Papežové za soužití s islámem

Vydání: 2016/37 Patronka nezištné lásky, 6.9.2016, Autor: Martin T. Zikmund

Příloha: Perspektivy 37

Islamistických útoků nejen ve světě, ale i v Evropě přibývá, což má pochopitelný vliv na proměnu veřejného mínění v západním světě. Přesto či právě proto není bez užitku připomenout si myšlenkový vklad Benedikta XVI. do dialogu s islámem, když tolik zdůrazňoval sepětí rozumu a víry. A také si uvědomit, jak mnoho znamená pro aktivizaci umírněných muslimů podpora papeže Františka.


Papež František spolu s jordánským princem Gházím na Chrámové hoře v Jeruzalémě v roce 2014. Tento osvícený monarcha pozval do Ammánu i Benedikta XVI. o pět let dříve. Jordánsko patří v rámci arabského světa k nejsilnějším iniciátorům dialogu s Vatikánem a kromě toho udržuje i mírové vztahy s Izraelem. Snímek Roman Yanushevsky / Shutterstock

Hodně se opakuje slovo nejistota. Tím pravým slovem je však válka. Již dlouho říkáme, že svět je v rozkouskované válce,“ vyslovil 27. července při příletu do Krakova papež František svou starší tezi, že třetí světová válka se již děje. „Toto je válka. Byla tu válka z roku 1914 se svými metodami, potom další velká válka z let 1939–1945 a nyní tato. Není možná tak organická, ale organizovaná ano.“

Tato slova papež nepronesl jen tak. Byla to jeho reakce na čerstvou novinku, po níž naskakovala kdekomu husí kůže, totiž na vraždu otce Jacquesa Hamela při mši nedaleko francouzského Rouenu, jehož ve jménu tzv. Islámského státu podřezali dva mladí šílenci.

„Onen svatý kněz, který zemřel právě ve chvíli, kdy pronášel modlitbu za celou církev, je jeden. Ale kolik křesťanů, kolik nevinných a kolik dětí... Pomysleme například na Nigérii. Nemějme strach říkat tuto pravdu: svět je ve válce, protože přišel o mír,“ pokračoval Svatý otec. Tomu bychom snad mohli porozumět, pokud by vzápětí nedodal na objasněnou: „Někdo si může myslet, že mluvím o náboženské válce. Nikoli. Všechna náboženství chtějí mír. Válku chtějí jiní. Je to jasné?“

Jiný kompot

Ten otazník za slovem „jasné“ kladou se Svatým otcem i mnozí přemýšliví lidé. Tváří v tvář každodennímu zpravodajství o řádění islamistů se nelze divit. A to nemluvě o těch z nás, kteří mají na všechno hned hotové odpovědi: islám je násilnický, islám jako takový náš hlavní nepřítel!

Papež se ale vzpírá tomuto výkladu i oněm pochybnostem a argumentuje: „Kdybych mluvil o islámském násilí, měl bych mluvit také o katolickém násilí. Ne všechni muslimové jsou násilníci a ne všichni katolíci jsou násilníci. To máte jako s kompotem, ve kterém je všechno.“

Tato slova pronesl Svatý otec pro změnu při návratu z Krakova do Říma, a sice 31. července, a kdekoho znepokojila. Kdo z katolíků zabíjí druhé ve jménu Boha? Ve jménu Ježíše Krista? Pokud páchají i katolíci nepravosti, nezašťiťují je nábožensky. To je přece rozdíl, to není stejný kompot jako ten muslimský!

Papež sice připustil, že existují islámská fundamentalistická uskupení, ale jejich podhoubí jsou podle papeže sociální a ekonomická, nikoli primárně náboženská. „Ano, lze říci, že tzv. IS je islámský stát, který se prezentuje jako násilnický, protože když nám chce ukázat svou identitu, ukazuje nám, jak na libyjském pobřeží podřezává Egypťany nebo podobné jiné věci. Jde ovšem o fundamentalistickou skupinu, která si říká Islámský stát. Nelze však říkat – myslím, že to není pravdivé ani správné – že islám je teroristický.“

Nelze zamlčet, že papežem zvolená terminologie je zavádějící, i když se občas používá, protože pojem „fundamentalistický“ vychází z protestantské diskuse 19. a 20. století o tom, jestli Bible platí doslova, anebo ne, a nelze ho snadno aplikovat na muslimy, kteří se všichni zásadně vztahují ke Koránu jako k čirému zjevení. V tomto smyslu jsou všichni muslimové fundamentalisty. Ostatně není nutno souhlasit s každým papežovým slovem či názorem. Vždy je patřičné Svatému otci pozorně naslouchat, ale když nemluví z pozice učitelského úřadu, když vyjadřuje pouze své osobní stanovisko, pak se podobá apoštolu Pavlovi, který v jedné záležitosti adresátům svého listu do Korintu napsal: „toto říkám já, a ne už Pán“
(srov. 1 Kor 7,12). Františkovy výroky o válce a o islámu nemají charakter pravd víry. Přesto má smysl se nad nimi zamýšlet už i proto, že on sám představuje pravděpodobně vůbec největší morální autoritu v dnešním světě.

K jádru věci

Ale nechme promluvit i jeho předchůdce Benedikta XVI., který právě před 10 lety přednesl svou slavnou řezenskou přednášku o vztahu víry a rozumu, která ovšem vyvolala v muslimském světě velké pozdvižení. Protestoval parlament v Pákistánu, ozvala se šiítská autorita z Íránu, velký muftí prestižní sunnitské Univerzity al-Azhar v Káhiře obvinil Benedikta XVI. z neznalosti islámu, Maroko dočasně odvolalo svého velvyslance při Svatém stolci. A samozřejmě – jak jinak – se děly i násilnosti.

Brilantní přednáška Benedikta XVI. o vztahu víry a rozumu 12. září 2006 na univerzitě v Řezně se přitom více týkala místa teologie a filozofie v rámci univerzity než dialogu s islámem, i když důležité impulsy přinesla i pro něj. Jakkoli v odvážném, až provokativním podání. Kdyby totéž řekl některý univerzitní profesor, nic by se pravděpodobně nedělo, ale z úst papeže čekali muslimové diplomatičtější mluvu. Je ovšem obdivuhodné, jak tento původně německý profesor jde v této své promluvě na dřeň problému, jak míří k meritu věci. Za základ své argumentace i svého tázání si bere část rozhovoru, který vedl vzdělaný byzantský císař Manuel II. Paleolog s jedním perským učencem v roce 1391. Rozhovor probíhá v kritické době pro Východořímskou říši i pro východní křesťanství, vždyť již v letech 1394 až 1402 bude Cařihrad obklíčen vojsky osmanských Turků a o dvě generace později v roce 1453 definitivně dobyt.

Přejdi do Makedonie!

Aniž by se sám Benedikt XVI. ztotožňoval s každým vyjádřením byzantského panovníka, přece ocituje jeho přímočarou tezi: „Ukaž mi, co nového přinesl Mohamed, a nalezneš tam pouze věci špatné a nelidské, jakou je jeho příkaz šířit víru mečem.“ A sám císař pak svému perskému protějšku zdůvodňuje, proč podle něj je násilí v rozporu s přirozeností Boha a přirozeností duše. „Bůh si nelibuje v krvi; nejednat podle rozumu (zde autor užívá řecký pojem „logos“) je protikladem přirozenosti Boha. Víra je plodem duše, ne těla. Kdo chce proto přivést někoho k víře, potřebuje výřečnost a schopnost správného úsudku, a nikoli násilí a hrozby... K obrácení rozumné duše není nutné používat ruku ani zbraně ani žádný prostředek, který někomu vyhrožuje smrtí...“

A Benedikt tento argument dále rozvádí, když rozum (logos, slovo) a racionalitu rozkrývá už v Písmu samotném, vždyť „na počátku bylo slovo (logos, rozum)“. Tato rozumnost Božího zjevení probleskovala již ve Starém zákoně („Jsem, který jsem“ u hořícího keře), a tak setkání židovsko-křesťanského duchovního dědictví s řeckým myšlením nebylo podle Benedikta XVI. obyčejnou náhodou. „Vidění sv. Pavla, před nímž se zavřely cesty do Asie a který ve snu viděl jednoho Makedonce a slyšel jeho prosbu: ‚Přejdi do Makedonie a pomoz nám!‘ (srov. Sk 16,6-10), může být interpretováno jako jistá ‚kondenzace‘ vnitřní nezbytnosti sblížit biblickou víru a řecké nazírání na tuto problematiku,“ soudí.

Světlo rozumu

Benedikt XVI. v této své asi nejslavnější přednášce volá Evropu k nové syntéze víry a rozumu, neboť rozum sám – bez otázek po smyslu věcí, rozum, který je uzavřen a zploštěn jen do matematicko-empirické roviny – podemílá sepětí mezi vírou a vědou. V období po osvícenství vedl tento rozvod vědy a víry k dalekosáhlé sekularizaci starého kontinentu, takže se Evropa nábožensky oslabila natolik, že se v jejím případě dá mluvit o duchovním vakuu.

A do této situace přichází v posledním půlstoletí na Západ islám, přenesený sem z prostředí, v němž na nové poměry nebyl a často ani dnes není vůbec připraven. Islám, který neměl po ruce dostatek vzdělanců a hlavně duchovních, kteří by byli schopni a ochotni integrovat tuto rostoucí muslimskou komunitu do západní civilizace. Děl se spíše opak. To nové prostředí západního liberálního světa vyvolalo protireakci u muslimů v podobě posílení jejich tradiční víry a zakuklení se ve svých ghettech. A zčásti také jeho radikalizaci. Bylo to možné i předvídat, neboť příchod muslimů do západní Evropy v prvních přistěhovaleckých vlnách se týkal zejména pomocných dělníků. Sociologická struktura muslimské komunity v Evropě se ale od té doby postupně začíná proměňovat, přestože zatím nikoli dostatečně. Každopádně mnozí muslimové se už v západním světě dokázali prosadit i v různých vědeckých odvětvích, ve sportu, v diplomacii či v politice, jako např. nedávno zvolený nový starosta Londýna.

Jestliže tedy Benedikt XVI. nabádá Evropu ke druhému osvícenství, které by v nové syntéze za rozumnou nazývalo nejen vědu a techniku, ale v jiném směru i filozofii a teologii, pak tentýž papež volá svět islámu vůbec historicky k prvnímu osvícení jeho víry světlem rozumu. Neboť budou-li dnešní muslimové jen napodobovat Mohameda, který sám – málo platné – násilí v některých případech používal (ovšem nikoli krutost), povede to ke katastrofě. Je však třeba si uvědomit, že Mohamed působil nejen jako prorok, ale i jako vojevůdce a organizátor politického života (viz Ústava z Mediny). Umírněný islám je třeba – tak čtu Benediktovu přednášku – založit na zduchovnění Mohamedova poselství, na tom, co přináší pro oblast víry. Benedikt vyhlíží takový islám, který by byl schopen dialogu a mírové koexistence. Islám, který se bude schopen vyvíjet. Je to reálné?

Nenahrávat extremistům

Sitauce je taková, že současný islám představuje všechno jiné než monolit, třebaže pět pilířů své víry uznávají všechny směry. Přes všechna věroučná a oblastní rozdělení se dají dnešní muslimové rozdělit na dvě hlavní části: na část umírněnou a část extremistickou. První část touží začlenit islám do kontextu 21. století, odmítá násilí, přijímá ideu náboženské tolerance i politické demokracie. Dokumentuje to i Marrakéšská deklarace více než 250 muslimských učenců z 27. ledna 2016, která se vymezuje vůči násilí ve věcech víry a zároveň se zasazuje za ochranu náboženských menšin ve většinově muslimských zemích.

Jenže je tu ještě druhá část muslimů, extremistická, která na tyto tóny neslyší a vede už léta válku s moderním světem, a to doslova. Přívrženci této přísné tváře islámu přijímají jednoduché, černobílé odpovědi na otázky života a své psychopatické obtíže a komplexy méněcennosti zahlazují statečností v boji s domnělým nepřítelem. Pro tyto skupiny nebude mír, dokud celý svět – včetně umírněných muslimů – nepřijme jejich verzi islámu.

Jsem přesvědčen, že oba papežové pomohli a pomáhají svým přístupem aktivizaci a duchovní mobilizaci oné umírněné části muslimů. Při cestách Františka po Itálii i po světě je až dojemné, kolik imámů ho oceňuje a děkuje mu za jeho podporu. František bezpochyby není naivní a uvědomuje si vnitřní složitost islámského světa. Přesto nechce přejímat rétoriku islamistů a hovořit o válce mezi náboženstvími. Právě extremisté mezi muslimy se totiž snaží, seč mohou, aby se západní svět spojil proti islámu, což by pomohlo zradikalizovat i ty souvěrce, kteří se s nimi kvůli jejich násilným způsobům odmítají identifikovat.

Konflikt uvnitř islámu

Je pro však mě obtížné pochopit, proč papež František mluví o tom, že již nastala třetí světová válka. Zápas o přírodní zdroje a o peníze přece ve světě probíhal vždycky. Navíc největší napětí i největší krutosti dnes ve světě vyvolávají kromě malé Severní Koreje právě rozsáhlé oblasti muslimského světa, které svým vývojem naprosto nestačí tempu dnešního života. Mluvit o válce a zároveň nepřiznat, že souvisí s náboženstvím, nevyznívá přesvědčivě. Papež má jistě pravdu v tom, že propast mezi bohatým severem a chudým jihem se prohlubuje. A můžeme být na to hrdi, že on sám se stal mluvčím všech marginalizovaných, mluvčím, jemuž se naslouchá a jehož je potřeba. Světová ekonomika musí začít brát ohled na životní prostředí a vůbec na globální kontext. Ve svých ekologických a ekonomických podnětech přináší papež svěží vítr do západního i globálního diskursu. Ale to neznamená, že jeden z klíčových konfliktů současného světa nemá vůbec náboženskou povahu. Bohužel má. Je to totiž konflikt uvnitř islámu. Válka v Sýrii je toho tragickým dokladem, neboť zde své želízko v ohni udržují tři regionální muslimské mocnosti, mocnosti nábožensky motivované, které by mohly okamžitě konflikt ukončit, kdyby se byly schopny domluvit: Turecko, Saúdská Arábie a Írán. Je to konflikt nejen sunnitů, šíitů a alavitů, ale také konflikt o podobu islámu, který zde zvítězí.

A tak lze shrnout, že tváří v tvář této válce uvnitř islámu může a má Evropa konat mimo jiné toto: zvyšovat svou vlastní bezpečnost, rozvíjet charitu, podporovat umírněné muslimy a hlavně znovuobjevit křesťanství.

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay