Pater Damián de Veuster - můj hrdina

Vydání: 2008/13 Jsem starý, nemůžu najít práci, 25.3.2008, Autor: Aleš Palán

Krádeže, znásilňování, právo silnějšího, chybějící zdravotní péče. Takto bezútěšně vypadala situace v kolonii malomocných na havajském ostrově Molokai před rokem 1873. „Tehdy se pojednou otevřelo nebe a seslalo jim (malomocným) člověka – patera Damiána. Jeho příchodem nastala úplně nová éra,“ píše ve své knize Otec malomocných a Molokai slovenský autor žijící ve Vídni Peter Žaloudek. Kdo se s životem belgického kněze Damiána de Veuster seznámí blíž, nebude pokládat Žaloudkova slova za nadnesená. Peter Žaloudek se zdejší kolonii malomocných věnoval osm let, prozkoumal řadu archivů, Havaj i osmkrát navštívil.

O kolonii malomocných na Havaji psal dávno před vámi Wilhelm Hünermann. Když jsem jeho Otce vyhoštěných jako kluk četl, zažíval jsem zvláštní směs fascinace a ostychu.

I moje první seznámení s Molokai se odehrálo prostřednictvím této knihy, četl jsem ji zhruba v patnácti letech. V té době mě snad jako každého kluka uchvacoval Vinnetou, a protože pocházím ze Slovenska od Žiliny, tak to byl i zbojník Juraj Jánošík. Po přečtení Hünermannovy knihy ale v mé mysli tito hrdinové najednou splaskli jako propíchnutý balónek a mým idolem se stal otec Damián.

Hünermannova kniha je přitom psána poněkud sladkým jazykem.
Je napsaná hezky, ale chybí jí kritické poznámky. Na jejím základě si může čtenář patera Damiána a celou situaci v kolonii malomocných poněkud zidealizovat.

Vás tedy k psaní přivedla snaha popsat situaci na Molokai komplexněji a bez růžových brýlí.
Zpočátku jsem vůbec nechtěl žádnou knihu psát, na Havaj jsem jezdil, protože mě uchvátila osobnost patera Damiána. Když jsem do celé problematiky pronikl hlouběji, začal jsem dávat četné přednášky. Teprve z pozitivních ohlasů mých posluchačů se zrodil nápad dát všechno na papír.

Pracujete jako zdravotnický laborant. Co je malomocenství vlastně za nemoc?
Jde o jednu z nejstarších nemocí, jakou lidstvo zná. Píše se o ní už ve Starém zákoně, táhne se celou historií lidstva. V raném středověku byla doslova metlou Evropy, dnes je rozšířená v Asii, Africe, dokonce i v jižní Americe. Je to infekční nemoc, kterou způsobují bakterie podobné těm, co zapříčiní tuberkulózu. Mycobacterium leprae – jak se nazývají latinsky – jsou velice rezistentní: přetrvaly v kostech člověka pohřbeného v zemi 40 let – i po té době byly nakažlivé.

Malomocentví je infekční choroba. Jak se šíří?
Kontaktem, slinami, dotykem. Projevuje se tak, že se na kůži objeví bílý flek, který se zvětšuje do šířky, ale samozřejmě i do hloubky – napadá tkáně a v momentě, kdy bakterie poškodí nervy a cévy, dochází ke krvácení, hnisání a odumírání napadených tkání. Celý proces je doprovázený velice nepříjemným zápachem. Od roku 1946 existuje lék, který malomocentství zastaví, zasažená místa ale zůstávají necitlivá. Když jsem poprvé přišel na Molokai a viděl, jak mají malomocní končetiny ovázané obvazy, nerozuměl jsem, proč to dělají. Je to kvůli ochraně. Kdyby třeba šlápli na nějaký ostrý předmět, nebo se opařili, vůbec nic by neucítili – začali by jen krvácet a tkáň by mohla snadno postihnout infekce.

Malomocenství bylo dříve chápáno jako Boží trest, jako prst Boží, kterým ukázal na hříšníky a potrestal je.
Přestože z Bible nebo ze života sv. Františka z Assisi známe případy bratrského chování k malomocným, tyto předsudky se někde udržují dodnes. Ano: onemocnění malomocenstvím bylo dáváno do souvislosti zejména s údajně hříšným sexuálním životem dotyčného. Takoví lidé bývali vyděděni ze společnosti, žili na okrajích vesnic, v jeskyních, nikdo za nimi nemohl a když měli potkat zdravé lidi, museli zvonit a křičet: „My jsme malomocní, vyhněte se nám.“ V očích většinové společnosti šlo o tvory, kteří nemají žádnou hodnotu, žádnou moc – odtud označení této nemoci.

Kromě toho, že se pohybujete ve zdravotnictví, máte vystudovanou teologii. Zamysleme se nad tím, co nám Bůh nemocemi říká – pokud se shodneme na tom, že o trest nejde.
Nemoci tady byly odjakživa a dokud bude lidstvo existovat, budou se vyvíjet jejich nové a nové mutace. Je údělem člověka potýkat se s chorobami a naučit se s nimi žít. Často si myslíme, že půjdeme se svou nemocí k lékaři, on nám dá lék a zachrání nás. To je ale velký klam – tohle platí snad jen u nejjednodušších onemocnění. Vážnější choroby mají hlubší příčiny a lékařova šance pacienta plně vyléčit je malá. Raději by měl pacientovi pomoci hledat kořeny jeho situace. Pokud jsme věřící lidé, měli bychom se naučit s nemocí komunikovat, přemýšlet, co nám tím Bůh říká a k jakým změnám nás vybízí. Jedna moje známá to formulovala takto: „Když je mi nejhůř, lehnu si a ptám se, co je v mých silách, abych změnila, a co už není v mých silách, abych přijala.“

Takové myšlení je ale cizí i většině lékařů.
Já netvrdím, že lékaři jsou zbyteční, to vůbec ne. Jen bychom se měli naučit nemoci akceptovat tak, jako akceptujeme střídání ročních období – počítáme s nimi a přizpůsobujeme se jim. My ale raději vkládáme naděje do léčiv či operací, než bychom měnili něco sami na sobě.

Měli bychom pojmenovat, že tahle změna se nemusí týkat jen lepších stravovacích návyků a většího pohybu. Psychosomatika nám jasně říká, že oblasti duševní a duchovní přímo souvisí s naším tělesným stavem.
Ano, dnes je nezpochybnitelně prokázáno, že mnoho nemocí má psychický původ. Mě zajímá zejména obor, kterému se říká etikoterapie. Ten – na rozdíl od běžné psychoterapie – tvrdí, že pro dosažení něčeho pozitivního nelze použít negativní cesty.

Havaj je v českém prostředí chápáno jako místo vysloveně pozitivní. Existuje i úsloví: „To je Havaj.“
Víte, když jsem na souostroví přijel, měl jsem velmi podobný pocit. Všechny buňky mého těla ožily – krásný ostrov, nádherné podnebí, fantastické moře, příjemní lidé … Sami obyvatelé Havaje o sobě říkají, že žijí v nebi.

Pokud je havajské souostroví lícem, je Molokai tím rubem?
Ostrov Molokai je dlouhý asi 60 km, je nádherný a většinou na něm bydlí civilní obyvatelstvo; malomocným je vyhrazen jen výběžek, který má asi 15 kilometrů čtverečních. Z jedné strany je ohraničen strmými horami, dříve zcela neschůdnými, ze tří stran oceánem. Kolonii malomocných tu v roce 1865 zřídili proto, že místo bylo dostupné pouze po moři. Ano: je to naprostý protiklad – krása přírody a hrůzy malomocenství.

Když jste na ta místa přišel, promlouvala k vám spíš po stránce bolesti a utrpení, nebo naopak sebeobětování a lásky? Čeho je tam víc?
Tak půl na půl. Připomínkám utrpení, které zde generace prožívaly, se nemůžete vyhnout, kamkoli jdete, všude narazíte na hroby malomocných. V bývalé kolonii stále ještě žije několik malomocných, zůstávají tu z vlastního rozhodnutí. Poslední malomocný sem přišel v roce 1968, od té doby jich jen ubývá. Umírají. A domky, ve kterých žili, chátrají… Na druhé straně jsou tu pořád patrné plody práce otce Damiána a jeho následovníků.

Co bude s bývalou kolonií, až zemře poslední malomocný?
Poloostrov je dnes pod správou národního parku, který tu chce v budoucnosti udělat jakýsi skanzen. Nebudou tu stát žádné hotely, jen velké muzeum. Kvůli jeho stavbě už vykáceli několik starých stromů. Jeden z malomocných, kteří tu dodnes žijí, Richard Marks, proti tomu protestuje. Říkal mi, že mu krvácí srdce, když vidí, jak národní park ničí dílo patera Damiána.

Pořád mi to vrtá hlavou: Jak to, že pater Damián není už dávno prohlášen za svatého? Jeho přínos pro malomocné je evidentní a byl oblíben u havajského obyvatelstva i u královské rodiny.
Abych řekl pravdu, byla to jedna z mých prvních otázek, když jsem přišel na Molokai. Těch důvodů je několik. Už za života patera Damiána se o něm nepsalo zdaleka jen pozitivně. Někteří spolubratři i biskup ho obviňovali, že šel k malomocným hlavně proto, aby se proslavil. Otec Damián byl původně sedlák, měl tvrdou náturu, a když viděl, jak hrozná situace v kolonii panuje, začal psát na Zdravotní radu do Honolulu dost imperativním způsobem. Otec Damián si opravdu slova nevybíral a pro zlepšení situace malomocných byl schopen jít do konfliktu skutečně s každým.
Kdyby ovšem nejednal takto razantně, v kolonii by se nic nezměnilo. Na místo přišel jako katolický kněz, který měl hlavně vysluhovat svátosti, ale on se začal stejnou měrou věnovat péči o zlepšení podmínek malomocných, a to bez ohledu na jejich víru. Staral se o katolíky, protestanty, buddhisty, o všechny bez rozdílu. Snažil se změnit myšlení celé společnosti, aby se nespokojila jen s tím, že malomocným občas něco pošle, a tím se celého problému zbaví.

Jistě se otce Damiána někdo zastal.
Jeho nejlepší obhajobu napsal spisovatel Robert Louis Stevenson. Sám měl nemocné plíce a podnikl cestu po Tichém oceánu. Na Molokai se dostal krátce po smrti patera Damiána, v kolonii panoval pořádek, Stevenson viděl dva fungující domovy – jeden pro chlapce, druhý pro děvčata – a úplně ho to nadchlo. Když doplul do Austrálie, setkal se ale v místních novinách s ostrým odsudkem práce otce Damiána. Sedl a napsal fascinující obhajovací řeč. Myšlení představitelů církve se začalo skutečně naštěstí měnit a v roce 1996 byl pater Damián konečně prohlášen za blahoslaveného. Vím zcela jistě, že nejen Belgičané, ale i Havajané si bez rozdílu vyznání či politické příslušnosti přejí jeho brzké svatořečení. I moje přání je takové.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay