26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Pátrání po dialogu embryí

11. 1. 2005

|
Tisk
|

Vydání: 2005/3 Falešné pocity viny, 11.1.2005, Autor: Aleš Palán

Příloha: Doma

Ve své knize O naději věnuje autorka Marie Svatošová jednu kapitolku dialogu dvou nenarozených sourozenců v maminčině břiše. Kristýnka: „Žádný život po porodu neexistuje. Jak by měl vlastně vypadat?“ Samuel: „Ani já to nevím přesně. Ale určitě tam bude mnohem víc světla než tady. A možná že dokonce budeme běhat a jíst ústy. V každém případě uvidíme maminku a ona se o nás postará.“ Kristýnka: „Ty věříš na mámu? A kde má jako být?“ Samuel: „Vždyť je tu všude kolem nás. Jsme a žijeme v ní. Někdy, když jsme úplně zticha, můžeš zaslechnout, jak zpívá, nebo cítit, jak hladí náš svět.“ (redakčně zkráceno)

Marie Svatošová už na stránkách své knihy upozorňuje, že text nenapsala ona, ale že si stáhla ho z internetu. Ukázku z knihy jsme v Doma nedávno zveřejnili a požádali čtenáře, ať nám pomohou s pátráním po autorovi textu. Posuďte nyní, jak bylo úspěšné.

Že hledání nebude nijak jednoduché, jsme poznali už z dopisu manželů Karla a Jaroslavy Netopilových z Olomouce – ti totiž poslali text, kde vystupují hned tři postavy. „V břiše těhotné ženy se ocitla tři embrya. Jedno z nich bylo malý věřící, druhé malý pochybovač a třetí malý skeptik,“ stojí v záhlaví článku z časopisu YOU (č. 3/2002), kde Netopilovi tento text našli. Tři embrya dále rozvíjejí dialog téměř totožnými slovy, jaká už známe z knihy Marie Svatošové. Totožné repliky pronášejí také dvě embrya v textu Otakára Schmidta v komentáři časopisu Metropolitan; i zde autor přiznává, že text sám nenapsal. Byl to ovšem právě on, kdo nás dovedl ke skutečné autorce.

Věra Eliášková napsala hru Prenatálové v první polovině devadesátých let; hodinu a půl trvající představení mělo v divadle Minor asi tři desítky repríz a často ho navštěvovali školáci a gymnazisté. Na scéně vystupovaly loutky, které „plavaly“ v plodové vodě a vedly dialog ve smyslu: K čemu mám vlastně nohy, když je k ničemu nevyužiju? „Napadlo mne, jaké by to mohlo být, kdyby si v matčině břiše povídala dvojčata,“ svěřila se nám Věra Eliášková. „Tak jako my nevíme, jaké to bude na onom světě, tak ony neví, jaké je to tady.“ Situace, kdy dialog dvou embryí je mezi lidmi populární, kdežto o jeho autorce ví málokdo, připomíná V. Eliáškové jednu povídku R. Fulghuma: americký spisovatel zde píše o hudebním skladateli, kterého nikdo nezná, ale jednu jeho skladbu si notují všichni. Tou písní jsou Rolničky. „Mám pocit, že i můj dialog tak trochu zlidověl,“ usmívá se V. Eliášková.   

Hedvábné matčino hlazení

Rozhovor dvou embryí zaujal i katolického filozofa Karla Vránu. O své dojmy se s námi (nedlouho před svou smrtí) podělil v následujícím textu: „Ty můj brácho skeptiku, už mlčíš? Tvé pochybování vyzrálo do mlčení. Do předpokladu naslouchání. Jsi na prahu moudrosti. Jsi už blízko Sokratovi a jeho „vím, že nic nevím“. V té něžné písni naší maminky, která naše narození očekávala a na ně se těšila, rozpoznáš podobenství vertikálního Božího oslovení, které v nás stvořilo naše „já.“ Anebo to hedvábné matčino pohlazení našeho prenatálního světa - není snad úžasným podobenstvím vertikálního pohlazení, ba stále trvajícího hlazení Boží - tebe i mě - milující ruky? Metafyzika se odvažuje jít ještě dál v hledání posledního smyslu našeho adventního příběhu před narozením. My jsme nic nevěděli o čekajícím otci. On se však staral o maminku, připravoval i pro nás vezdejší chleba a těšil se na dobré víno, jímž oslaví náš vstup do postnatálního světa. Proč – tak se ptám tebe i sebe – bychom měli nevidět teologickou vertikálu a eucharistický předobraz v „chlebu vezdejším“ a ve „víně dobrém“? Neříkej mi, že to jsou poetické banality. Vždyť i tvá skepse se bez nich neobejde. I ty obýváš poeticky svět svých pochybností. A víš také, že i naše všední banality skrývají svá znepokojivá tajemství. Neměl snad pravdu Geothe, když nám vzkázal, že ,Alles Vergängliche ist nur ein Gleichnis‘? (Všechno pomíjející je pouze podobenství.)“      

Na inspirující reflexi prenatálního světa nás přivedla i Marie Tilšarová z Prahy: „Něco podobného myšlence rozvedené ve vašem článečku jsem našla v knížce Carla Carrety Poušť uprostřed města.“ V knize napsané v roce 1977 stojí: „Jsem přesvědčen, že lůno ženy v požehnaném stavu je něco, nad čím žasne celý vesmír; je to zviditelnění neviditelného a znamení poukazující na to, jakým způsobem mě Bůh přijímá za svého syna... Sdílení, které se odehrává mezi mnou a Bohem, je naprosté, stejně jako sdílení mezi plodem v lůně a matkou. Plod jsem já, mateřským lůnem je vesmír, a v něm se rodí život, který se pak dynamicky rozvíjí v proudu dějin.“
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou