Po „úrazu“ potřebujeme uzdravení

Vydání: 2017/36 Do školy s požehnáním, 5.9.2017, Autor: Alena Scheinostová

Proč někoho tvrdá životní zkouška zlomí, a jiný obstojí? Je takovou zkouškou i konfrontace s naším vlastním hříchem? A jak se po pádu postavit zase na nohy? To je tajemství a velké pole pro milost Boží – odpovídá zpovědník P. JOSEF HURT.


Najít citlivého zpovědníka může být pro zraněného člověka významná pomoc. Snímek Štefan Muráň

Pád na dno má v dnešní společnosti – i té katolické – rozmanité podoby: rozpad rodiny, zásadní morální selhání, vážná nemoc nebo třeba ztráta obživy. Proč tyto zkušenosti některé lidi zlomí a vyústí třeba i v jejich odchod z církve?

Takových zkoušek může být hodně. Mohli bychom pokračovat dál a dál: lidé, kteří žijí ve druhém manželství, protože to napoprvé nezvládli; kněží, kteří porušili celibát; příběhy, s nimiž se setkáte v komunitách drogově závislých, nebo ty, které znají vězeňští kaplani. V jádru je vždy to, že o sobě máte nějakou představu, a když pak sama sebe zklamete, nedovedete si odpustit. A tak rezignujete i na to, co pro vás bylo dosud důležité. Pokud ale máte to štěstí a někdo vás přes tento okamžik citlivě doprovodí, otevře se před vámi druhá šance.

Dá se říci, že nás naše selhání mohou dovést k větší křesťanské a osobnostní zralosti?

Ano. Spolu s františkánským knězem a spisovatelem Richardem Rohrem, jak o tom píše v knize Naděje proti temnotám, jsem přesvědčen, že má pochybení mě mohou paradoxně dovést dál, přinejmenším k větší pokoře, laskavosti a pochopení pro lidi prožívající podobné zkoušky. Jsme hříšní lidé, a tak je potřeba s chybou počítat, abychom se jí nenechali zaskočit a dokázali se po pádu zase zvednout a pokračovat v cestě.

Církev dnes umí velmi dobře před chybou varovat, je však na místě, aby stejně dobře uměla i uzdravovat. To velice hezky přibližuje papež František svou vizí církve jako polního lazaretu. Nejsem si ale jist, jak dobře jsme například my kněží připraveni doopravdy doprovázet ty, kdo se právě dotýkají dna, nakolik jsme k tomu vybavení. Lidé od nás přitom očekávají, že je těmito obdobími dokážeme provést a že to zvládneme i sami za sebe, aniž by nás to ničilo.

Je tak náročné doprovázet člověka v krizovém momentu?

Jistě. Zřetelně to ukazuje zkušenost nemocničních kaplanů nebo kněží, kteří docházejí do hospiců. Tyto situace dokážou doprovázejícího pořádně „zmáčknout“. Já sám, když kážu na pohřbu, jsem kolikrát naměkko, a když mi někdo vypráví o svých zápasech třeba s vážnou nemocí, tak mám slzy na krajíčku, občas je zamačkávám, aby to nebylo vidět.

V současné době se blížím ke konci čtyřletého psychoterapeutického sebezkušenostního výcviku, který je velkou pomocí při doprovázení druhého v těžkém životním období. Díky výcviku jsem si jistější, jak pracovat například s plačícím člověkem ve zpovědnici a jak zároveň pečovat sám o sebe, aby mě to tolik nerozhodilo.

Je obvyklé, že má zpovědník psychoterapeutický výcvik?

Je vidět, že takových kněží přibývá. Třeba loni na Dnech víry v Ostravě byl jeden program nazvaný Podvečerní setkání s ostravskými „psychofaráři“. Ti slouží nejen spirituálním, ale také psychologickým potřebám druhých. Obvyklá výbava duchovního to však zatím není, jde spíše o první vlaštovky. Ještě je dost předsudků ohledně propojení víry a psychologie. Kolik trápení bychom si ale ušetřili, kdyby kněží tuto kompetenci měli! Jsme často jako praktičtí lékaři – musíme umět neduhy odhalit, ale s těmi složitějšími musíme odesílat ke specialistům.

Svátost smíření není možné zaměňovat za terapii v pravém smyslu slova a zpovědník není psychoterapeut. Tyto dvě věci je třeba důsledně odlišovat, ale zároveň tvořivě propojovat. Jako kněz sloužím smíření s Bohem a nechci a nemohu mluvit do řemesla psychoterapeutům. Mohu být ale vnímavý vůči emocím člověka v těžké situaci, snažit se vcítit a být přijímán jako ten, který se snaží pochopit a pomoci.

Co tedy může zpovědník nabídnout tomu, kdo za ním přijde na pokraji zoufalství nad svým selháním nebo osudovou ranou a hledá řešení?

Pokud už takový člověk do zpovědnice přijde, je skoro vyhráno. Prostředí kostela samo o sobě poskytuje prostor ztišení, navíc je v knězi je zde někdo, kdo je tu pro druhého, je ochoten mu věnovat čas a pomoci mu se v jeho situaci zorientovat. A hlavně je zpověď šance si uvědomit, že víra přináší naději. Že na to nejsem sám, že s Boží pomocí lze najít smysl mé zkoušky a sílu povstat a jít dál. Dalo by se tu mluvit o spiritualitě lidské slabosti a naděje víry.

Čím je kněz šedivější, tím více má zkušeností, a tím lépe tedy dovede kajícníka pochopit a pomoci mu. Já se snažím lidi dovést k tomu, aby si uvědomili, jak je někdy důležité nechat si pomoci na cestě víry i psychoterapeutem. Aby si uvědomili své emoce, svůj hněv, bolest, zklamání, a dovolili si je přijmout a prožít, protože to pak vede ke smíření a uzdravení.

 

Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

ALENA SCHEINOSTOVÁ
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma



Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay