26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Po válce skauti začínali v bazénu na Karlově náměstí

6. 4. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/15 Komiks, 6.4.2011, Autor: Karla Ladwigová

„Ahoj, Káďo!“ zazněl v telefonu jednoho pražského bytu zvučný hlas plzeňského biskupa Františka Radkovského. Oslovil člověka, jehož život byl po všech stránkách bohatý, zejména na utrpení. Přinesl mu ale radost z přátelství, která mu pomáhala zlé přestát a přetrvala až do dnešních dnů. Skaut tělem i duší Zdeněk Zelený.

Skauting je vaše celoživotní láska. Kdy jste mu „propadl“ a jak to všechno začalo?

To má na svědomí moje milá maminka, která chodívala do kostela v Emauzích. Působil tam tehdy benediktin a vyhlášený kazatel P. Metod Klement, který úžasně rozuměl dětské duši a dovedl se k ní snížit. Maminka byla také přítelkyní paní Svojsíkové, manželky skautského náčelníka profesora Svojsíka, takže slovo dalo slovo a já se v deseti letech stal skautíkem. Po domluvě s ostatními kluky a maminkami pro nás otec Klement zařídil tábor v Beluši na Slovensku, který jsme si už jako 51. skautský oddíl náležitě užívali. Skautovalo se na křesťanských základech, které jsme si bránili a které podporoval sám zakladatel Baden-Powell.

Zmínil jste osobnost P. Klementa. Co pro vás znamenal?

Ministroval jsem v Emauzích a při jeho kázáních jsme my kluci napjatě poslouchali někde v koutku a kupodivu mu rozuměli, protože jeho umění promlouvat srozumitelně ke každému bylo nepřekonatelné. Jednou nebo dvakrát týdně odpoledne ještě přednášel a chodívala ho poslouchat celá tehdejší intelektuální elita. Aby své ministranty udržel na jisté úrovni (někdy jsou to i těžko zvladatelní hoši), založil pro ně družinu Legio Angelica, která se při farách rozrostla po celé republice. A abych se jako ministrantík nedržel pořád jeho kutny a máminy sukně, ukládal mi některé malé povinnosti. Moc jsem si toho vážil a od těch dob si ho dovoluji nazývat svým druhým otcem.

Byli jste s P. Klementem dlouho ve spojení?

Jako skauti jsme nejen pomáhali u oltáře, ale po válce jsme za ním jezdili do kláštera v Sázavě, kde spravoval farní úřad u Sv. Prokopa. Čekala nás tam i práce, protože pod kostelem v kryptě bylo plno cihel a kamení, které jsme vynášeli v kýblech a vyrovnávali jimi terén – byl to takový druh zednické práce ve volných chvílích.

Máte své skautské přezdívky, vaše je Káďa. Jak jste k ní přišel?

Dostal jsem ji za války, když jsme hlídali dodávání zpráv skrývaných na půdě pod hasicími káděmi s vodou. Já je tam vybíral – a už jsem nebyl Zelený, ale Káďa. Když se dnes potkáme „ve víru velkoměsta“, neznáme svá jména, ale oslovujeme se přezdívkami.

Skauti pořádali tzv. lesní školy. Čím se lišily od běžných skautských táborů?

Na táborech se starali ti starší o mladší „vlčata“, a aby k tomu měli skautské vzdělání, byly zřízeny lesní školy. Skautům sezvaným z různých míst tam přednášeli instruktoři – pedagogové, psychologové a znalci skautu (např. budějovický P. Václav Dvořák, P. Klement a další) – a celých 14 dní jim předávali své zkušenosti a vědomosti. Bylo povinností lesní školu absolvovat, abychom mohli učit a předávat vše mladším ročníkům.

Skautské myšlence byl oddaný i pán na Bechyni, kníže Alfons Paar. Přišli jste s ním do styku?

Byl naším nezištným přítelem a laskavě o nás pečoval v létě v zimě (já měl v Praze v oddíle Majáku jeho syna, studenta). Kníže byl okrskovým velitelem, poskytoval nám ve svých lesích prostor k táborům a jeho hajní dostali pokyn, aby nám vycházeli vstříc ohledně dřeva na pilách. Tábory jsme si stavěli sami (Dobronice, Obůrka) na typickém českém venkově, kde jsme měli díky němu všechno zdarma zajištěné.

Co bylo se skauty s nástupem protektorátu? Pokračovali jste nějak dál?

Skautskou činnost oficiálně zakázal K. H. Frank a esesáci nám v roce 1941 zlikvidovali tábor. Měli jsme možnost pokračovat, ale s velkým rizikem, že zavřou naše vedoucí (na nás nezletilé se paragrafy nevztahovaly). Skautovalo se přesto dál, a nejen v Praze, ovšem pod ochranou Klubu českých turistů – stala se z nás „Káčata“. Nenosily se skautské kroje, ale třeba jen odznáček, což se na venkově dalo spíš „ututlat“.

Angažovali se skauti za války v odboji?

Skauti pomáhali i v závažných věcech spojených s obranou národa. Mezi vojáky a bývalým četnictvem jich byla celá řada a je známa jejich účast například v pražském povstání. Členy skautských organizací byli i kantoři, vystavení v odboji velkému riziku – hodně jich to také odneslo.

Prožil jste v Praze (po útěku z totálního nasazení v Německu) období náletů s pověstným 14. únorem 1945 (dnes valentinským svátkem). Připomeňte nám to smutné výročí.

Tehdy krátce po 12. hodině měly být bombardovány Drážďany a odnesla to Praha. Prožil jsem to v totálním nasazení v Uhříněvsi, kam na trať nalétávali „kotláři“, takže jsme museli docházet do práce pěšky. Lidé s dětmi v kočárcích tehdy prchali z Prahy, na Karlově náměstí (blízko něj jsme bydleli) hořel Faustův dům, Emauzy, klinika… Všichni pomáhali zachraňovat lidi zasypané v krytu v parku. Kostel sv. Ignáce byl uzavřen, sváželi tam mrtvé, nejdřív partyzány, pak vlasovce a lidi z koncentráků (pomáhal jsem tam díky jezuitovi P. Vašíčkovi i s evidencí zastřelených a nezvěstných). Našel jsem mezi mrtvými své spolužáky, ale identifikace byla obtížná. Přišli skauti z Podskalí, dělali pomocné práce a vězňové z Pankráce zneškodňovali nevybuchlé třaskaviny. Na vlastní oči jsem viděl tu hrůzu – na nemocnici visel za komínem kočárek, opodál se řítily emauzské věže a kusy hořících trámů, které zažily ještě Karla IV., létaly po Vyšehradské ulici…

Po válce jste pokračoval ve skautingu, a navíc do něho přivedl sluchově i zrakově postižené. Jak to bylo s oddílem Tetřevů?

Protože jsme slíbili P. Klementovi, že podle svých možností každý založíme skautský oddíl, a sliby se mají plnit, založil jsem 15. května 1945 Maják, středisko pro 15 chlapců s první klubovnou v bazénu na Karlově náměstí. Pak nám poskytli otcové jezuité ve svém domě už lepší prostor. Jeden náš člen měl neslyšícího brášku a toho mezi nás přivedl. Šikovný chlapec si postupně přivedl další kamarády a během měsíce nás bylo 45. Já znaky neuměl a učil jsem se odezírat v Ústavu pro neslyšící na Smíchově (vedl ho P. Novák a měl tam řádové sestry). Půjčili nám tělocvičnu, zahradu, hřiště a poskytli, co jen bylo možné. Pak jsem se naučil i znakovou řeč a pěkně jsme se domlouvali. Když jsem dětem navrhl název oddílu Tetřevi, souhlasily s ohromnou radostí, jak to umějí jen handicapovaní. Byla s nimi trochu odlišná práce – hráli jsme třeba fotbal a oni místo píšťalky mávali praporkem… Spolupracovali jsme i s neslyšícími z ústavu v Radlicích a se zrakově postiženými v oddílech Blaníku dr. B. Fafla na Smíchově.

Únor 1948 znamenal konec skautského hnutí. Pokračoval váš Maják tajně dál?

Konec pro nás neexistoval ani po zákazu nacistů, ani komunistů. Fungovali jsme jako družina, která se zajímá o přírodu a zvířátka, a jezdili na kolech na výlety, včetně „Káčat“. Spali jsme pod širákem nebo pod stany a jednou jsme 14 dní tábořili na vrchu Jeřáb na Sázavě (zásoboval nás P. Klement). Rodiče nám hodně pomáhali, a když mě pak zavřeli, pomáhali i mým blízkým.

Mezi skauty jste se ocitl i jako vězeň komunistických koncentráků…

Už po zatčení mě v kriminálu objevili skauti z Prahy a také z Moravy; zdravili jsme se potají skautským pozdravem (někdy to nešlo, bylo nás až 300 na vycházce). Na Příbramsku, na Jáchymovsku, ale i na Mírově jsem dokonce založil další skautské oddíly. Tam byla zavřená spousta kněží všech hodností. Já chodil na vycházku třeba s otci Mádrem, Zvěřinou nebo Opaskem, ale i s generály od Sokolova, Stalingradu a s třemi předsedy vlády. Když jsem od kněží potřeboval něco vědět, například z liturgie, zeptal jsem se a byla přednáška; takže za měsíc jsem se dozvěděl i víc než za rok ve škole. Nakonec mě i vyzpovídali, což mi pomáhalo k duševnímu klidu a přežití zlých časů. Na Borech a v Leopoldově se mnou byl zavřený také Luboš Hruška, který toužil stát se skautem (po propuštění vybudoval v Plzni Meditační zahradu – Památník obětem zla). A když ležel už doma na smrt nemocný, složil skautský slib za přítomnosti celé své rodiny.

Šedesátá léta byla pro skauting nadějí, která brzy zhasla…

V osmašedesátém roce jsem měl možnost obnovit skautskou organizaci, ovšem ve vší tichosti (jako propuštěný s podmínkou na deset let). Maják existoval a byla v něm už i děvčata. V Praze jsme měli zhruba 800 členů a jeden z nich měl na Šumavě chalupu, kam se jezdilo; tam jsme skládali i obnovovali sliby a dělali to, co v Praze dělat nešlo. Máme různé skautské povinnosti, úvazky ve vztahu k rádcům nebo vůdcům a speciální školení. Byly i styky se zahraničím a my se věnovali lidem, kteří sem přijížděli. V 70. letech se to komunistům zase nelíbilo, a tak jsme skautovali po bytech, na kolech, na parníku…

Po roce 1989 jste se znovu – už potřetí – zapojil do obnovy skautingu. Jak to šlo, o tom svědčí slušná řádka vyznamenání, která jste obdržel za zásluhy o výchovu mládeže, dlouholeté služby skautským ideálům (Řád Stříbrného vlka) či za instruktorskou činnost v lesních školách. Zvlášť významná jsou poslední dvě: Rytířský kříž sv. Řehoře Velikého za celoživotní postoj a službu mládeži udělený papežem Benediktem XVI. (2005) a stříbrná medaile III. odboje od Konfederace politických vězňů ČR (2006). Jak po těch letech vypadá váš skautský život dnes?

Hlásím se k nim a rád pro ně udělám, co mi zdraví dovoluje. Stýkám se s nimi na schůzkách nebo lednových seminářích u salesiánů v Kobylisích. Vídám se pravidelně i s těmi, s nimiž jsem zakládal Maják. Probíráme skautské novinky, nemoci jsou zakázané, a promýšlíme případné úkoly. Jako člen KPV chodím s kolegou přednášet na školy. Besedy jsou dobře připravené, studenti se ptají, my vykládáme – a skautingu se opět fandí. Nevadí, že se setkání leckdy protáhnou. Člověku je ale milé, když mu pak čtyřicet žáků podá ruku, poděkuje a komentuje řečeným: „To jste si tam ale užili…“

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou