Plaché křesťanství Marka Ebena

Vydání: 2008/7 Když je dítě v rodině hostem, 12.2.2008, Autor: Markéta Lakosilová

S trochou nadsázky by se jméno Marek Eben dalo přirovnat ke známé značce Klasa, která u takto označených výrobků garantuje mimořádnou kvalitu. Pokud se např. televizní divák v programu dočte, že v nějakém pořadu vystupuje Marek Eben, má jistotu, že pořad nebude pokleslý, nudný ani trapný. Díky svému inteligentnímu humoru se Marek Eben těší oblibě u všech generací. Věřící diváky pak může navíc povzbudit, že se v jeho slovech objevují více či méně skrytá poselství křesťanské víry.

Je o vás známo, že neposkytujete mnoho rozhovorů. Během roku by se daly spočítat možná na prstech jedné ruky. To máte takovou nedůvěru k médiím? Nebo co vás k této vybíravosti vede?

Je to tak, člověk má jenom jeden život a na položené otázky zpravidla jenom jednu pravdivou odpověď. Takže když se dotazy opakují – a to se samozřejmě zákonitě děje – mám nepříjemný pocit, že po desáté sděluji něco, co už jsem jednou řekl, a to mě moc netěší. Navíc nemáte tak docela pravdu: tuhle mi jeden novinář spočítal, kolik jsem poskytl takových těch velkých rozhovorů – a bylo to tak vysoké číslo, že jsem se trochu styděl.

Podle čeho se rozhodujete, komu rozhovor poskytnete a komu ne? Odpověděl byste na chytré otázky pro ryze bulvární časopis?
Na chytré otázky odpovím vždycky rád a vlastně ani nemusí být bůhvíjak chytré, stačí, když se trefí do oblasti, kterou mi novináři ještě tolik nevybrakovali – to jsem šťastný, že můžu mluvit o něčem novém. Ono to s těmi chytrými otázkami není tak jednoznačné. Sám jsem udělal zkušenost, že když se to člověk snaží příliš přešpekulovat, aby si divák řekl „ten Eben, to je pašák“, někdy z toho vyleze jakoby chytrá otázka, na kterou ale ten druhý vlastně nemůže nic odpovědět. Kolikrát je lepší ptát se obyčejně, ale k věci. Pokud jde o bulváry, i zde rozlišuji – samozřejmě jsou mezi nimi i takové, kterým bych rozhovor neposkytl ze zásady.

Pocházíte z muzikantské rodiny, váš otec byl známý skladatel, který loni na podzim zemřel. Kdybyste měl jednou větou napsat do „nebeského posudku“, čím nejvíc obohatil Petr Eben svého syna Marka z jeho pohledu, co by tam stálo?
Svou laskavostí, která se projevovala nejen k nám, dětem, ale i k lidem okolo. Táta měl lidi upřímně rád. Když se někoho zeptal „Jak se máte?“, čekal, že mu to ten dotyčný řekne, tátu to opravdu zajímalo. A tato laskavost se promítla i do jeho muziky – ne že by neměla vášeň a dramatičnost, ale vždycky byla melodická. Táta má celou řadu skladeb, jejichž témata vám uvíznou v hlavě navždy, a to se u soudobých skladatelů tak často nestává.

Jakou hudbu jste měl jako kluk rád? A dostával jste se s tatínkem do sporů ohledně hudebního vkusu, že by říkal: „Co to posloucháš za hroznou muziku?“
My jsme vyrůstali na poměrně pestré škále hudby. Kromě té, co psal táta a strýc Ilja Hurník, jsme poslouchali Beatles, Rolling Stones, Mayalla, Ellingtona, ale taky Joni Mitchell, bluegrass a folk. Tátovi z toho všeho nevadilo nic a řekl bych, že se tu a tam i trochu inspiroval. Některé jeho skladby mají až rockový drive. Dokonce i na svých přednáškách používal pro rozbor skladby písničky Beatles a vzpomínám si, s jakým nadšením a obdivem mi doma u piana hrál West Side Story.

Nelákalo vás jít v tatínkových šlépějích a věnovat se hudbě naplno?
Já věděl, že určitě nebudu koncertním pianistou. Když vidíte doma, co je to za řeholi a jaké jsou to nervy, tak vás to odradí. Na kariéru skladatele vážné hudby to taky nebylo, protože když už máte v rodině někoho, kdo to umí příliš dobře, je lepší si zvolit nějakou jinou cestu. Šel jsem tedy na herectví, ale muzika se na konzervatoři učila také, takže jsem si vlastně nechal pootevřená vrátka.

Je o vás známo, že jste vyrůstal ve věřící rodině. Musel jste jako dítě chodit s bratry povinně do kostela?
Do kostela jsme chodili s rodiči, ale až když jsme rozum brali, za což jsem rodičům vděčný. Vím, že je psáno – nechte maličkých přijíti ke mně, ovšem taky je psáno, že nejen chlebem živ je člověk, ale i každým slovem vycházejícím z Božích úst. A když přijde do kostela dvě stě lidí, kteří by si ta slova rádi poslechli, ale jeden maličký, který je natolik malý, že ze mše nemůže ještě nic mít, řve tak, že dvě stě lidí neslyší z Božího slova zhola nic, je mi to líto. Takže jsme chodili až řádně poučeni a připraveni – a bylo to úplně přirozené, chodila celá rodina.

Měl na vaši víru vliv konkrétní zážitek, nebo se utvářela postupně?
Obávám se, že víra není něco, co byste vybudovali v mládí a pak už se nemuseli starat a ono to drželo jako skála. V životě přijde spousta situací, kdy se člověk musí osvědčit a kdy taky pochybuje a trápí se. Ale připadá mi to logické. Se vším, co má cenu, se člověk trápí, nic není zadarmo. Ale když třeba onemocněla moje žena a já za ní chodil do špitálu, byl jsem opravdu rád, že jsme byli na jedné lodi, dívali se na to stejným pohledem, a tudíž spoustu věcí vůbec nemuseli řešit a mohli je prostě svěřit do povolanějších rukou.

Máte nějakou oblíbenou postavu či úryvek z Bible?
Těch by bylo. Třeba hned apoštol Petr. Toho mám rád, takový impulsivní pruďas, který se okamžitě pro všechno nadchne: stany pro Mojžíše a Eliáše by hned stavěl, pak stejně impulsivně v rozhodující chvíli třikrát zapře a potom se rozpláče. Tenhle moment mě vždycky dojímal. A taky to, že na něm Bůh svou církev stejně postaví. Na člověku, který takhle selhal. To my lidi bychom ho stoprocentně neprolustrovali, ten by neprošel.

Je vám bližší „jásavé křesťanství“, nebo inklinujete spíše k typu, který Tomáš Halík označuje jako „plaché křesťanství“?
Jednoznačně k tomu plachému. On ten život od začátku do konce není „halelujá“, jsou tam právě i ty Getsemanské zahrady.

Může člověk ve vaší situaci zajít do kostela a v klidu si v něm prožít bohoslužbu nebo v tichu jen tak meditovat?
Úplně klidně. Je to daleko snazší, než jít nakupovat do Tesca. Tam se může stát, že koupíte máslo a sýr, ale pětkrát se mezitím podepíšete a dvakrát vyfotíte. V kostele jsem se třeba ještě nikdy nefotil.

Jednou jste se označil za jakéhosi křesťanského špeha v showbyznysu. Dá se ale vůbec v dnešních médiích či showbyznysu mluvit o víře a říct o ní něco podstatného?
Určitě. Já bych to zase tak tragicky neviděl. Zrovna loňská vánoční televizní skladba programu, třeba ČT 2, se mi zdála výborná. Tam se dá najít tolik krásných věcí, a to i čistě náboženských. Ale u nás se musí opatrně – lidi jsou hrozně hákliví už na terminologii, někdy je lepší věci opsat, než jim to servírovat „natvrdo“.

Lidé vás znají jako žádaného moderátora různých televizních pořadů, ale máte i svůj erbovní pořad Na plovárně. Jak vůbec vznikl? A vybíráte si danou osobnost sám?
Plovárna vznikla tak, že si se mnou dal schůzku tehdejší dramaturg ČT Čestmír Kopecký a zeptal se mě, co bych chtěl v televizi dělat. To víte, to je otázka, na kterou člověk čeká celý život a někdy se jí vůbec nedočká. Takže jsem odpověděl, že bych si rád povídal s lidmi – a tak to vzniklo. Osobnosti si vybírám sám, což ale neznamená, že to nepodléhá trošku širšímu konsenzu. Vždycky si s režisérem Honzou Hojtašem sedneme a probíráme jména, přičemž každý má právo veta – a už jsme ho taky nejednou použili.

Někde jste pronesl, že moderování je v podstatě sedavé zaměstnání, ale kromě pořadu Na plovárně u většiny moderování stojíte. Co všechno se tedy za moderováním skrývá?
Když už stojím, mám dávno to nejhorší za sebou – mnoho hodin prosezených u počítače na přípravě. Kdybyste se zeptali třeba naší asistentky v pořadu StarDance, v kolik hodin jí ode mne chodily scénáře, řekla by vám, že před půlnocí ani jeden, většinou mezi třetí a pátou ráno. Je mi trochu líto, že se mi vlastně nikdy nepodařilo najít nějakého parťáka, se kterým bych si rozuměl a mohli jsme psát společně – jako má Zdeněk Svěrák Ladislava Smoljaka, Honza Hřebejk Petra Jarchovského nebo jako měl Jan Werich Jiřího Voskovce a později Miroslava Horníčka. To závidím. Já jsem takový osamělý běžec, a pak i ta deprese, když to nejde (a nejde to často), se o samotě hůř snáší.

Jako moderátor máte pověstný smysl pro humor, který je vždy pohotový, inteligentní, nakažlivý a nikdy nesklouzne do laciné podbízivosti. Kde se tomu dá naučit?
Humor se asi učit nedá. Spíš se dají naučit mantinely, které vlastně určují lidi kolem vás, rodina, kamarádi. Když něco vymýšlím, tohle jsou lidi, které mám před očima, a říkám si: Co by tomu řekli? A mám tendenci být spíš opatrný – občas mě napadne něco, o čem jsem si skoro jistý, že by to zabralo, ale je to trochu na hraně, a když nevím, jestli to už nepřepadává, raději to nepoužiju. Pak to řeknu doma Markétě, ta se strašně řehtá a další dva dny mi nadává, že jsem to neřekl.

Na jakém humoru jste vyrůstal? Který humor je vaše krevní skupina? A co vás vždy zaručeně pobaví?
Já to zase tak moc nerozlišuji, u nás jsme se smáli kdečemu a osobně mám docela rád i černý humor. Kupodivu jsem se nikdy moc nesmál Švejkovi. Nevím proč, možná že je chyba ve mně, ale ten haškovský humor mě nějak míjí. Skoro zaručeně mě pobaví Woody Allen, Zdeněk Svěrák a taky Karel Plíhal.

V jednom rozhovoru jste pronesl: „Masy, to je moje!“ Ale zároveň jinde přiznáváte, že jste velký trémista. Jak se slučuje vaše povaha s vystupováním před tolika lidmi v přímém přenosu?
Tak především – onen citát byl už samozřejmě míněn ironicky. Já nejsem ten správný typ pro sportovní haly a přímé přenosy snáším velmi těžce – ty nervy, to je pro mě dost hrůza. Myslel jsem si, že si zvyknu, ale moc se to nedaří.

Musí si moderátor pěstovat vnitřní pohodu, aby byl v dobré náladě, aby vyzařoval pozitivní energii? Co je pro vás v tomto směru důležité, abyste to zvládl?
Vnitřní pohoda není k zahození. Moderátor jde vždycky sám za sebe, nemůže se schovat za roli, takže jaký jste, takový budete. Když se člověk snaží žít trochu v souladu se svým svědomím, určitě to nějakou vnitřní pohodu přináší. U mě to ale nic nemění na tom, že před přenosem o ní nějak nevím, jsem vyřízený, svědomí nesvědomí.

Kdysi jste řekl, že humor je ve srovnání s vážnými tématy vždy shledáván lehčím, že člověk se rodí s pláčem a že ani na smrtelné posteli to není k popukání, protože stojíte tváří v tvář věčnosti. Nebojíte se, že vás humor jednou přejde? Nebo sázíte na Boží smysl pro humor?
No vidím, že začíná jít do tuhého. To už jsou takové závažné otázky a já na ně odpověď nemám. Kde se bere humor a zda se může vytratit? Jednou jsem se na to ptal pana profesora Beneše, neurochirurga, kde tyhle věci v mozku jsou? Víme, kde je centrum zraku, pohybu, ale kde je třeba vkus? Nebo smysl pro humor? Jak to, že někdo je celý život vtipný a jiný neřekne jednu vtipnou větu? Kde to tam je? A pan profesor, který do těch hlav hledí denně, řekl: „To nevíme.“ Tak jak bych to mohl vědět já?

Loni v prosinci jste oslavil padesátiny. S jakými ambicemi vstupujete do druhého poločasu vašeho životního zápasu? Co je pro vás důležité uhrát?
No to víte, postup by to chtělo, z toho našeho okresního přeboru tady – třeba s odřenýma ušima, ale vydřít ten postup. Kdybych tam nahoře mohl jednou hrát aspoň za béčko, to by bylo! I lavičku bych bral.

Myslíte si, že vám Hospodin za cílovou čárou řekne: „Vítej, Marku, v Božím království – byla to dobrá práce“?
O tom silně pochybuju, já bych byl šťastný, kdyby řekl: Ty pacholku, napařil bych ti pěkný flastr, ale máš štěstí, že se za tebe přimluvil táta.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay