26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Papežův sochař a sochařův papež

1. 7. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/27 Cyrilometodějské dvojčíslo , 1.7.2008

Ve Štítu, malé vesničce u Chlumce, žije asi 30 obyvatel. V procentuálním vyjádření počtu umělců na obyvatele je jednou z nejkulturnějších obcí u nás. Žijí tam totiž dva význační sochaři – Marie a Vojtěch Adamcovi. Když projdete brankou do zahrady plné soch, uvítá vás malý bílý psíček, opisující téměř nadzvukovou rychlostí radostné kružnice po trávníku. Na náspi chaloupky stojí oba manželé – tak nějak by si návštěvník představoval hospodáře na statku s jeho ženou.

Nedá nám, abychom se nezeptali na první dojem – připomínáte sedláka na svém statku. Odkud vlastně pocházíte?

Narodil jsem se v Hulíně, na Moravě. Opravdu jsem z rodu selského, který lze vystopovat v dějinách kraje až k Bílé hoře. Ale člověk by si neměl představovat pod pojmem sedlák jakéhosi nevzdělaného zemědělce. Maminka se přátelila s dosti význačnými umělci, byl jsem ovlivněn i naším panem farářem a také možností studovat v Kroměříži, které se ne nadarmo říká „hanácké Athény“.

Teď jste ve zkratce rovnou zmínil kořeny vlivů, které vás nasměrovaly na cestu sochaře. Můžete říci ještě nějaké podrobnosti?
Maminka měla obrovský talent, větší než mám já. Na rozdíl od otce, který na reálce propadal z kreslení. Učila se malovat ve Vídni. Jenže nakonec měla pět dětí, takže talent uplatňovala jen doma, když učila starší bratry kreslit. Maminka měla na stěnách obrazy, většinou secesní, Preislera třeba, ale i reprodukce světových autorů. Přátelila se s malířem Ungarem. Pan farář byl jezuita, půjčoval mi knihy všeho druhu. Vždycky se vyptával, co jsem četl, a povídali jsme o tom. Takže já znal kresby Berniniho, Dürera, Grünewalda. Už ve dvanácti jsem díky němu znal i moderní malíře a umělce – Kandinského, Metznera, Rodina. Na gymnáziu jsem se dostal do rukou malíře Jílka, ten už mě seznámil s Munchem, Picassem.
Moc na mne působily kostely v Kroměříži. Když jsem ministroval, zapomínal jsem na mši a díval se na obrazy v kostele. Byly tam nádherné oltářní obrazy malované pod vlivem Rafaela. Navázal jsem také kontakt se správcem zámku v Kroměříži – tam jsem strávil mnoho hodin před Tizianem, van Dyckem, Cranachem, Pordenonem, Rubensem.

Proč jste se tedy rozhodl pro sochařství?
Já to nerozděluji. Třeba francouzský sochař Auguste Rodin maloval velmi dobře. Já se teď věnuji sochařství, ale myslím, že je dobré spojit vidění malíře a sochaře. Prostor v plastice je svébytný. Když pracuji, mám malou maketu v ruce a můžu pracovat s nadhledem.

Jak jste se vlastně dostal ke studiu, když jste byl syn kulaka?
Nade mnou visel tento ortel, nesměl jsem jít nikam na studia. Dokonce jsem měl na 20 let i zákaz navštěvovat rodné město. Já šel ale s kamarádem do Prostějovských staveb, které stavěly Novou huť na Ostravsku. Tam jsem opravdu těžce pracoval, ale zároveň na tehdejší poměry jsem vydělával obrovské peníze. Protože jsem ani domů na neděli nesměl, trávil jsem veškerý čas na stavbě a kreslil. Vzal jsem po roce štos kreseb a jel do Prahy na zkoušku na Akademii výtvarných umění. Přestože jsem měl ze zaměstnání výborný posudek, rozhodující byl nenávistný posudek z místa, a ten byl hrozný. Zkoušky jsem absolvoval jako druhý, byl bych přijat, ale kvůli mému původu to nešlo. Zachránil mne jeden ze členů poroty, prof. Otokar Španiel, který vyšel na chodbu a když viděl, jak jsem zničený, nabídl mi, že můžu studovat na UMPRUM. Dokonce i ta zkouška mi tam platila. Dostal jsem se tam, ale na politickou karikaturu k prof. Pelcovi. To mně ale vůbec nesedělo, a tak jsem po čase přešel do sochařského ateliéru prof. Wagnera. U něj byla výborná atmosféra, nedocházelo tam k žádným půtkám. A malování jsem studoval u prof. Baucha.

Ačkoli jste úspěšně absolvoval, neměl jste ani pak vyhráno.
Dostal jsem práci na Moravě, od rodiny Hložků, kteří měli veliké tesařství. Dělal jsem pro ně náhrobek. Neměl jsem kde být, spával jsem třeba v márnici. Jednou jsem jel na kole v dešti a dostal chřipku. Přechodil jsem ji, ale nakonec jsem čtyři roky prožil v nemocnicích s komplikacemi všeho druhu.

Při studiích jste se seznámil se svou manželkou Marií?
Ano, předloni jsme už slavili zlatou svatbu. No, slavili… my na to zapomněli. Ale manželka je báječná. Vystudovala užitou grafiku, především knižní, u profesora Strnadela. Vychovala syna, přitom byla celý život zaměstnaná, pracovala v divadle Semafor. Také vyučovala práci s keramikou. Byly doby, kdy právě ona zajišťovala rodinu. Takže naše rodina je vlastně sochařská, i syn Vojtěch je sochařem. Manželka dělá úžasné věci, je zajímavé srovnat její portréty s mými.

Vaše spolupráce s biskupstvím v Hradci Králové začala sousoším pro Libici. Jak se vám dělala socha vašeho patrona?
Nejdřív jsme to místo navštívili. To byla hrůza! Viděli jsme cedulku „národní kulturní památka“ a nic víc. Přemýšleli jsme co a jak. Navrhl jsem sv. Vojtěcha, ale byl to takový opuštěnec. Přečetli jsme k tomu, co se dalo. Nakonec jsme namodelovali dvojici – svatého Vojtěcha a svatého Radima. A díky panu biskupovi Dukovi se nakonec náš sen uskutečnil. Když nastoupil do Hradce Králové, dokázal všechno rozpohybovat, takže k tisíciletému výročí, v roce 1997, se vše realizovalo. Teď je tedy na Libici trochu jiná připomínka Slavníkovců než jen půdorys stavby, který tam byl předtím. Musím říci, že i tak to bylo vše dosti strastiplné, pro katolickou církev není ve společnosti moc velké pochopení. Nečekal jsem, že někdo vzplane, to ne, ale těch předsudků je zakořeněno opravdu moc. Přitom přece tyhle světce nelze pominout. Oni nejsou významnými postavami jen pro katolickou církev, ale pro celý náš národ.

Možná ještě známější je vaše socha sedícího papeže Jana Pavla II. …
Otec biskup Dominik Duka také přišel s myšlenkou dělat sochu Svatého otce Jana Pavla II. To byla potíž, protože on ještě žil a nebývá zvykem dělat sochy živých. Já měl štěstí, že jsem měl velké zkušenosti z doby, kdy jsem dělal u Makovského. Odtud vím, jak sochu stavět, to se dneska už ani moc neumí. Papeže jsem dělal několikrát, byli jsme i u něj ve Vatikánu. Ale pořád mi na těch mých návrzích něco vadilo. Tak jsem opustil ty oficiální fotografické portréty a sledoval jsem ho ve stáří. I když nebyl vysoký, byl monumentální. Udělal jsem jej sedícího – tak, jak ho známe ze závěru jeho života – byla to připomínka jeho návštěvy v Hradci Králové.

Osobou tohoto papeže jste se zabýval jistě mnohokrát. Ve vašem ateliéru je také jeho busta. Kam patří?
Na Malé náměstí za katedrálou v Hradci, které je teď pojmenováno po Janu Pavlu II. Poláci říkají, že ty hlavy jsou úctyhodné. Ohlasy i zájem ze zahraničí tu je.

Návštěvník hradecké katedrály Svatého Ducha se tam setká i s vašimi dalšími díly, s portréty královen…
Ano, busta Jana Pavla II. není jedinou, kterou jsem dělal pro biskupství v Hradci Králové. Do katedrály jsem dělal i hlavy královen. Hradec Králové je totiž věnné město českých královen, jeho zakladatelkou je Eliška Rejčka. Portréty jsem udělal tak, aby se přiblížily bustám ze svatého Víta. Aby to bylo plnokrevné.

Když se člověk dívá na vaše díla, především na těla, jejich torza, nemůže ho nenapadnout inspirace antikou.
Antika znamená absolutní plnost – myšlenky i naplnění sochařského tvaru. Od té doby nikdo už nic podobného nedosáhl. Antika je jednotící, svrchovaná, harmonická, plná. Antické sochařství vyhraje i nad Michelangelovým Davidem. Doporučuji návštěvu odlitků antických soch umístěných v Hostinném. To je velmi dobrá a inspirativní sbírka. Jsou tam i věci, které v Německu podlehly zkáze při náletech a my tu máme zachované jejich kopie. Antika je prostě neuvěřitelně inspirativní.

Po většinu života jste nemohl cestovat, ale přece jen jste se dostal tu a tam v 60. letech do Polska, Francie či Anglie...
Jezdívali jsme pochopitelně téměř výlučně na hromadné zájezdy s výtvarníky. Nebylo to špatné, mohli jsme o všem hovořit, jak to na nás profesně působí. Myslím, že zvláště dnes, kdy je možné cestovat úplně volně, by měl člověk prohlédnout co nejvíc. Já sám byl například v Itálii překvapen byzantským uměním. Vždycky ho před námi hanobili, jako něco strnulého, ale když jsem viděl ty mozaiky třeba v Ravenně, tak to je úplné zjevení. Proto je důležité přesvědčit se co nejvíc na vlastní oči, mít ten zážitek z obhlédnutí i osahání nějaké památky. Vidět to jen na obrázku, to není ono.

Tím filmováním jsou dnes proslulí někteří turisté zvláště z Japonska. Jakoby svět viděli jen přes hledáček kamery.
Když jsem byl ve Francii, turisté tam v masách pobíhali po památkách a zuřivě vše natáčeli a fotografovali. V jižní Francii je vysypávala letadla přistávající na ranveji vedoucí jakoby z moře. A rovnou do autobusu a do muzea. Ale copak já, když jdu na Buchlov nebo na Svatý Kopeček, se tam nechám spustit z helikoptéry? Myslím, že je potřeba se k tomu, co na mě má působit, blížit jaksi pomalu a s úctou. Obcházet ze všech stran. Dívat se dlouho. To nejde jen něco nafilmovat či nafotit a doma že se na to podívám. To už není přece ten zážitek. To je vlastně jen otevřená konzerva.

Slyšeli jsme, že pohled výtvarníka v sobě nezapřete ani doma. Manželka vám vytýká, že myslíte jen na práci.
No ano. Přijede třeba vnouček a manželka říká, že si ho nevšímám. Naopak, já si ho všímám – jaký má nos, jakou má lebku, já si všímám všeho. Ale nemůžu tokat „jé, jé, děťátko“. Já si všímám, jaký je to malý golem, jak chodí. Ale že bych byl na větvi z toho, že to je můj vnouček, to nejsem – to mě ani nenapadá.

Když se díváme na vaše sochy, jmenují se Zvíře, Hlava, Ruce, Torzo Dionýsos, Sedící. Dneska je ale spíš zvykem vymýšlet co nejkurioznější název pro výtvarné dílo. Vy se asi moc nenecháte ovlivnit módností...
Mě to popravdě nijak nebere. Hledám vyjádření tvaru. Vždy jsem studoval morfologii forem. Její vnitřní strukturu, její rezonance a její modální možnosti v kresbě a barvě. Necítím nutnost navádět názvem díla diváka k tomu, aby se mu zúžil prostor vnímání, aby takzvaně věděl, na co se dívá. Ta moje figurální plastika má působit jinak než skrze název. Onehdy jsem viděl poničenou barokní Pietu. Kristus má uraženou hlavu. To tělo je ale tak bolestné, zbytek hrtanu stažený úzkostí, je to němý výkřik bolesti. Nazvat to nějak jedním slovem? Proč? Opravdové umění přece mluví samo za sebe.
Připravili Josef Nerušil ml. a Milan Badal



Vojtěch Adamecse narodil 4. července 1933 v Hulíně. Vystudoval gymnázium v Kroměříži, pak Vysokou školu umělecko-průmyslovou v Praze v ateliéru prof. Josefa Wagnera a prof. Jana Baucha (1952–1960). Žil v Praze, nyní s manželkou žije a pracuje ve Štítu u Chlumce nad Cidlinou. Vystavoval samostatně v řadě českých měst, ve Vídni, kolektivně i v Itálii, Polsku. Jeho dílo je zastoupeno ve sbírkách Národní galerie v Praze, ve většině krajských galerií a soukromých sbírkách v Německu, Holandsku a jinde.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou