Páteční půst nemusí být nutně "od masa"

Vydání: 2008/35 Máme doma prvňáčka, 26.8.2008

V klášterní kuchyni, vařící o prázdninách také pro ubytované, jsme v pátek narazili na masité jídlo. Velmi nás to udivilo. Kde jinde by se měly dodržovat postní předpisy? Pro starší generaci je to něco nepochopitelného. Copak se už i tak nepatrná oběť Bohu stala v naší církvi nepřekonatelným problémem?

Půst ke křesťanskému životu neodmyslitelně patří: Ježíš jej přijímá a předpokládá jako obvyklou praxi věřících a výslovně také počítá s tím, že se církev bude postit. Ovšem už sám Pán poukazuje na důležitost správného prožívání postu, na jeho motivace a konkrétní podoby, jakož i na úskalí jednostranného upřednostnění půstu před důležitějšími hodnotami.
Pátek je s ohledem na tradici ukřižování našeho Pána považován za postní den a tradičním způsobem, jak tento půst uskutečnit, je abstinence od masitých pokrmů. V naší zemi smíme z rozhodnutí biskupů tuto konkrétní podobu postu nahradit jiným úkonem sebezáporu či zdrženlivosti. Z jedné strany to pochopitelně může vést k „uvolněnému“ chápání pátečního půstu, na straně druhé nám to ale často usnadňuje jinak nelehké situace, v nichž se můžeme ocitnout (stravování ve veřejné jídelně apod.) a také nás to může probudit k vědomějšímu prožívání postní praxe: někdy je snazší vzdát se řízku než oblíbeného televizního pořadu. Navíc nám i v této oblasti hrozí stereotypy a zvyk.
Nemohu posoudit vámi popisovaný případ a už vůbec ne odsoudit danou řeholní komunitu (kdo z nás je oprávněn odsoudit?), neboť kromě toho, co již bylo uvedeno, přistupují do hry ještě jiné okolnosti, které mohly sehrát svou roli (vyjití vstříc konkrétní potřebě druhých lidí apod.).
Bude moudré spíše uvažovat o tom, jaký je a jaký by měl být můj nebo náš půst (a to i celých řeholních komunit!), než se nechat vzniklou situací jednostranně rozhořčit a svést k jednoduchému, nicméně jalovému moralizování.
Je to příležitost ke zpytování svědomí, zda a zač nám „stojí“ Kristus a jaká je naše vděčnost vůči němu, ale zároveň i k uvažování o smyslu askeze vůbec. Ta zde jistě není kvůli samoúčelnému sebetrýznění, ani kvůli nějakému „placení“ Bohu či Kristu za naši spásu. Je jedním z radikálních prostředků, který potřebujeme, abychom odstraňovali překážky, jež nám brání přijímat Boží spásu.
Otázkou tedy není, zda se postit (o tom není důvod diskutovat), nýbrž jak a proč to dělat.
P. Pavel Vojtěch Kohut OCD, vyučující spirituální teologie na KTF UK v Praze


Sdílet článek na: 

Sekce: Odpovědny, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 3 14. – 20. ledna 2020

Bible v centru pozornosti po celý rok

Neděli Božího slova, kterou vyhlásil papež František, letos 26. ledna slavíme poprvé. Zároveň vstupujeme do Roku Bible.

celý článek


Nepromarněme čas, zní modlitbami za jednotu

V sobotu 18. ledna začíná Týden modliteb za jednotu křesťanů. Texty pro společné bohoslužby se letos inspirovaly ztroskotáním sv. Pavla a mottem je verš: „Zachovali se…

celý článek


Fokoláre slaví výročí zakladatelky

Když se před třiceti lety ujímali naši první porevoluční biskupové svého úřadu, vešla poprvé do širšího povědomí existence Hnutí fokoláre. Mnozí z nich totiž…

celý článek


Život „za dráty“, umírání na nich

1 415 kilometrů, 1 260 vycvičených psů, 49 tisíc zadržených i takřka 500 obětí: to jsou některá z čísel charakterizujících železnou oponu – bariéru, která v letech…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay