12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Papež velkého ducha i srdce

6. 4. 2005

|
Tisk
|

Řím. Oslava dne Zmrtvýchvstání Páně. Starý muž v bílém rouchu se pokouší mlčky požehnat tisícům poutníků, kteří si na Svatopetrské náměstí přišli vyslechnout tradiční poselství Urbi et Orbi. Je evidentní, že každý pohyb ho nesmírně vyčerpává. Přesto ještě dlouho neodchází od okna. Vypadá to, jako by se chtěl se všemi ještě naposledy rozloučit. A symbolicky právě o největším křesťanském svátku. O pár dní později - 2. dubna, v předvečer druhé neděle velikonoční – se třetí nejdelší papežský pontifikát v dějinách už definitivně uzavřel.

Vydání: 2005/15 Úmrtí papeže Jana Pavla II., 6.4.2005, Autor: Jaroslav Šebek

Jan Pavel II. patřil k největším osobnostem nejen církevního života, ale i mezinárodní politiky. Lze o něm bez nadsázky říci, že měnil dějiny. Zároveň zůstal do poslední chvíle mužem velkého ducha a doširoka otevřeného srdce.

CESTA Z WADOWIC DO ŘÍMA

Životní dráha Karola Wojtyły se započala v provinčním polském městečku Wadowice, kde spatřil světlo světa 18. května 1920. Matka i bratr mu brzy zemřeli, vychovával ho pouze otec. V osmnácti letech chtěl začít studovat divadelní vědu, ale do jeho života zasáhla válka. Místo studií musel tvrdě pracovat v kamenolomu. V tomto období v něm dozrálo rozhodnutí stát se knězem. Po válce tedy vystudoval bohosloví a poté poměrně rychle postupoval na církevní dráze. V osmatřiceti letech se stal nejmladším polským arcibiskupem, navíc přímo v metropoli polských králů - Krakově. V roce 1967 byl jmenován kardinálem. Již v té době pomáhal budovat mosty mezi lidmi a překonávat bariéry. Podílel se mimo jiné na navázaní vztahů mezi polskou a německou církví u příležitosti tisícího výročí příchodu křesťanství do Polska. Ve své vlasti zároveň patřil k velkým kritikům politických poměrů. V březnu 1968 například odsoudil antisemitské nepokoje, vyprovokované komunistickým vedením. Ještě měsíc před svým zvolením papežem zveřejnil dokument, v němž obvinil režim z toho, že „paralyzuje život národa“.
Ze svých zálib nejčastěji zmiňoval turistiku, byl náruživým horolezcem. Kromě toho se věnoval psaní divadelních her a básní, čemuž zůstal věrný i jako pontifik.


PAPEŽ ODVAHY

Dne 16. října 1978 zasáhla jeho život i církevní dráhu nečekaná změna. Po náhlé smrti papeže Jana Pavla I. konkláve rozhodlo, že na svatopetrský stolec poprvé v historii usedne Slovan. Volba arcibiskupa Wojtyły byla v té době znamením naděje pro utlačované křesťany v tehdejším sovětském bloku. Český teolog Tomáš Halík o tehdejší euforii napsal, že „jakékoliv slovo bylo příliš slabé, aby vyjádřilo radost nad zvolením papeže z Východu“. Nekompromisní postoje papeže k totalitním vládám přispěly k podpoře opozičních aktivit - jak v jeho rodném Polsku (vznik Solidarity), tak i v dalších zemích - a bezpochyby stály i v pozadí dosud plně nevyjasněného atentátu na svatopetrském náměstí 13. května 1981, který na jeho zdraví zanechal trvalé následky.

Krátce po svém zvolení papežem zvolal: „Nebojte se.“ Tato výzva provázela jeho působení téměř neustále a dodávala odvahu k životu v souladu se svědomím - zejména lidi žijící v komunistických zemích vybízela, aby nepodléhali pohodlnější cestě souhlasu s ideologií. Ani po pádu komunistických režimů ve východní Evropě v „roce zázraků“ (1989) se nepřestal vyjadřovat k aktuálním společenským otázkám doby. Poukazoval na negativní sociální dopady globalizace, volal po solidaritě s chudými a trpícími tohoto světa, zdůrazňoval potřebu duchovnější tváře evropského sjednocování, dával najevo zájem o obhajobu lidských práv a důstojnosti a základních rodinných hodnot. Proto se tak často vyjadřoval odmítavě k otázkám eutanazie, potratů, umělého oplodnění anebo klonování, jejichž legalizaci pokládal za velké riziko pro vývoj lidské civilizace. Oprávněnosti jeho obav dnes dává za pravdu těžko kontrolovatelný vývoj ve sféře genetických manipulací. Za svou angažovanost na tomto poli si získal nejen stoupence, ale také odpůrce.Přívrženci liberální části církevního spektra ho vinili z přílišné strnulosti vůči demokratizaci církevních struktur. Konzervativní proud mu zase vytýkal přílišnou otevřenost. I z toho je vidět, jakou byl nevšední osobností a jak se vymykal zaškatulkování a zažitým představám.      

Přílišnou popularitu v ultrakonzervativních kruzích si nezískal ani svými aktivitami na poli ekumenismu. Charakteristické totiž pro něj byly i průlomové kroky v oblasti mezicírkevního a mezináboženského dialogu. V encyklice Ut unum sint ocenil duchovní bohatství nekatolických církví a mimo jiné vyzval i k diskusi o postavení úřadu apoštola Petra. V jedné z posledních encyklik se věnoval i otázce eucharistie. Podařilo se mu zmírnit napětí ve vztahu k mnoha pravoslavným církvím a snažil se i o urovnání nedorozumění s ruskou ortodoxií. Během cesty za porozuměním na duchovním poli vztyčoval také symbolické milníky - jako první hlava katolické církve navštívil římského rabína nebo mešitu v syrském Damašku a také dal podnět k odbornému zkoumání otázek křesťansky motivovaného antijudaismu. Od něho také vyšel podnět k uspořádání modlitebních setkání v italském Assisi, jichž se účastnili zástupci velkých světových náboženství. První z nich proběhlo již v říjnu 1986 a druhé o šestnáct let později, v lednu 2002, kdy aktuálně reagovalo na hrozbu řešení mezinárodních konfliktů silou. V souvislosti s událostmi 11. září 2001 a následnou válkou s mezinárodním terorismem papež několikrát varoval před vytvářením obrazu nepřítele z muslimů a před zjednodušováním světových problémů pouze na náboženský konflikt.

V paměti zůstanou bezpochyby i další jeho velká gesta - například vyznání provinění církve v jejích dějinách na první neděli postní v době velkého jubilea 2000 (Mea culpa), revize procesu s Galileem nebo snaha o spravedlivé zhodnocení osoby a působení českého reformátora Mistra Jana Husa (na vatikánském sympoziu v roce 1999).

Za dobu jeho úřadování proběhlo rekordní množství kanonizací a blahořečení z nejrůznějších církevních prostředí. Jejich cílem bylo ukázat autentické duchovní vzory pro současnou dobu, které vyzývají k následování po cestě svatosti. Jan Pavel II. také jmenoval více než dvě stovky kardinálů. Pokud se podíváme na jeho encykliky (například z posledních let), rozpoznáme v nich velké teologické bohatství – mimo jiné se z nich ozývá volání po nové evangelizaci a opětovné obnově zbožnosti. Proto také podporoval nová hnutí a komunity, jak to dal najevo i svou účastí na jejich setkání o Letnicích roku 1998. Neváhal je označit za „nové jaro církve“. Zároveň si uvědomoval, že boj o duši dnešního člověka se vede na „moderních aeropázích“. Neztratil tak kontakt ani se světem vědy a kultury a snažil se pro potřeby evangelizace využít také vliv médií. Chtěl, aby církev do těchto prostředků dokázala vtisknout svou pečeť a mohla lidem nabídnout setkání s Bohem jim srozumitelným jazykem. Žádný jiný papež také nepodnikl tolik (celkem 104) zahraničních cest, během nichž ho většinou provázelo nadšené přijetí. Mnohé z nich byly rovněž významné nejen z církevního hlediska – zejména pak návštěvy zemí s nedemokratickými vládami: například cesta do Chile v době vlády diktátora Pinocheta (roku 1987) anebo před sedmi lety na komunistickou Kubu, které znamenaly také podporu tamním hnutím za občanskou svobodu.

Velkou popularitu si Jan Pavel II. získal zejména v řadách mladých, kteří se ve velkém množství účastnili Světových dnů mládeže. Nebyl však žádnou „popovou ikonou“ (jak byl někdy žurnalisty označován), která by využívala zájem o svou osobu k sebeprezentaci. Stal se nositelem univerzálního poselství radostné zvěsti, naděje a Kristovy lásky pro všechny lidi naší planety.

V posledních letech se zhoršovaly zdravotní problémy, které bohužel média zajímaly daleko více než jeho úsilí ukazovat i svým příkladem každodenního přijímání kříže v podobě jeho nemoci na vyšší hodnoty, než jaké uznává většina současné společnosti. Papežovy zásluhy mnohdy ve světě nebyly uznávány, ale odměna na něj určitě čeká u Otce, do jehož náruče se nyní vrátil.     

Snímek ČTK

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou