Po generaci Listopadu přichází generace pragmatiků

Vydání: 2012/4 Objevné nahlédnutí do života Boženy Němcové , 25.1.2012, Autor: Matúš Demko

Slovenský politik, publicista a bývalý disident František Mikloško je symbolem nejen pádu komunismu, nýbrž i formování Slovenské republiky či transformace křesťanskodemokratické politiky. Pro KT reflektuje svůj život, politické působení, ale věnuje se i procesu blahořečení židovských konvertitů Františka a Tomáše Munkových, ve kterém vystupuje jako vicepostulátor.

Ve slovenském parlamentu jste byl znám jako poslanec, který dokázal své kolegy rozesmát. Je vám humor blízký?
Můj humor vězí v mém dětství, v naší rodině. Byli jsme čtyři sourozenci a v 50. letech se žilo chudě – nebylo člověka, který by nezápasil o živobytí. Navzdory tomu i nemoci mé mámy u nás vždy vládl humor, který jsme všichni zdědili. Atmosféra radosti mě poznamenala na celý život. Je to radost, která může existovat i tehdy, kdy život není snadný.

Kdy se nejlépe dá v parlamentu zavtipkovat?
Přiznám se, že neumím vyprávět vtipy. To, co mě přitahuje, je situační humor a tam je třeba vycítit, kdy je vhodné ho použít. Bergson říká, že humor nastává tam, kde se svět vychýlí od pravdy, a humor ho laskavým způsobem může vrátit zpět.

Humor slouží i k odlehčení těžkých situací. Jaké byly vaše nejtěžší chvíle?
V období komunismu jsem často chodil na StB k výslechům, sledovali mě – v lednu 1990 byla z mého bytu odmontována dvě odposlouchávací zařízení. Bylo pro mě obrovské překvapení, když se po úžasné atmosféře listopadu 1989, což bylo podle mě vůbec největší vypětí ve slovenských dějinách, s nástupem nacionalismu uvolnila v lidech docela jiná energie. Nejprve tehdy, když jsem se zastal maďarských babiček – Matice slovenská chtěla prosadit, aby se na Slovensku hovořilo jenom slovensky a aby se ani tam, kde žijí Maďaři, nesmělo na úřadech mluvit maďarsky. Proti tomu jsem se vzepřel. Od té chvíle začal neuvěřitelný atak nacionalistů vůči mně.
Když jsme v roce 1987 vzpomínali osmdesáté výročí Černovské tragédie (v roce 1907 si vesničané vystavěli kostel a trvali na tom, že ho vysvětí zdejší rodák Andrej Hlinka, ale úřady to nedovolily a při protestech bylo zastřeleno 15 lidí – pozn. red.), byli jsme na tamním hřbitově čtyři: Jozef Jablonický, Anton Selecký, Ján Čarnogurský a já. O tři roky později jsme jeli na oslavy Andreje Hlinky do Ružomberka a tam nás vypískali. Nás, kteří jsme v sobě nesli tuto myšlenku. Začala panovat nenávist, která se prohloubila nástupem mečiarismu a trvala až do roku 1998. Tehdy jsem si nebyl jistý, jestli mě někdo nenapadne a neodnesu si z toho následky na celý život.

Nechybí vám dnes tato dramatičnost? Mezi lidmi je dost rozšířená naopak lhostejnost…
Ze společnosti se vytratil velký sen a ideál. Když jsme po Listopadu v demokratických volbách sestavili vládu, Václav Havel se v úzkém kruhu vyjádřil, že nabyl přesvědčení, že si Slováci zaslouží vlastní samostatnost. Dostali jsme se do NATO a EU – to všechno byl obrovský ideál, za kterým jsme šli. Teď jsme jakoby všeho dosáhli. Dokonce jsme i v eurozóně, což má pro nás také obrovský psychologický význam. Dříve existovala tzv. slovenská otázka – otázka menšiny, která má své sny i své frustrace – ale eurem slovenská otázka přestala existovat. Vnitřně jsme dospěli. Musíme se učit demokratickým návykům a budovat slovenský stát. Je zde ale útlum, do něhož vstupuje konzum.

Co může být novým ideálem?
Po Listopadu převzala moc generace čtyřicátníků. Přes všechny naše chyby byla hybnou silou změna, transformace a snaha o slušnou společnost. Po dvaceti letech ale přirozeně odcházíme a k moci nastupuje nová generace čtyřicátníků. Jsou to pragmatici, kteří vědí, že z ideálů se nedá žít a je nutno být v první řadě draví. Snad další generace přinese zase nějakou alternativu.

Může být politika ideální? A dá se do ní vstoupit bez ideálů?
I menší strana, jako je KDH, toho může hodně dosáhnout, když je nenahraditelná a dokáže si vybírat spolupracující partnery. Tohle se dělo dvacet let, kdy jsme jako KDH striktně kladli podmínky i pro život křesťanů. Prosadili jsme základní smlouvu se Svatým stolcem, dvě částečné smlouvy a kromě toho vznikly dvě křesťanské univerzity. V roce 2006 se dostal k moci Robert Fico, mohl si vybírat koaliční partnery – a vybral si jiné.

Loni v září začala diecézní fáze procesu blahořečení Františka Munka a jeho syna Tomáše, kteří byli zastřeleni na cestě smrti z koncentračního tábora v roce 1945. V procesu figurujete jako vicepostulátor.
Tomuto tématu se věnuji už dlouho. Dal jsem dohromady tým zabývající se příběhy lidí, kteří byli odsouzeni za víru a zemřeli ve vězení. Každá diecéze má své mučedníky. Jsme dlužni výzvě Jana Pavla II., který řekl, že místní církve nesmí zapomenout na mučednictví, jímž byly vykoupené. Munkovi byli nádherná židovská rodina, a když ve třicátých letech konvertovali ke katolictví, pocítili sílu dějin spásy od Abrahama až ke Kristu. Žili příkladným životem a museli vyzařovat něco mimořádného. V roce 1944 byli zatknuti. O dalším osudu matky, která byla motorem celé konverze, a malého Jurka se ví málo – jejich proces tak nemůžeme začít. Svědkem celého příběhu Františka a Tomáše je kněz, který byl při jejich utrpení v Sachsenhausenu i na cestě smrti. Nevíme, jestli církev uzná jejich smrt jako mučednictví, ale podle mě je to podobný příběh jako u Edith Steinové. Holokaust, jedno z největších mysterií, ve kterém se jeden velký národ rozhodl zlikvidovat jiný národ, se označuje jako rasová nenávist, ale podle mě to byla nenávist inspirovaná ďáblem vůči židovskému národu. Holokaust byla odpověď ďábla na slib Abrahamovi, že v jeho potomstvu budou požehnány všechny národy Země.

Překvapilo mě, že jste matku Gizelu Munkovou označil jako iniciátorku konverze židovské rodiny Munkových ke katolické víře. Myslel jsem si, že spíše otec František nastartoval takový směr.
Matka si už v roce 1933 napsala do deníku, že Židé nepřijetím Krista ztratili pokoj, který Kristus přináší. Otec František byl geniální, řídil fabriku v Ružomberku a byl výjimečně schopným člověkem – pro chlapce byl velkou přirozenou autoritou. V Sachsenhausenu pak pracovali manuálně, jenže Tomáš byl nešikovný. Gestapák mu ukázal, jak házet lopatou, ale když to ani potom Tomáš nedokázal, praštil ho a on zůstal ležet na zemi. Otec k němu přišel, sklonil se a oslovil jej: „Tomáši, který jsi za nás byl bičovaný.“ Nato Tomáš vstal a dělali dál.

Očividně jste pro toto blahořečení nadšený.
Jestli to vyjde, bude to pěkný příběh. Neznám v církvi blahořečení otce se synem. Hlavně dnes je to velmi inspirativní.

Jsou ve slovenské církvi ještě další případy blahořečení?
Například lazarista Ján Havlík. Když komunisté zakázali řehole, lazaristé se vzdělávali dál – a když na to mocipáni přišli, uštvali Havlíka k smrti. Anebo příběh vedoucí domu v Borském Svatém Mikuláši Emy Olbrichové, ženy s rakouskými a moravskými kořeny, která zde za Slovenského štátu pomáhala zachraňovat Židy. Zavřeli ji za to, že skrývala kněze na útěku, a odsoudili ji na devět let – zemřela ve vězení.

Vaší devizou je, že znáte církev nejen na Slovensku, ale i v zahraničí.
I když má církev mnoho neduhů, často podléhá tlaku veřejnosti a přizpůsobuje se médiím, naplnily mě moje poslední cesty do Říma a Salcburku velkým optimismem. Všude v ní vyrůstají krásní lidé, je to, jako kdyby spadli z nebe – mám pocit, že je to dar. V Rakousku, v problematickém čase, který zde církev prožívá, jsme měli s biskupem Launem mši svatou na odlehlém místě. Přišlo na ni ale mnoho studentek teologie, které názory otce biskupa oslovily a jsou věrné církvi. V Římě mi zase bohoslovci říkali, že je velmi ovlivňuje jeden irský jezuita. Je úžasné, že si Pán Bůh lidi stále volá. Pokud tedy jde o budoucnost církve, jsem optimista.

Kandidoval jste na funkci prezidenta Slovenské republiky. Loni vyšla kniha rozhovorů se třemi slovenskými prezidenty Kováčem, Schusterem a Gašparovičem, kterou napsal dnes už premonstrát a kněz Karol Lovaš. Všech tří bývalých čelních představitelů Slovenska se ptal, jestli budoucí – v pořadí čtvrtý – prezident už nebude zatížen komunistickou minulostí. Ptám se vás tedy na totéž.
Jsme v situaci, že jsme nebyli schopni zvolit prezidenta v parlamentu a spontánně jsme přešli k jeho přímé volbě. Je velmi nezvyklé, aby se prezident volil přímo, když má tak slabé pravomoci. Nicméně je přímá volba pravdivým obrazem národa – ten si zvolí takového prezidenta, jaký je sám. Je tedy otázkou, jestli to bude člověk, který bude umět vyjádřit slovenskou duši a realitu a posunout společnost dál. Prezident, navzdory slabším pravomocem, může totiž věci významně ovlivňovat.

Karol Lovaš se ptal prezidentů i na to, jak se chtějí představit Bohu, až jednou budou stát před jeho soudem. Co byste na Boží pravdě chtěl říct vy?
To, co celý život často opakuji: Pane Bože, buď mi milostivý.

Prožili jste dobrodružný život. Najdou se ještě nějaké nesplněné sny?
V první radě chci říct, že ze sebe nedělám hrdinu a velkého disidenta. Velcí hrdinové a disidenti žili v 50. letech. Nezavřeli mě a byl jsem ušetřen velkých zkoušek, prošel jsem jen těmi menšími. Za svůj život děkuji. Stále mám pocit, že ještě přijdou silné výzvy, ale jestli mě Pán ještě povolá do nějaké role, to nevím. Tak daleko moje vědění nesahá.

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Bůh v mém životě, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay