Petrkov očima bratří Reynků

Vydání: 2004/39 Proměny papežství, 24.9.2004, Autor: Jan Paulas

V těchto dnech se pulty knihkupectví dostává kniha rozhovorů s Jiřím a Danielem Reynkovými Kdo chodí tmami (Torst 2004). Synové známého petrkovského básníka a grafika Bohuslava Reynka a básnířky Suzanne Renaud zde vzpomínají nejen na své rodiče, ale také vydávají svědectví o pravé tváři fenoménu Petrkov. Hovoříme s autorem tohoto knižního rozhovoru Alešem Palánem.

O Bohuslavu Reynkovi a Suzanne Renaud vyšlo v 90. letech již poměrně dost věcí - ať už knižně, v literárních časopisech, ve vzpomínkách různých osobností, v televizních dokumentech atd. Co nového přináší tato kniha?

O Petrkově publikoval své vzpomínky či názory opravdu snad každý, kdo s ním měl co do činění. Já jsem však chtěl dát zaznít přímo petrkovskému hlasu, který dosud mlčel. Přišlo mi tristní rozmnožovat další zadumané stránky o fenoménu Petrkov, když je možnost mluvit s lidmi, kteří zdejší příběh přímo žili a žijí. V průběhu našeho povídání jsem byl stále znovu konfrontován s tím, že řada tradovaných událostí z Reynkova života se odehrála jinak, nebo přinejmenším měla docela jinou motivaci.

Kolem života Bohuslava Reynka v Petrkově panuje dost romantická představa. Říká se, jak prostý a idylický život tam vedl v úzkém sepjetí s přírodou a rodným statkem...
Petrkov jsem nikdy nechápal jako pomníček. Vnímal jsem ho spíš jako duchovní bojiště, na kterém všechny ty jemné a niterné pocity musí být vykoupeny samotou a tvrdou prací. Ani Jiří s Danielem nežijí v muzeu petrkovských reálií, ale v obyčejném venkovském stavení, do kterého prší a jehož hektarová zahrada je někdy nad síly obyvatel domu. I když dům sám je původně šlechtickým zámkem, Reynkovi nikdy nebyli žádná šlechta. Ačkoliv žijí na vesnici a příroda a zvířata jsou bytostnou součástí jejich světa, nejsou ani klasickými hospodáři. Ze všeho nejméně by pak Reynkovi patřili do světa umění - mám pocit, že toto slovo Jirka s Daníkem za celou dobu rozhovorů ani jednou nepoužili. Pro mnohé tak bude těžko přijatelné, že to skutečné petrkovské prostředí by se dalo nejvýstižněji pojmenovat jako proletářské.

Kde se vůbec ten romantický petrkovský mýtus zrodil?
Z nepochopení a obav. Z nepochopení zejména městských návštěvníků tohoto koutu Vysočiny, kteří v těžkých podmínkách zdejšího života spatřovali jakési podobenství o dobrém pastýři. Viděli ho však obrazně řečeno jen z okna své literární kavárny a nepochopili, že se nedívají na obraz, případně exponát, ale na živého člověka. Obavy pak spatřuji v nepřijetí těch nejlepších a současně nejtragičtějších Reynkových prací. Leckde jsou přetiskovány pouze Reynkovy rané verše, z nichž snad pramení onen vypreparovaný mýtus. Ve svých vrcholných sbírkách a grafikách k nám však mluví člověk zmítaný vnitřními bouřemi a přeludy, a kdo zde spatřuje jen zdánlivý vnější klid, zůstává na povrchu. Sestoupit do znepokojivých hlubin Reynkových prací vyžaduje opravdu jistou dávku odvahy.

Je ve vzpomínkách bratří Reynků něco, co vás překvapilo, co jste předtím nevěděl nebo co dokonce změnilo váš pohled na Petrkov?
Když jsem se bratrů ptal, jestli jejich otci nevadilo, že je o jeho práce tak malý zájem, odpověděli mi: „Počítal s tím.“ Tedy: nebyl k nezájmu čtenářů lhostejný, a na druhé straně se jím nenechal nějak ovlivnit. Neúspěch ho neodradil, ohlas ho nepotěšil. To podstatné je přímo v jeho verších a grafice, bez ohledu na jakékoliv interpretace, výstavy či reedice knih. I já tak trochu s mnoha věcmi počítal. Mohu však říci, že řada jiných věcí mě potěšila a snad žádná nezarmoutila.

Petrkov není jen místo zadumaného soustředění, ale i hlasitého smíchu. Není pouze místem občasných nevítaných návštěv, ale i scenérií, ve které se Bohuslavu Reynkovi po dlouhé roky za stromy a rohy zjevovali duchové. Reynkovo literární „mlčení“ v 50. letech nebylo implicitně způsobeno komunistickým hospodařením na rodovém statku. To jen vytvářelo půdu pro manželskou disharmonii a snové představy. Pověstné Reynkovo ranní vstávání kolem jedné hodiny v noci tak nesouvisí jen s nějakým rádobyidylickým klidem na práci, nýbrž i s jeho světem strašidel.

To zní až fantaskně...
Strašidla jsou přímo Reynkův termín. On je skutečně vídal a děsily ho. Ještě vám to připadá jako idyla?

Jak samotné hovory vznikaly?
Místem činu nemohlo být nic jiného než ona profláknutá petrkovská kuchyně, u jejíchž kamen Reynek po nocích „škrábal“ své destičky. My však seděli za stolem, diktafon mi občas převrátila jedna ze čtrnácti zdejších koček, mluvili jsme spolu po odpolednách, někdy jsme si vyšli i do zahrady. Takto jsem do Petrkova jezdil zhruba půl roku a nahrál nějakých pětadvacet magnetofonových kazet.

Dělat knižní rozhovor s dvěma lidmi najednou je trochu netradiční a riskantní počin. Nebál jste se toho?
Lákalo mě to. Tento jakýsi trialog přináší mnohem víc možností: pulzuje od monologu k dialogu, který někdy vedou přímo bratři mezi sebou. Když jsem text redigoval, připadalo mi, jako bych nahlížel do scénáře divadelní hry, ve které chybí už jen scénické poznámky.

Proč se kniha jmenuje Kdo chodí tmami?
Jedná se o citát z vrcholné Reynkovy sbírky Odlet vlaštovek. Množné číslo podstatného jména „tma“ je pak klasická „reynkovina“, kdy básník ohýbá slovo nikoliv podle pravidel českého pravopisu, ale podle hlubších zákonitostí. Bohuslav Reynek byl člověkem, který chodil tmami. Stejně důležité na názvu knihy mi zároveň připadá i přítomný čas slovesa „chodit“. Petrkovský příběh totiž smrtí Bohuslava Reynka neskončil. Tmami chodí i jeho synové. A ta cesta směřuje ke světlu.

JAN PAULAS Sdílet článek na: 

Sekce: Kultura, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 40 27. září – 3. října 2016

Papež: Svatý je jen mír, nikoli válka

Duchovní magnet, klenot apeninského pohoří, přední turistický poutač Umbrie – středověké Assisi, rodiště Prosťáčka Božího, se stalo minulý týden znovu místem…

celý článek


Říjnová slavnost na moravském Slovácku

Stejně jako každý rok se i letos na počátku října rozzáří Uherský Brod jedinečnou manifestací mariánské úcty. Na růžencovou tradici i současnost jsme se zeptali správce…

celý článek


Neuhnout, i když trakaře padají

„Při tom nesmíš pouze jedno zapomenout, přítelíčku, podle větru, dav jak ráčí, rychle točit korouhvičku“ (Vrchlický). Postavit se této masové vrtkavosti ve své…

celý článek


Můj cíl je rozeznít Notre–Dame

Jeden z nejlepších světových varhaníků OLIVIER LATRY sedá už 31 let za varhany v pařížském kostele Matky Boží. O tom, jak k němu katedrála promlouvá, hovořil s KT…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay