Po velké starosti odpočívej v pokoji

Vydání: 2014/39 Papež František v Zemi orlů, 23.9.2014

Přinášíme promluvu Pitra Pitharta, která zazněla při zádušní mši za Petra Příhodu 22. září v kostele sv. Antonína v Praze.
 
Milý Petře,
 
všichni víme, co nás nakonec čeká, ale ty jsi to věděl nějak jinak. Jakoby po staru. Poslední léta ses totiž díval přes ulici přímo z okna vašeho bytu na tento kostel, o kterém jsi věděl, že se v něm budeme s tebou loučit. A že to bude ne někdy, ale brzy. Tak tomu bývalo kdysi dávno, když jsme ještě místo ve velkých městech bydleli doma, u nás doma na vsi nebo v našem městečku, a kostel byl přes náves, na druhé straně rynku. Tehdy když lidé a věci žili více než dnes v řádu, v přehlednějším, předvídatelnějším, a tím snad i přátelštějším světě. Anebo jen méně nepřátelském?
 
To bylo, myslím si, Petře, hlavní téma tvého života. Zahlédat řád či už jen jeho ostrůvky, zadržovat jeho rozpadávání, pomáhat jej budovat znovu všude tam, kde bylo kus společné vůle. Tu vůli budit, kde to šlo. Aby aspoň slova, když už ne věci, byla na svých místech, aby svět, alespoň ten kolem nás, ať už se nám líbí či nelíbí, byl vůbec srozumitelný. Abychom se dokázali dohodnout, co slova znamenají. Zkrátka vždycky ses snažil – myšlením, slovem psaným i mluveným – stavět hráze chaosu, který řád rozhlodává. Čelit chaosu nemyšlení jako přívalu pocitů, idiosynkrazií, soudů před poznáním, chaosu jako nezadržitelné mnohomluvnosti nešťastníků ucpaných sebou samými.
 
PŘE S NELADEM SVĚTA
 
Sám jsi v tom šel příkladem. Vedl jsi své pře s neladem světa, který prožíváme také jako nepořádek ve slovech a v myšlenkách, celý život – a pak doslova až do posledních sil. Ukázněně, trpělivě, vždycky klidným hlasem. Posilován pevnou, neokázalou vírou v Boha. Vybavme si teď na chvíli Petrovu dikci, prosím, když s ním povídáte: silný, shrnující, třebas polemický názor přece vždycky vyslovoval po kratší prodlevě a o cosi tlumenějším hlasem než pouhou repliku. Vybavujete si to? Že to tak bylo? Ano, byl jsi, milý Petře, člověkem v debatách mírný, ale vytrvalý, pevný a hlavně vždy srozumitelný. Nepotřeboval jsi k tomu mnoho slov. A nikdy jsi nezvyšoval hlas. Bylo možné s tebou nesouhlasit, ale vždycky všichni mohli s jistotou vědět, co si myslíš, co říkáš. Jak je to dnes vzácné! Ty jsi měl své myšlenky a svá slova srovnané a to byl tvůj způsob, jak se potýkat s tímto zmateným, zapomínajícím, kdejakým pošetilostem věřícím, a tedy nebezpečným světem. Jakou radostí bylo vést s tebou dialog i o těžkém problému!
 
Ale říkával jsi, že vedeme ústupový boj. V ústech jiných by to mohlo znamenat elegantní, sofistikované zdůvodnění rezignace. Pro tebe to byla výzva, abychom ten boj, abychom své pře vedli dál, abychom neumdlévali, i když mnozí to vzdávají. Abychom k sobě pustili veškerou skepsi, veškeré pochybování, ale překonávali je kritickým myšlením. Abychom nepřestávali v úsilí stavět znovu svět, který se před našima očima tolikrát rozpadal a pořád rozpadá. Stavět ho alespoň kolem sebe. Ne všichni tomu rozuměli. Ne všichni chápali, že kritičnost do vlastních řad, k našincům, může být také projevem toho vůbec nejsilněji pozitivního vztahu. Totiž lásky k zemi a k lidem, kteří se k ní hlásí jako ke své, jako náročnosti, dejme tomu jako přísnosti starostlivých rodičů. Je to postoj nepohodlný, nevděčný – vždyť o co snazší, příjemnější, pohodlnější je shovívavost, hlazení po srsti.
 
PROMLOUVÁNÍ DO DUŠE
 
Takový jsi byl na tolika bojištích zdejšího světa! Za zdmi ordinace jako lékař psychiatr, za kterým přicházejí lidé volající o pomoc, jako plodný publicista slovem psaným i mluveným (připomenu, že jsi nositelem novinářské ceny Ferdinanda Peroutky, kterého sis nad jiné považoval), jako univerzitní učitel etiky budoucích lékařů, jako redaktor intelektuální přílohy novin pro katolické věřící. Ale i jako rádce biskupů a arcibiskupů a také jednoho předsedy vlády.
 
Postupně jsi v životě přecházel na místa, odkud jsi mohl promlouvat nejen k jednomu pacientovi, ale k více, posléze k mnoha lidem. Z toho, co jsi pochopil o jednotlivé lidské duši, se rodil charakteristický příhodovský žánr: promlouvání do duše. Je to velmi riskantní žánr a většina lidí to svede jen jako moralizování, jako lámání hole nad lidstvem, nad lidmi kolem nad světem.
 
Jak to bylo možné? Ty jsi věděl o slabostech nejen těch druhých, ale i o svých vlastních. Vždycky jsi se mnou o nich mluvil a jistěže nejen se mnou. Proto jsi nedokázal moralizovat, i kdybys chtěl. A věděl jsi, že to úplně poslední slovo, ten poslední soud, nemáš ani ty, ani nikdo z nás.
 
To byl tvůj způsob: člověk poslouchal tvé kritické zamyšlení v rádiu a čekal, že na konci musí přijít pořádný štulec, když ne kopanec. Ale ona skoro vždycky přišla otázka. Vemlouvavá otázka, kterou bylo ovšem možné, ba žádoucí chápat jako výzvu. Předcházela ji ona vzpomenutá krátká prodleva zkušeného komunikátora a po ní se svým mírným, ale o to naléhavějším hlasem svého posluchače – zeptáš. Položíš mu otázku. Naznačíš možnosti, které před sebou má. A zdůrazníš, že volit už může jen on sám. Jako kdybyste seděli u tebe v ordinaci a bylo to jen mezi vámi dvěma. Aby ten tvůj posluchač nemohl odejít od rádia či od přečteného textu, jako že dostal vyčiněno. A tím, že to má za sebou. Ale aby musel a chtěl v tvých úvahách pokračovat. A vztáhnout je i na sebe, především na sebe.
 
MĚL JSEM S TEBOU ŽIVOTNÍ ŠTĚSTÍ
 
Já měl to velké životní štěstí, že nás osud svedl k opovážlivému pokusu přemyslet znovu a jinak moderní české dějiny. Od doznívání baroka. Pracovali jsme na tom „pokusu o zrcadlo“, jak jsme ho nazvali, pokusu, který se zrodil v tvé hlavě a na kterém ty máš největší podíl, třináct let – u vás doma každou středu, třináct let, ještě s Milanem Otáhalem. Nedokončili jsme ho, protože přišel Listopad. Ale to hlavní jsme stačili napsat.
 
Říkala jsi, milá Evo, tomu našemu umanutému středečnímu setkávání Ferdinand: „Dneska máte už zase toho vašeho Ferdinanda, že…“ Podepsali jsme se pod titul Češi v dějinách nové doby jako Podiven, Podiveni, protože jsme se především ptali a až pak, v údivu a znepokojeni, kladli spíše otázky, než soudili. – Žádného pro mne důležitějšího podniku jsem se v životě nezúčastnil a už nezúčastním. Děkuji ti, Petře, že jsi mne přizval k té velké práci. Měl jsem tak s tebou životní štěstí. Byl jsi, Petře, mým učitelem. Jak velkým a jak důležitým, jsem ti stačil říci. A taky jak jsem tě měl rád.
 
A co tvoji studenti lékařské fakulty v Motole? Měl jsi o ně permanentní starost, jestli ti rozumějí, jestli je vůbec zajímá, co jim říkáš. A vidíš, poslali ti krásný dopis díků, stovka se pod něj podepsala, ale už tě nezastihl živého. Tak ti ta poděkování teď vyřizuji.
 
A teď o tobě. Trápil ses mnoha vinami a není na mně, abych je posoudil. Byl jsi vždycky ten, který začíná u sebe. O tom tu chci svědčit, protože to nemusí být obecněji známo. Byl jsi ten, který pořád šátrá po břevnu ve svém oku. „Poznej sám sebe“ – byla u tebe cesta k poznání, porozumění druhým. Tak to bylo, ne obráceně.
 
Milá Evo, milé děti a vaše děti a blízcí, Petr na vás myslel pořád. Jestli dělal a dělá to či ono dobře, co kdy zanedbal, co teď s tím. Když jsme byli jen sami dva, mluvili jsme o vás tak často jako o věcech obecných, třeba o českých dějinách. Vím, že na něj budete vzpomínat v dobrém.
 
A vím, že stejně tak ho uchováte v myslích a srdcích i vy všichni, kteří jste se s Petrem Příhodou přišli dnes rozloučit. A tisíce, tisíce dalších.
 
Buď sbohem, milý Petře. Po veliké starosti, po veliké práci odpočívej v pokoji.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Domácí, Zpravodajství

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay