovský potenciál pro budoucí práci. Na dvoře byla dvě hnojiště, protože budovy sloužily k hospodářskému využití – chovali zde koně a krávy. Okamžitě jsem začal s přestavbou celého komplexu. Mnohé věci se nám skutečně podařily provést, během osmnácti let jsme vše zrenovovali. Jediné, co se mi zatím nepodařilo, je v jedné budově otevřít mateřskou školku, ale doufám, že se mi to povede jako biskupovi. Ve farnosti totiž máme mnoho dětí.
 
Před dvěma lety jste dostal Cenu města Veselí nad Lužnicí. Padl jste si s vedením města do noty?
 
Během osmnácti let duchovní služby jsem se setkal se čtyřmi starosty ze čtyř různých politických stran. Se všemi jsem měl naprosto korektní vztahy a společnými silami se nám podařilo opravit zdejší církevní objekty, a to i pomocí prostředků z evropských fondů.
 
Jste vyučeným elektrikářem. Byla to pro vás výhoda?
 
Svou původní profesi jsem uplatnil už při kompletní výměně elektrických rozvodů ve farním kostele sv. Gotharda v Modřicích. Při nástupu do Veselí nad Lužnicí jsem dohlížel na kvalitu provádění elektrické instalace při všech rekonstrukcích a snažil se opravovat poruchy, které se zde někdy vyskytly.
 
Několik let jste se věnoval také duchovnímu doprovázení členů Fatimského apoštolátu a Neokatechumenátní cesty. Najdete si jako biskup čas i na tuto činnost?
 
Budu se snažit, aby ve farnosti mohly tyto aktivity nadále pokračovat. Jako biskup jsem pro všechny bez rozdílu, nicméně si myslím, že budu i dál spojen s Fatimou a Katechumenátním hnutím. Spiritualita neokatechumenátu je totiž podobná spiritualitě působení na periferiích, o které stále mluví papež František. Nabádá nás, abychom šli na periferie hledat ztracené ovečky a nabízeli jim radostnou zvěst.
 
Máte dvacetileté zkušenosti z působení v českobudějovické diecézi. Kam by měla pod vaším vedením směřovat?
 
Nemůžeme spatřovat českobudějovickou diecézi jako něco samostatného a uzavřeného do sebe, jako společenství křesťanů, kteří si jdou svou vlastní cestou. I naše diecéze je nejen součástí církve v České republice, ale patří do společenství univerzální církve. A jako taková kráčí ve šlépějích Ježíše Krista, přibližujíc se stále více Božímu království.
 
 
Mons. ThDr. VLASTIMIL KROČIL, Ph.D., se narodil 10. května 1961 v Brně. Po maturitě se třikrát hlásil do kněžského semináře, a když nebyl přijat, rozhodl se pro emigraci. Teologii studoval na Papežské lateránské univerzitě v Římě. Kněžské svěcení přijal v roce 1994 v Českých Budějovicích. Po dosažení licenciátu na Papežské gregoriánské univerzitě v Římě začal od roku 1996 vyučovat patristickou literaturu a spiritualitu na Teologické fakultě Jihočeské univerzity. Pastoračně působil jako kaplan nejprve v Českých Budějovicích a poté v Jindřichově Hradci; administrátorem ve Veselí nad Lužnicí a okolních farnostech se stal v roce 1997. Roku 2008 dosáhl doktorátu na Katolické univerzitě v Ružomberku. V roce 2011 byl jmenován vikářem táborského vikariátu a následujícího roku byl jmenován sídelním kanovníkem katedrální kapituly u sv. Mikuláše v Českých Budějovicích. 19. března 2015 byl papežem Františkem jmenován sídelním biskupem českobudějovické diecéze.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 40 27. září – 3. října 2016

Papež: Svatý je jen mír, nikoli válka

Duchovní magnet, klenot apeninského pohoří, přední turistický poutač Umbrie – středověké Assisi, rodiště Prosťáčka Božího, se stalo minulý týden znovu místem…

celý článek


Říjnová slavnost na moravském Slovácku

Stejně jako každý rok se i letos na počátku října rozzáří Uherský Brod jedinečnou manifestací mariánské úcty. Na růžencovou tradici i současnost jsme se zeptali správce…

celý článek


Neuhnout, i když trakaře padají

„Při tom nesmíš pouze jedno zapomenout, přítelíčku, podle větru, dav jak ráčí, rychle točit korouhvičku“ (Vrchlický). Postavit se této masové vrtkavosti ve své…

celý článek


Můj cíl je rozeznít Notre–Dame

Jeden z nejlepších světových varhaníků OLIVIER LATRY sedá už 31 let za varhany v pařížském kostele Matky Boží. O tom, jak k němu katedrála promlouvá, hovořil s KT…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay