Pevný dům na celý život

Vydání: 2015/25 Na svěcení nového budějovického biskupa si lidé přivstali, 16.6.2015, Autor: Karolína Peroutková

Příloha: Doma

Dobré manželství je jako pevný dům, kde se lidé cítí svobodně, bezpečně a „doma“. Jak jej ale postavit a udržovat na dlouhá léta? Ptáme se dvou stavitelů – JOSEFA A RŮŽENY BERÁNKOVÝCH, kteří právě takový domov delší dobu tvoří.
 
Růžena a Josef Beránkovi.Snímek archiv KT
 
Vzpomenete si ještě na první moment, kdy ten druhý zásadně upoutal vaši pozornost?
 
Josef: Rozka byla moje žákyně a byla přesně taková, jakou jsem si tehdy představoval ideální partnerku. Byla milá, usměvavá, vtipně glosovala kdejaký text a měla rezavé vlasy. Za nimi jsem si představoval nespoutanou originalitu, ambice něco v životě vytvořit. Zároveň, jak jsem ji znal z přednášek, uměla naslouchat. Problém byl, že jsem si myslel, že je o hodně mladší. Netroufl bych si něco začít se studentkou. Ale nějak se mi doneslo, že je starší než ostatní spolužáci.
 
Rozka: Nepřeháněj, v našem ročníku byli i starší spolužáci. Ale k vaší otázce: mně se líbilo, že Pepa byl redaktorem Ádéčka. Měla jsem pocit, že by to mohl být slušný kluk. Ale byl trochu hrr. Pamatuji se, jak jsme chtěly jet s holkama autem do Rychnova. Domlouvaly jsme se o přestávce, jak to vymyslíme, a Pepa se nabídl, že by nás tam vzal. My jsme přitom chtěly jenom půjčit auto! Pak jsme se náhodou potkali v cukrárně. Ukázalo se, že máme společné známé. Když jsem se mu představila, že se jmenuji Růžena, Pepa odpověděl, že mi bude teda říkat Ženo, že to je kratší. Štval mě. Nenapadlo mě, že to myslel napůl vážně (smích).
 
A teď vážně: líbilo se mi, že umí formulovat své názory a téměř na vše, o čem jsme mluvili, je opravdu měl. Byl zajímavý, plný překvapení, bylo mi s ním dobře.
 
Do každého vztahu člověk vstupuje s ideály. Které byly mylné a na kterých se naopak dalo budovat dál?
 
Josef: Já už jsem byl starší, bylo mi mezi dvaceti a třiceti, blíž k těm třiceti. Hledal jsem, jako asi každej kluk, zajímavou ženu, ale zároveň jsem věděl, že chci někoho, kdo by měl pochopení pro – jak to říct? – křesťanské aktivity. Už jsem věděl, že třeba spolužačky z gymplu, s nimiž mne dříve pojil zájem o medicínu a biofyziku, práci v redakci Ádéčka nemohly pochopit… Hledal jsem někoho, s kým bych si i v této rovině intuitivně rozuměl.
 
Rozka: Věděla jsem, že hledám chytrýho, možná lépe moudrýho chlapa, který poté, co přijdu s názorem, hned nezmění ten svůj. Také jsem chtěla, aby můj budoucí partner byl věřící a aby křesťanské hodnoty byly pro něj víc než jen filozofické řeči. Jsem z vícero sourozenců, a tak jsem přirozeně toužila po větší rodině. Tím jsem svého budoucího Josefa nejdříve trochu vyděsila.
 
Josef: Obával jsem se, aby se děti nestaly jakýmsi mezičlánkem mezi námi, který by nás vzdálil, odcizil.
 
Rozka: Tak ještě pověz, jak to dopadlo.
 
Josef: Máme tři super děti. Dvě holky a juniora.
 
Když jste vstoupili do manželství a začali „stavět“ domov, z čeho jste tvořili základy?
 
Josef: Z čeho jsme stavěli základy, Rozko? Oddali nás salesiáni, bydleli jsme u jezuitů…
 
Rozka: A rodiče nám požehnali.
 
Dalo by se tedy říci, že vám pomohla k soužití s tím druhým vaše původní rodina? Co jste se od ní naučili „do života“?
 
Josef: Naše rodiny jsou na první pohled hodně rozdílné. U Růženky se doma při obědě vyprávějí vtipy. U nás jsme se přeli o politické a náboženské novinky. Ale abych Rozce nekřivdil, s tchánem řešíme politiku u kafe (smích). Ale v něčem byly rodiny podobné. Obě si nesly zkušenost, že komunistům se nemá uhýbat, i když to člověku zkomplikuje život, a že si člověk může dovolit jen to, na co si vydělá.
 
Rozka: A také v obou našich rodinách bylo zvykem dát dětem jasná pravidla, vymezit, co už je příliš, ale zároveň děti měly prostor pro vlastní cestu.
 
Láska, úcta a věrnost. Jak jste tyto hodnoty chápali v den svatební a dnes?
 
Rozka: Moc jsem se na svatební den těšila, mnohem zajímavější ale byly dny poté – kdy jsme spolu plánovali, co budeme večeřet, probírali pracovní den a těšili se na společný víkend.
 
Josef: Tehdy jsem si dost dobře neuměl představit slib na celý život. Bral jsem to tak, že je to vyjádření ochoty přijmout závazek a každý další tucet let, kdy se jej podaří dodržet, bude krásný. Nedávno jsme na svatbě slyšeli známého kazatele, jak snoubencům říká, že si jsou souzeni. Mně to zní trochu, jako by byli „odsouzeni do společné cely“. Pro mě je důležitější vědomí vlastního rozhodnutí učiněného v pokoře před Boží tváří. Vědomí, že něco můžeme spoluvytvářet… a objevovat, co ta slova slibu obnášejí.
 
Na svatbě jste od kamarádů dostali dvě zvířata: berana a holubici. Pouhý vtípek, nebo i dar se skrytým symbolem?
 
Josef: Já nevím, ten den jsem byl v tranzu. Když mi pak kamarád Jožka Pazderka prozradil, že jsme také mohli dostat starou škodovku s dýchavičným motorem, ocenil jsem berana. Dodnes když náš junior vstává z postele, má pod nohama jeho kůži (smích).
 
Rozka: Holubičku jsme pustili a Beránka jsem si ochočila (smích).
 
Žijete na okraji Prahy, takřka na vesnici. Jak se ve vašem vztahu odráží krajina, kde žijete?
 
Rozka: Jsme oba dva estéti, milujeme hezké prostředí. A nemusí to být zrovna věci moderní či nové. Rádi vdechujeme starým věcem nový život. Opravili jsme si starý domek a plníme ho věcmi, které se pojí k rodinné historii.
 
Josef: Od začátku jsme se shodli, že chceme bydlet v družstevním nebo ve vlastním bytě. Myslím si, že bydlení člověka hodně ovlivňuje, a chceme, aby si děti do života odnesly, že je normální starat se o prostředí okolo sebe a má to smysl.
 
Rozka: Měli jsme to štěstí, že nám to vyšlo. I když pořád splácíme dluhy a doděláváme drobnosti.
 
Josef: Upřímně řečeno: nebylo to vždy jednoduché, z garsonky jsme se stěhovali, když jsme čekali druhorozeného Tadeáše. Později, když se v bytovce opravovaly stoupačky a měli jsme zaplatit opravu koupelny, jsem naštěstí zrovna dostal honorář za knižní rozhovor. Rozka v těch letech řešila, který týden koupí jar a kdy si bude moci koupit jelení lůj na rty…
 
Co je důležité pro to, aby manželství vydrželo víc než zmíněný tucet let?
 
Josef: Předně si opravdu myslím, že každý další rok je nesamozřejmý a člověk by měl být za to vděčný. Další důležitá věc je, že je přirozené, že se partneři během let mění, a je půvabné, když v sobě stále nacházejí zalíbení, když mohou spontánně druhého respektovat.
 
Rozka: Hezky to říkáš (smích). Možná je to dar, nezasloužený dar, za který jsme vděčni.
 
Josef: Vlastně si vybavuji jedinou krizi, když jsme spolu byli asi rok a měl jsem pocit, že Rozka si vytvořila jasnou představu, co kdy a jak budeme dělat. Naštěstí se to pak rozplynulo.
 
Rozka: Nerozplynulo se to, když nám začaly čas plánovat děti? (smích) Ale máš pravdu, tenkrát jsem si uvědomila, že potřebuješ životní prostor, a pak ti nevadí, když ti čas plánují druzí či povinnosti.
 
Opravdu to byla jediná krize?
 
Josef: Záleží, čemu tak budeme říkat, občas máme doma tichou domácnost. Naštěstí dlouho nevydrží. Stačí, aby si člověk uvědomil, že by to tak mohlo zůstat napořád – mezilidské vztahy jsou křehké a zranění mají snahu se připomínat.
 
Co byste jeden druhému slíbili do dalších let dnes?
 
Rozka: Na tom původním slibu není potřeba nic měnit.
 
Josef: Uvědomuji si, že snadno propadám koloběhu akcí a aktivit, jimž se musí Rozka přizpůsobovat, aniž nutně chce, a ani jí za to kolikrát nepoděkuji. To mne mrzí a říkám si, že k ní musím být pozornější, ale jde mi to ztuha. Ale co nám děti dorůstají, Rozka má další a další dobročinné podniky, takže jsme si kvit (smích).
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Doma, Přílohy



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay